Čas Vám nikdo nevrátí...

Září 2016

"Kdo jsem?"

26. září 2016 v 18:43 | Elle |  Téma Týdne
- Kdo jsem? -

Kdo jsem? Kdo budu? Kým budu? Proč jsem tady?
Takové otázky jsem už milionkrát řešila ve své hlavě. Nikdy jsem nepřišla na žádnou srozumitelnou odpověď.


Rozhodně každý den nejsem ten stejný člověk, kterým jsem byla včera.
Každý den se posunuji, učím, měním.
Před měsícem jsem byla člověkem, který dnes neexistuje.
Je velmi těžké uchopit toto téma, protože zítra už budu jiná.

*Elle*

Pod stínem

18. září 2016 v 22:31 | Elle |  Proud myšlenek
- Pod stínem -

Někdy prostě jen sedím a hledím, nechápu, nic.
Je den, noc?
Je venku vůbec nějaké světlo?
Je v lidech jen tma?
A proč nejvíc zářivé oči najdete až když se podíváte dolů?
Kdo tam vždy stojí a kouká na Vás, nahoru?
Koho tam najdete?

(zdroj youtube: Stay with me - Daniel Jang, cover)

Proč je každé ráno smutné?
Každý večer vyděšený, osamělý?

Každým dalším prožitým dnem ztrácím důvod proč se smát.
Tak to chodí, slyším ze všech stran.
Neměla sis ochočit lišku...

"Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry"
(Zdroj: http://www.shaman.cz/uryvky/exupery-maly-princ.htm)

Tu se objevila liška.
"Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní…," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká…"
"Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný…"
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co to znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta…"
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…"

...

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mne, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale mám málo času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li mít přítele, ochoč si mne!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…"
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška. "Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád."

...

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach, budu plakat…," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…"
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na barvu obilí."
A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, ža ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."

(Zdroj: pinterest.com)

Proto se dnes dívám nahoru a doufám, že ty zářivé oči někdo uvidí.

*Elle* (from hell)

"Grrr"

4. září 2016 v 12:09 | Elle |  Téma Týdne
- Grrr -

Pěkně dlouhou dobu mě něco šíleně otravuje/štve. Několik věcí či lidí. A nemůžu se toho divného pocitu zbavit!
Říkám si, že to není možný, že by mě někdo nebo něco štvalo a přicházím na to, že se vlastně štvu sama.
Paradox.

(Zdroj: pinterest.com)

Štve mě něco, co vadí jen mě. Ostatním to nevadí, tak je to. Štvu sama sebe.
Nevím jak se toho zbavit, protože když nad tím přemýšlím - jak z toho ven, zjišťuji, že to není ani možné.
Nejde se vyhnout současnému pokroku v technice, novému typu komunikace mezi lidmi a hlupákům, kteří mají mozek slepice.

Ztrácím se v "pokroku", protože ho nestíhám vstřebat.

*Elle*