Čas Vám nikdo nevrátí...

"Protože hledám úsměv"

26. července 2016 v 15:28 | Elle |  Téma Týdne
- "Protože hledám úsměv"

Bloguju již cca 6 let.
Tohle je již můj druhý založený blog (osobní). Mám těch blogů více (pracovních), které nejsou jen na blog.cz.

Můj úplně první článek na prvním-starém blogu na blog.cz byl napsán na začátku roku 2008 a poslední na starém blogu byl napsán na začátku roku 2010.
První článek byl o klukovi :D o velké lásce, která.. o které není potřeba se vůbec bavit.
Poslední článek byl o smrti, zemřel mi někdo blízký a pak znova někdo další a pak znova a prostě roky 2008-2009 byly nejkrutější, i s láskou.
První články byly velmi optimistické, pak ne.
Také se mi nevyplatilo to, že o mém blogu vědělo několik lidí z mého okolí a hodně to proti mě využívali.

Tehdy jsem si přestala říkat Lola (Chápejte, jako někdo, kdo byl šťastný, kdo se smál a měl ze všeho šílenou radost).

Po lednu 2010 byla dlouhá pauza.
Nepřestala jsem psát, psala jsem si do velmi tlustého deníku v šuplíku. Přestala jsem komunikovat s internetovým světem na blogu. Potřebovala jsem být sama se svýma obludama v hlavě. Čtení toho deníku, v současnosti, mě vždy totálně pokládá na lopatky. Byly to nejkrásnější články, které jsem v životě napsala. Tak melancholické. Nechci říkat, že jsem úžo-žůžo spisovatelka, to vůbec, nesnažím se o to. Ale ty články, příběhy, moje myšlenky se stáčely k tomu, jak jsem zpracovávala (a stále zpracovávám) smrt lidí z mého života.
V pauze nepsaní na blog jsem začala mít první práci, založila si živnost, začala studovat VŠ dálkově, měla jsem toho strašně moc. Začala jsem být workoholik, abych umlčela výkřiky v mé hlavě, ty jsem pak psala do toho deníku.

Jednoho dne jsem brouzdala po internetu a vzpomněla si na svůj blog. Chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla na přesnou adresu a celou noc jsem si ho pročítala. Četla jsem o svých koníčcích, co mě tehdy bavilo a těšilo, že jsem tam psala, že jsem byla šťastná a takové ty žvásty puberťačky.
Říkala jsem si, že se za tu dobu stalo strašně moc. Jak v mém životě, tak v tom jaká jsem, uvnitř.
Byla jsem živá, dnes jsem mrtvá. Jsem mrtvá po celou dobu od března 2008. A mrtvá asi zůstanu.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli si mám znova založit nový blog. Přihlašovací údaje na starý jsem sice nezapomněla, ale chtěla jsem začít od začátku. Nemohla jsem pokračovat v něčem, co bylo započato před velkým životním milníkem. Nechtěla jsem a ani jsem nemohla navázat na svou starou osobnost, která na tom blogu vykukovala ze všech stran.

Nakonec jsem neodolala a už od října 2012 bloguju znova, na nové adrese, pod jiným jménem:
Elle (Chápejte, jako ONA, ta, která žije život po životě nejbližších).

Tak mě tady máte znova už cca 4 roky.
Píšu sem hlavně články na téma týdne, někdy i na jiné téma... Pokud si na to najdu čas, náladu na psaní mám pořád, ale s tím časem je to horší.
Chtěla jsem mít blog s nějakou tématikou. Třeba sem psát nějaké chytré články, recepry, dávat sem fotografie..
Nakonec je z toho stejně takový smutno-deníček.
Hodně dlouhou dobu jsem zde zpracovávala mé depky, kterých se nikdy v životě nezbavím. Nechci se těch depkoidních stavů vlastně ani dostat, protože mě udržují v kontaktu se svým světem mimo tuhle realitu, kde se setkávám s těmi, kdo mi chybí a můžu se s nimi setkat kdykoli.

Ale co tady na blogu dělám a hledám a proč tady vůbec píšu a nenechávám blog spát a mlčet?
Protože hledám.
Hledám úsměv. Hledám svůj vlastní úsměv.
Hledám novou Elle, která i přes všechnu hrouďáckou bolest v sobě, se dokáže smát a mít občas i prosluněné dny, kterých si neskutečně váží.
Chci občasným čtenářům na mém blogu ukázat, že i přes někdy šílený životní příběh, se dá dál žít, i když je to těžké a vážně mám stavy, že to tady zabalím, navždy, v tomhle světě, ale tohle mě (jako člověkovi) nepřísluší.
Mrzí mě, že sem nepíšu, když jsem šťastná a zažívám ten úžasný moment, kdy se směju.
Víte, já si takových momentů tak užívám, že je mi jakýkoli internetový svět v tu chvíli ukradený a pouze dýchám a nechávam si do kůže nasávat ten krátký prchlavý moment.

Je mi jedno kolik tady budu mít komentářů, jestli někomu budu sympatická nebo ne. Jakou budu mít návštěvnost.
Nejsem pisálek, nechci napsat knihu, nikdy jsem neměla takové ambice.
Nechci tady psát co a za kolik jsem si koupila.
Hodně přemýšlím nad zveřejňováním fotografií, které fotím. Tak nějak je to poslední koníček, který mi zůstal a já ho miluju, žiju jím a jednou bych se chtěla fotkám věnovat. Ale o tom jiná.

V poslední době cítím, že Elle, která založila tento blog v roce 2012 se mění znova v někoho jiného.
A ten někdo se mi docela líbí a vážně by mě už teď zajímalo, kým se stane za pár let a doufám, že budu stále alespoň trochu udržovat tento nebo jiný blog, abych si po pár letech mohla pročíst, jak jsem se rozvíjela, jak jsem rostla a sílila a slábla a přemýšlela.

Možná začnu žít.
Možná najdu úsměv.
Možná, určitě, jednou, snad.

Vaše *Elle*

(zdroj: youtube.com // The Strumbellas - Spirits)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 27. července 2016 v 13:21 | Reagovat

To bylo nádherný, takový vyznání***

2 Jana Jana | E-mail | Web | 28. července 2016 v 13:22 | Reagovat

Úplně mi to vzalo dech, jak hluboké a upřímně tohle celé je ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama