Čas Vám nikdo nevrátí...

"Nad propastí"

1. května 2016 v 11:44 | Elle |  Téma Týdne
- "Nad propastí" -

Jsem vypaflá..

Rozhodla jsem se, že změním pracovní místo, které ovládá masochistický negativismus a dělá mu to dobře, když zničí člověka během 2 měsíců tak moc, že se spokojí s tím, že může alespoň ležet na zemi a může dýchat rozvířený prach.

Ne, nespokojím se s tím, nedokážu ležet na zemi, potřebuji se dívat trochu více z výšky.
Potřebuji dýchat (alespoň trochu čerstvý vzduch, pokud to jde), potřebuji inhalovat naději.
Potřebuji vědět, že je ještě šance a alespoň malá naděje, že v tomhle světě mohu ještě potkat dobré a milé lidi.
Potkávám je, jen je nevidím! Neslyším!
Masochistický negativismus mi dává před oči černé klapky. Propichuje mi pravidelně bubínek v uších a doufá, že budu mít na bubínku tolik jizev, že přestane být ohebný a přestanu úplně slyšet.. Už to zvládl částečně u levého ucha!

Vím, že pokud mě něco žere, ničí, trápí.. že se to dá změnit.
Člověk se tomu prostě musí postavit a říct si: "Takhle teda ne! Tohle si neudělám! Tohle peklo můj život nepotřebuje!"
Ano, nepotřebuji, aby se po mě vozila ženská v minisukni těsně před důchodem :D Tohle nemám zapotřebí.
Takže jsem na sebe hodila triko, x milionkrát vyprané, staré džíny a šla jinam, do jiné organizace.
A dostala jsem u ní šanci, najít to, co hledám, oni sami hledají přesně to, co já.
Takže.. Rozhodnuto.
Skončí mi smlouva a sbohem, už nikdy více.

Je rozhodnuto?
Nevím...
Protože, když má člověk kontakty a vědí o Vás, co všechno dokážete, jak na některých věcech pracujete a že děláte x dalších věcí, tak se o Vás začnou bavit a zajímat. Někdy v dobrém, někdy ne.
Teď vše v dobrém, kupodivu.
Udělala jsem v pondělí rozhodnutí.
Odejdu z práce, i kdybych měla být pak bez práce x měsíců, na tom nesejde, nevydržím v ní, nevydržím každý den potkávat psí čumáky a koukat se do krysích pohledů kolegů a vedení.
V úterý mne vzali na stejné pracovní místo do jiné organizace. A až se přestěhuji do svého domu, budu to mít pouze 30 minut do práce.
Naděje a sluníčko vysvitlo. Začala jsem znova dýchat a uvolnilo se napětí. Znovu se rozvinula víra, že snad někde existuje místo, kde budu ráda pracovat, alespoň v omezené míře.
V pátek jsem ale zvedla telefon...
Zavolala mi jiná organizace (velmi známá), mají o mě zájem. Říkám, že jsem se přislíbila jinde.
Nabídli mi plat mé současné ředitelky :D a to minimálně. Za trochu více práce - nejspíš bych do práce nechodila jen na 4-5 hodin, ale na 6-7 hodin + dojíždění na jednu z možných poboček: 3 hodiny, tam i zpět. Tohle s mou neschopností vydržet dlouho vzhůru není možné. Ano, mají druhou pobočku blíže k mému domu, ale v tuhle chvíli netuším, která pobočka by byla pro mě ta hlavní.
V tuto chvíli mi projíždí mozkem vidina kapitálu na něco, co chci v budoucnu založit + vidina, že brzy splatím hypotéku. Hm, nevím. Prachy sem, prachy tam. Vydělávám na "holku" hodně už teď a teď můžu ještě více? Ale za jakou cenu? Za cenu mého volného času a zdraví?! Kdybych nebyla pořád unavená a nemusela dodržovat režim, abych neodpadla..
Jen poupravení mého režimu mi bude trvat minimálně 6 měsíců, než si zvyknu.
Stojí to za to? Stojí to za ty peníze?
Nevím, příští týden se půjdu blíže podívat, o co ve skutečnosti jde.
Do té doby, lidi, vážně nevím.
Jde hlavně o to, že pracuji, kromě mé obyčejné práce, na dalším projektu, který má budoucnost, věřím tomu a chci na něm pracovat a tento projekt potřebuje můj volný čas, aby byl správně nastavený.

Jsem vypaflá.
Po 5-6 letech, co jsem odešla od maminky, zaúřadovaly pracovní kontakty, které jsem si vytvořila. Nevěřila jsem, že to někdy přijde.
Nerada ruším sliby, které jsem již slíbila a nerada se rozhoduji kvůli penězům, protože, ano, peníze jsou důležité, ale zdraví a vlastní život je důležitější.
Je to všechno lákavé. Ale bohužel, vím, že když ptáčka lapají, hezky mu zpívají, takže vše se musí promyslet a rozhodnout se od tzv. podlahového vidění, nemůžu létat v oblacích, když se potřebuji rozhodnout o něčem takhle důležitém, co mi ovlivní volný čas, na to ho mám moc ráda, víc než peníze.

Možná jen, že je to znamení, že potřebuji něco změnit. Že jsem se dobře rozhodla, že musím něco změnit.
Možná mě osud teď staví nad propast a láká mě, abych skočila do něčeho, do čeho bych nikdy neskočila.
Možná mě vážně osud tahá za nitky a chce, abych se rozhodla špatně, abych pak prožívala znova to, co prožívám v práci teď a nechce mne ze svých spárů pustit, proto na mne háže takové lákadlo.

Jsem vypaflá.
Živote, co po mě pořád chceš? Kam se mám otočit?
Je hezké slyšet sladká slova, je kruté, když mi pak realitou rozmlátíš hlavu.
Po dlouhých těžkých letech nemůžu uvěřit, že tahle nabídka je něco pozitivního, co by mi mohlo změnit život k lepšímu. Zlepšit mi život. Možná jen zbytečně hledám háčky, tam kde nejsou.
Možná je to nová cesta.

Kdybych tuhle nabídku přijala.
Mohla bych žít tak, jak si představujete život ve kdyby-snech.
Měla bych měsíc a půl dovolené každý rok, mohla bych chodit na různé semináře, vzdělávat se, růst, cestovat, radit se se specialisty, mít firemního psychouše, spolupracovat se zahraničím.. Sice moje angličtina není dokonalá, ale toho bych se nebála, trochu ji oprášit není problém. A stále bych musela pracovat s lidmi, vést lidský kolektiv, dosahovat s ním určité cíle a rozvíjet ho a pak ten tým pustit dál, k jinému leedrovi, který bude na něm pokračovat.
Všechno je to hezké, jenže mě na penízech nezáleží, pokud mám tolik, abych zaplatila život mezi lidmi, spokojím se s tím, nepotřebuji každý měsíc nové oblečení (vážně mám jen 2 malé hromádky hader a dvoje boty a neřeším to), pro mne je důležité, jak se cítím, jak to všechno zvládá moje tělo a jestli mám čas na své příbuzné a kamarády = tohle je nejdůležitější. Na konci života bude záležet na něčem úplně jiném, než na tom, kolik si člověk vydělal peněz, že vytvořil firmu, která vydělává miliardy a že každý druhý víkend létal na vlastní chatu na Bali.
Myslím na svůj konec života a vážně chci jako stará babča sedět v parku, krmit holuby a vzpomínat, jak jsem se svými dětmi hrála fotbal a měla na ně čas, když potřebovali a neseděla jsem v práci a svou energii nevěnovala cizím lidem.

Nevím. Kouknu se na to blíže během týdne a rozhodnu se.

*Elle*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 1. května 2016 v 12:04 | Reagovat

hezky napsáno :-)

2 Frost Frost | Web | 2. května 2016 v 10:58 | Reagovat

Ehm. V životě člověk neví co je vlastně správné, záleží na hodnotách které člověk má a které následuje. Například nepodvádět lidi. Možná bych mohl zacitovat Nietzeho "Život je utrpení,ale žít. Znamená najít smysl v utrpení"

3 Elle Elle | Web | 4. června 2016 v 8:42 | Reagovat

[2]: Krásný citát - vidím život podomně. Ale i v tom utrpení je moc hezkých chvilek, na které se vždy těším:)
Myslím, že hodnoty, které mám získané od rodičů a které jsem si během života upravila či vytvořila nové, jsou vzhledem k lidem, chování k lidem (např. podvádění lidí) na vysoké úrovni, ale kdo jsem abych mohla soudit (že je to pravé ořechové), jak sama sebe, tak jiné..
Rozhodovat se dle hodnot je moc hezké, ale v realitě často neumožnitelné.
Zkuste si představit, že někdo má na nejvyšší příčce cestování a na nejnižší příčce chodit do práce a dělat někomu otroka, chce být volný, žít si jak chce, ale na druhou stranu nechce žít v nuzných podmínkách - musí ve svých hodnotách (v tom, co chce) udělat kompromis. Bude chodit do práce, v nějaké únosné míře a pak bude cestovat.
Tak to mám i já a každý další člověk na této zemi. Pro to, co chceme, co si přejeme, o čem toužíme.. musíme něco udělat. A to se nám nemusí moc líbit, ale přesto to uděláme, protože někde v dálce vidíme cíl (i když, cílem bych to nenazvala, současnost je přesycená slovem "cíl").

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama