Čas Vám nikdo nevrátí...

"Minulé životy"

28. května 2016 v 22:36 | Elle |  Téma Týdne
- "Minulé životy" -

Minulost. Přítomnost. Budoucnost.

Když jsem byla ještě mládě... veškeré myšlenky jsem upínala k budoucnosti a snažila si užívat si přítomnosti.
Dnes... Žiju minulostí, neumím vnímat přítomnost a budoucnosti se děsím.
A tak moc jsem se kdysi dávno těšila, až "vyrostu".

Vlastně, nevím, na co konkrétně jsem se těšila. Až si budu moci dělat, co budu chtít? Nedělám. Nedělám NIC, co bych vážně chtěla dělat. Nebo jsem se těšila, že možná budu mít vlastní život a chlapa? Život, ano, ten mám, ale jaký? Pouhá práce, studium, povinnosti, žádná zábava, koníček a žádná skutečná, pravá duše, alias kamarád/ka. Chlap, ano, toho mám. Jsem pro něj vzduch, všechno, co řeknu bere jako narážku na to, co ho, jako člověka žere, netráví se mnou čas, raději je ve vedlejší místnosti atd. K čemu mi to všechno je?
Možná jsem tehdy, dávno, až moc snila, až moc naivně doufala, že v dospělosti, dá-li se můj věkový stav takhle nazvat, existuje svoboda, štěstí a něco navíc, NĚCO, co hledají všichni, ale nenachází, něco jako porozumění všemu, porozumění naší životní cesty.
Možná jsem to všechno, co jsem kdysi dávno hledala, už našla a přišla o to, během životní cesty.

Když se znovu obrátím k minulosti...
V minulosti nacházím vše, po čem touží mé současné a budoucí já.
V minulosti mám úplnou rodinu, nejlepšího kamaráda, práci, studium, koníčky, čas na odpočinek, svůj pokoj v rodinném domě, moje milovaná zvířata, leháro u bazénu... Měla jsem bohovský život. Změnil se. Změnil se na to, co žiju teď.
Abych uvedla tento psací výlev na správnou "notu": ničeho ze své minulosti, přítomnosti nelituju!

Všechno dobré i zlé jsem si prožila, abych mohla tady sedět, hroutit se, říkat si, že zítra svůj život nedám, že nedám další týden v tomto světě a nakonec ten týden stejně zvládnu a já budu starší o pár dní, blíže k smrti, co mne čeká. Blíže k porozumění, proč se dějí věci, které se dějí.
Tak to je.

Je krásné se upínat k minulosti. Člověka dokáže pohltit natolik, že začne žít ve snovém světě. Mimo realitu.
Ale my, lidé, máme za úkol (to si myslím já), více se soustředit na přítomnost, co se týče prožívání (v sobě samém) a na budoucnost, co se týče vlastního rozvoje (duševního) a posunu.
Minulost je pro nás učitel, máme možnost se do minulosti vždy obrátit, podívat se na určité situace i jinými pohledy, rozebrat si vše z více stran a ujasnit si sama v sobě, co bylo dle nás to dobré, co špatné a učíme se uvědomit si, jací jsme lidé, jací jsme celkově a dáváme si cíle/úkoly být/nebýt takoví, jací jsme, učíme se růst, měnit se, zlepšovat se, na základě našich minulých životů.
Je jedno, jde-li o život, který jsme prožili v tomto současném životě, nebo který jsme prožili před 300 lety.
Princip je stejný.
Pokud se chceme něco naučit, změnit se nebo jít dál, posunout se - musíme zpracovat svou minulost, bez toho nemůžeme nic. Bez zpracované minulosti, bez dobře postaveného základu, nemůžeme dál stavět, posouvat se.
Učíme se, nebo se neučíme z našich životů. Točíme se v kruzích a děláme stejné chyby, protože jdeme po stejných stopách, jako v minulosti. Nebo se poučíme, přestaneme být takoví, jací jsme byli v minulosti a jdeme vedle stop, které jsme kdysi dávno vyšlapali, s tím rozdílem, že víme, že to, co se stalo v minulosti, již nedopustíme (sobě i jiným lidem).
Záleží na nás.
Záleží, jak vnímáme všechny možnosti, které jako lidé tady na zemi máme. Byť jde o velmi ohraničené možnosti, které nás až tak daleko nepustí. Někdo může nesouhlasit, chci jen podotknout, že už jen to, že jsme uvězněni v lidském těle, má velké ohraničení a omezení. Pro mne je to jako vězení. Nevím jak vy, od dětství mě štve, že nemůžu ze svého těla vyjít, kouknout se sama na sebe a jít od něj pryč. Vím, že bych bez těla nemohla zvednout hrnek, otevřít dveře - k tomu nám to tělo je, uspokujujeme fyzické potřeby, k ničemu jinému, protože žijeme v tomto světě. Možná jsem jen cvok, patřící do blázince, který by se měl jít léčit, když si tohle myslím, cítím a celý život bojuji s tím, jak moc mě žere ohraničení mého těla, ale co vy víte, co je tady skutečné ;)
Nikdo nic neví, jsme tak malí páni, na všechno.

Mimochodem: dále mi vadí, že jsme ohraničeni pouhými slovy; myšlenkovými pochody, které nás naučili ostatní lidé; zažitou morálkou a návyky; postoji k roli muže a ženy... Tohle nás učí od dětství... A takhle bych mohla vyjmenovat další věci. My vlastně ve skutečnosti nejsme my. Jsme jen kreatury, které vytvořili jiní lidé, znetvořili naše myšlení, vše, co jsme si s sebou přinesli z minulých životů, do dnešní podoby. Vše, co si myslíme, jakože cítíme, je iluze toho, co do nás během našich životů nahustili ostatní lidé. Není cesty zpět. Není úniku.

Jsme táááák maličcí od minulosti, která nás provází... Která také určuje dnes to, co a kým jsme.
A věřte, že ne všichni jsme na tom stejně.
Možná, že máme stejné schránky, podobné vlasy, stavbu těla..
V sobě, v našich duších jsme kolikrát naprosto jiní, jen díky našim minulým životům a také lidem, které jsme v těch životech potkali.
Naše minulé životy, byť už neexistují, zasahují do toho dnešního života tak moc.. Až je to neuvěřitelné.
Možná, že..
Možná, že se mýlím a měla bych ležet na psychiatrické klinice a zobat pilulky na úsměv.
Třeba jednou budu :D


Proto mám tady ten blog.
Na porozumění všeho, co se dělo v mém současném minulém životě (v životě, který žiju teď tady s vámi nějaký ten pátek, zatím ještě).
Na všechny ty žvásty, které mi občas projdou hlavou. Je jich víc, ale nebylo by rozumné je zveřejňovat.
Je lepší být chápána jako cvok, podivný člověk, který to nemá v hlavě v pořádku, než někdo, kdo narušuje již vytvořený systém normality, který určuje, co je ještě únosné a co ne.
Každopádně, klobouk dolů pro ty, kteří tento život oslavují a jsou zde rádi, užívají si ho.
Někdy si říkám, že bych také chtěla takhle smýšlet.
Když nás děti učili optimismu, asi jsem se někde v rohu objímala s pesimismem.
Svým způsobem jsem tady také ráda, svět spíše zkoumám a pokouším se ho pochopit a hlavně nějak v něm přežít, projít si tímto peklem a pak... Nevím, co bude pak.

Třeba se poučím z tohoto života a naučím se smát.
Kdoví.

*Elle*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hana Hana | Web | 29. května 2016 v 9:03 | Reagovat

Jestli vidis, ze zivot, jaky zijes, ti nevyhovuje, pak mas silu to zmenit. Mas chlapa, co o tebe nestoji? Tak od nej odejdi. Mas praci, co te nebavi? Zmen ji. Ale musis to udelat ty. Nikdo jiny to za tebe neudela. Ani tve minule ja..

2 Anett Anett | E-mail | Web | 29. května 2016 v 11:17 | Reagovat

[1]: Souhlasím, ale ono se to vždycky líp řekne(napíše), než-li udělá. V životě budou neustále nějaké překážky, které buď přeskočíme nebo nás zastaví.
PS: Myslím, že je každý v něčem nenormální. :D

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 29. května 2016 v 12:02 | Reagovat

Což starých omezujících návyků a myšlenek se jde zbavit. Chce to sice hodně snahy a sebezapření, ale já už se o to snažím dlouho. Nějaký malý efekt to má.
Co se týče těla, je jasné, že má jisté omezení, ale ještě vís slouží jako prostředek k tomu, abychom tu mohli žít, poučovat se z tech zmíněných chyb, získávat zkušenosti. A že aspoň na okamžik nemůžeš vystoupit ze svého těla? A co spánek? To se se svým vědomým nacházíš někde úplně jinde, zatímco tvé tělo je v bezpečí v posteli.
Máš pravdu v tom, že je nutné zpracovat svojí minulost. Hlavně stará traumata a křivdy. Ale se na ní takto upínat, jinak to člověka pohltí. Minulost ve skutečnosti člověka brzdí. A pokud brzdí zbytečně, je třeba se od ní oprostit.

4 Lenka Lenka | Web | 31. května 2016 v 10:43 | Reagovat

Velmi zajímavý článek. Pěkné čtení. :-)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 31. května 2016 v 20:14 | Reagovat

Dopadla jsi bohužel jako většina lidí... systém je zničil, vysál energii, vytvořil robota...
Podle mě minulost ani nebyla tak světlá, jak si na ni pamatujeme, prostě máme sklony si ji přimalovávat - můžeme to třeba více vidět u starších lidí, kteří vychvalují život na komunistů.
Já se řídím heslem: vždycky může být hůř, ale může být i lépe. Tak pro to něco TEĎ dělej :)

6 Sedmikráska216 Sedmikráska216 | Web | 1. června 2016 v 16:56 | Reagovat

Tak to změň a zařiď si to podle sebe :-)
Všechno jde když se chce :-)

7 Elle Elle | Web | 2. června 2016 v 0:07 | Reagovat

Dávat rady je lehké. Řídit se jimi? Velmi těžké.

Každopádně vše beru v životě tak, že to člověka musí něco naučit - i to zlé, dobré.
A ano, do konce tohoto roku budu hodně věcí ve svém životě měnit. Počínaje prací - sice časově náročnou, zato finančně na úplně jiném stupni, než jsem teď, přestěhováním se do vlastního domu a konče - nechte se překvapit :-D

8 Elle Elle | Web | 2. června 2016 v 0:08 | Reagovat

[5]: Ano, minulost... ale i současnou realitu si lidé přikreslují do hezčích barev.. To špatné se zapomíná rychleji.

9 Elle Elle | Web | 2. června 2016 v 0:08 | Reagovat

[6]: Měním, některé části života, změny se nedějí tak rychle, jak bych chtěla.

10 Elle Elle | Web | 2. června 2016 v 0:10 | Reagovat

[3]: Spánek je pro mě utrpení - usnu a hned se probudím, je ráno. Vstávám neodpočinutá, ještě víc unavenější, než jsem usnula. O tom bych mohla vyprávět hodiny. :(

11 Elle Elle | Web | 2. června 2016 v 0:11 | Reagovat

[1]: Odejít od něčeho je snadné. Udělat změnu a něco změnit, najít jiný pohled a neutíkat od problémů je těžší. Nemám ráda snadné věci.

12 nejsso nejsso | E-mail | Web | 5. června 2016 v 13:39 | Reagovat

zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama