Čas Vám nikdo nevrátí...

Květen 2016

"Minulé životy"

28. května 2016 v 22:36 | Elle |  Téma Týdne
- "Minulé životy" -

Minulost. Přítomnost. Budoucnost.

Když jsem byla ještě mládě... veškeré myšlenky jsem upínala k budoucnosti a snažila si užívat si přítomnosti.
Dnes... Žiju minulostí, neumím vnímat přítomnost a budoucnosti se děsím.
A tak moc jsem se kdysi dávno těšila, až "vyrostu".

Vlastně, nevím, na co konkrétně jsem se těšila. Až si budu moci dělat, co budu chtít? Nedělám. Nedělám NIC, co bych vážně chtěla dělat. Nebo jsem se těšila, že možná budu mít vlastní život a chlapa? Život, ano, ten mám, ale jaký? Pouhá práce, studium, povinnosti, žádná zábava, koníček a žádná skutečná, pravá duše, alias kamarád/ka. Chlap, ano, toho mám. Jsem pro něj vzduch, všechno, co řeknu bere jako narážku na to, co ho, jako člověka žere, netráví se mnou čas, raději je ve vedlejší místnosti atd. K čemu mi to všechno je?
Možná jsem tehdy, dávno, až moc snila, až moc naivně doufala, že v dospělosti, dá-li se můj věkový stav takhle nazvat, existuje svoboda, štěstí a něco navíc, NĚCO, co hledají všichni, ale nenachází, něco jako porozumění všemu, porozumění naší životní cesty.
Možná jsem to všechno, co jsem kdysi dávno hledala, už našla a přišla o to, během životní cesty.

Když se znovu obrátím k minulosti...
V minulosti nacházím vše, po čem touží mé současné a budoucí já.
V minulosti mám úplnou rodinu, nejlepšího kamaráda, práci, studium, koníčky, čas na odpočinek, svůj pokoj v rodinném domě, moje milovaná zvířata, leháro u bazénu... Měla jsem bohovský život. Změnil se. Změnil se na to, co žiju teď.
Abych uvedla tento psací výlev na správnou "notu": ničeho ze své minulosti, přítomnosti nelituju!

Všechno dobré i zlé jsem si prožila, abych mohla tady sedět, hroutit se, říkat si, že zítra svůj život nedám, že nedám další týden v tomto světě a nakonec ten týden stejně zvládnu a já budu starší o pár dní, blíže k smrti, co mne čeká. Blíže k porozumění, proč se dějí věci, které se dějí.
Tak to je.

Je krásné se upínat k minulosti. Člověka dokáže pohltit natolik, že začne žít ve snovém světě. Mimo realitu.
Ale my, lidé, máme za úkol (to si myslím já), více se soustředit na přítomnost, co se týče prožívání (v sobě samém) a na budoucnost, co se týče vlastního rozvoje (duševního) a posunu.
Minulost je pro nás učitel, máme možnost se do minulosti vždy obrátit, podívat se na určité situace i jinými pohledy, rozebrat si vše z více stran a ujasnit si sama v sobě, co bylo dle nás to dobré, co špatné a učíme se uvědomit si, jací jsme lidé, jací jsme celkově a dáváme si cíle/úkoly být/nebýt takoví, jací jsme, učíme se růst, měnit se, zlepšovat se, na základě našich minulých životů.
Je jedno, jde-li o život, který jsme prožili v tomto současném životě, nebo který jsme prožili před 300 lety.
Princip je stejný.
Pokud se chceme něco naučit, změnit se nebo jít dál, posunout se - musíme zpracovat svou minulost, bez toho nemůžeme nic. Bez zpracované minulosti, bez dobře postaveného základu, nemůžeme dál stavět, posouvat se.
Učíme se, nebo se neučíme z našich životů. Točíme se v kruzích a děláme stejné chyby, protože jdeme po stejných stopách, jako v minulosti. Nebo se poučíme, přestaneme být takoví, jací jsme byli v minulosti a jdeme vedle stop, které jsme kdysi dávno vyšlapali, s tím rozdílem, že víme, že to, co se stalo v minulosti, již nedopustíme (sobě i jiným lidem).
Záleží na nás.
Záleží, jak vnímáme všechny možnosti, které jako lidé tady na zemi máme. Byť jde o velmi ohraničené možnosti, které nás až tak daleko nepustí. Někdo může nesouhlasit, chci jen podotknout, že už jen to, že jsme uvězněni v lidském těle, má velké ohraničení a omezení. Pro mne je to jako vězení. Nevím jak vy, od dětství mě štve, že nemůžu ze svého těla vyjít, kouknout se sama na sebe a jít od něj pryč. Vím, že bych bez těla nemohla zvednout hrnek, otevřít dveře - k tomu nám to tělo je, uspokujujeme fyzické potřeby, k ničemu jinému, protože žijeme v tomto světě. Možná jsem jen cvok, patřící do blázince, který by se měl jít léčit, když si tohle myslím, cítím a celý život bojuji s tím, jak moc mě žere ohraničení mého těla, ale co vy víte, co je tady skutečné ;)
Nikdo nic neví, jsme tak malí páni, na všechno.

Mimochodem: dále mi vadí, že jsme ohraničeni pouhými slovy; myšlenkovými pochody, které nás naučili ostatní lidé; zažitou morálkou a návyky; postoji k roli muže a ženy... Tohle nás učí od dětství... A takhle bych mohla vyjmenovat další věci. My vlastně ve skutečnosti nejsme my. Jsme jen kreatury, které vytvořili jiní lidé, znetvořili naše myšlení, vše, co jsme si s sebou přinesli z minulých životů, do dnešní podoby. Vše, co si myslíme, jakože cítíme, je iluze toho, co do nás během našich životů nahustili ostatní lidé. Není cesty zpět. Není úniku.

Jsme táááák maličcí od minulosti, která nás provází... Která také určuje dnes to, co a kým jsme.
A věřte, že ne všichni jsme na tom stejně.
Možná, že máme stejné schránky, podobné vlasy, stavbu těla..
V sobě, v našich duších jsme kolikrát naprosto jiní, jen díky našim minulým životům a také lidem, které jsme v těch životech potkali.
Naše minulé životy, byť už neexistují, zasahují do toho dnešního života tak moc.. Až je to neuvěřitelné.
Možná, že..
Možná, že se mýlím a měla bych ležet na psychiatrické klinice a zobat pilulky na úsměv.
Třeba jednou budu :D


Proto mám tady ten blog.
Na porozumění všeho, co se dělo v mém současném minulém životě (v životě, který žiju teď tady s vámi nějaký ten pátek, zatím ještě).
Na všechny ty žvásty, které mi občas projdou hlavou. Je jich víc, ale nebylo by rozumné je zveřejňovat.
Je lepší být chápána jako cvok, podivný člověk, který to nemá v hlavě v pořádku, než někdo, kdo narušuje již vytvořený systém normality, který určuje, co je ještě únosné a co ne.
Každopádně, klobouk dolů pro ty, kteří tento život oslavují a jsou zde rádi, užívají si ho.
Někdy si říkám, že bych také chtěla takhle smýšlet.
Když nás děti učili optimismu, asi jsem se někde v rohu objímala s pesimismem.
Svým způsobem jsem tady také ráda, svět spíše zkoumám a pokouším se ho pochopit a hlavně nějak v něm přežít, projít si tímto peklem a pak... Nevím, co bude pak.

Třeba se poučím z tohoto života a naučím se smát.
Kdoví.

*Elle*

"Nad propastí"

1. května 2016 v 11:44 | Elle |  Téma Týdne
- "Nad propastí" -

Jsem vypaflá..

Rozhodla jsem se, že změním pracovní místo, které ovládá masochistický negativismus a dělá mu to dobře, když zničí člověka během 2 měsíců tak moc, že se spokojí s tím, že může alespoň ležet na zemi a může dýchat rozvířený prach.

Ne, nespokojím se s tím, nedokážu ležet na zemi, potřebuji se dívat trochu více z výšky.
Potřebuji dýchat (alespoň trochu čerstvý vzduch, pokud to jde), potřebuji inhalovat naději.
Potřebuji vědět, že je ještě šance a alespoň malá naděje, že v tomhle světě mohu ještě potkat dobré a milé lidi.
Potkávám je, jen je nevidím! Neslyším!
Masochistický negativismus mi dává před oči černé klapky. Propichuje mi pravidelně bubínek v uších a doufá, že budu mít na bubínku tolik jizev, že přestane být ohebný a přestanu úplně slyšet.. Už to zvládl částečně u levého ucha!

Vím, že pokud mě něco žere, ničí, trápí.. že se to dá změnit.
Člověk se tomu prostě musí postavit a říct si: "Takhle teda ne! Tohle si neudělám! Tohle peklo můj život nepotřebuje!"
Ano, nepotřebuji, aby se po mě vozila ženská v minisukni těsně před důchodem :D Tohle nemám zapotřebí.
Takže jsem na sebe hodila triko, x milionkrát vyprané, staré džíny a šla jinam, do jiné organizace.
A dostala jsem u ní šanci, najít to, co hledám, oni sami hledají přesně to, co já.
Takže.. Rozhodnuto.
Skončí mi smlouva a sbohem, už nikdy více.

Je rozhodnuto?
Nevím...
Protože, když má člověk kontakty a vědí o Vás, co všechno dokážete, jak na některých věcech pracujete a že děláte x dalších věcí, tak se o Vás začnou bavit a zajímat. Někdy v dobrém, někdy ne.
Teď vše v dobrém, kupodivu.
Udělala jsem v pondělí rozhodnutí.
Odejdu z práce, i kdybych měla být pak bez práce x měsíců, na tom nesejde, nevydržím v ní, nevydržím každý den potkávat psí čumáky a koukat se do krysích pohledů kolegů a vedení.
V úterý mne vzali na stejné pracovní místo do jiné organizace. A až se přestěhuji do svého domu, budu to mít pouze 30 minut do práce.
Naděje a sluníčko vysvitlo. Začala jsem znova dýchat a uvolnilo se napětí. Znovu se rozvinula víra, že snad někde existuje místo, kde budu ráda pracovat, alespoň v omezené míře.
V pátek jsem ale zvedla telefon...
Zavolala mi jiná organizace (velmi známá), mají o mě zájem. Říkám, že jsem se přislíbila jinde.
Nabídli mi plat mé současné ředitelky :D a to minimálně. Za trochu více práce - nejspíš bych do práce nechodila jen na 4-5 hodin, ale na 6-7 hodin + dojíždění na jednu z možných poboček: 3 hodiny, tam i zpět. Tohle s mou neschopností vydržet dlouho vzhůru není možné. Ano, mají druhou pobočku blíže k mému domu, ale v tuhle chvíli netuším, která pobočka by byla pro mě ta hlavní.
V tuto chvíli mi projíždí mozkem vidina kapitálu na něco, co chci v budoucnu založit + vidina, že brzy splatím hypotéku. Hm, nevím. Prachy sem, prachy tam. Vydělávám na "holku" hodně už teď a teď můžu ještě více? Ale za jakou cenu? Za cenu mého volného času a zdraví?! Kdybych nebyla pořád unavená a nemusela dodržovat režim, abych neodpadla..
Jen poupravení mého režimu mi bude trvat minimálně 6 měsíců, než si zvyknu.
Stojí to za to? Stojí to za ty peníze?
Nevím, příští týden se půjdu blíže podívat, o co ve skutečnosti jde.
Do té doby, lidi, vážně nevím.
Jde hlavně o to, že pracuji, kromě mé obyčejné práce, na dalším projektu, který má budoucnost, věřím tomu a chci na něm pracovat a tento projekt potřebuje můj volný čas, aby byl správně nastavený.

Jsem vypaflá.
Po 5-6 letech, co jsem odešla od maminky, zaúřadovaly pracovní kontakty, které jsem si vytvořila. Nevěřila jsem, že to někdy přijde.
Nerada ruším sliby, které jsem již slíbila a nerada se rozhoduji kvůli penězům, protože, ano, peníze jsou důležité, ale zdraví a vlastní život je důležitější.
Je to všechno lákavé. Ale bohužel, vím, že když ptáčka lapají, hezky mu zpívají, takže vše se musí promyslet a rozhodnout se od tzv. podlahového vidění, nemůžu létat v oblacích, když se potřebuji rozhodnout o něčem takhle důležitém, co mi ovlivní volný čas, na to ho mám moc ráda, víc než peníze.

Možná jen, že je to znamení, že potřebuji něco změnit. Že jsem se dobře rozhodla, že musím něco změnit.
Možná mě osud teď staví nad propast a láká mě, abych skočila do něčeho, do čeho bych nikdy neskočila.
Možná mě vážně osud tahá za nitky a chce, abych se rozhodla špatně, abych pak prožívala znova to, co prožívám v práci teď a nechce mne ze svých spárů pustit, proto na mne háže takové lákadlo.

Jsem vypaflá.
Živote, co po mě pořád chceš? Kam se mám otočit?
Je hezké slyšet sladká slova, je kruté, když mi pak realitou rozmlátíš hlavu.
Po dlouhých těžkých letech nemůžu uvěřit, že tahle nabídka je něco pozitivního, co by mi mohlo změnit život k lepšímu. Zlepšit mi život. Možná jen zbytečně hledám háčky, tam kde nejsou.
Možná je to nová cesta.

Kdybych tuhle nabídku přijala.
Mohla bych žít tak, jak si představujete život ve kdyby-snech.
Měla bych měsíc a půl dovolené každý rok, mohla bych chodit na různé semináře, vzdělávat se, růst, cestovat, radit se se specialisty, mít firemního psychouše, spolupracovat se zahraničím.. Sice moje angličtina není dokonalá, ale toho bych se nebála, trochu ji oprášit není problém. A stále bych musela pracovat s lidmi, vést lidský kolektiv, dosahovat s ním určité cíle a rozvíjet ho a pak ten tým pustit dál, k jinému leedrovi, který bude na něm pokračovat.
Všechno je to hezké, jenže mě na penízech nezáleží, pokud mám tolik, abych zaplatila život mezi lidmi, spokojím se s tím, nepotřebuji každý měsíc nové oblečení (vážně mám jen 2 malé hromádky hader a dvoje boty a neřeším to), pro mne je důležité, jak se cítím, jak to všechno zvládá moje tělo a jestli mám čas na své příbuzné a kamarády = tohle je nejdůležitější. Na konci života bude záležet na něčem úplně jiném, než na tom, kolik si člověk vydělal peněz, že vytvořil firmu, která vydělává miliardy a že každý druhý víkend létal na vlastní chatu na Bali.
Myslím na svůj konec života a vážně chci jako stará babča sedět v parku, krmit holuby a vzpomínat, jak jsem se svými dětmi hrála fotbal a měla na ně čas, když potřebovali a neseděla jsem v práci a svou energii nevěnovala cizím lidem.

Nevím. Kouknu se na to blíže během týdne a rozhodnu se.

*Elle*