Čas Vám nikdo nevrátí...

"Hlavu vzhůru"

13. dubna 2016 v 19:32 | Elle |  Téma Týdne
- "Hlavu vzhůru" -

Někdy si.. vlastně.. každý den si říkám, jak je možné, že to dokážete.
Že dokážete žít v tomhle světě, proplouvat ve dnech dobrých i špatných, že dokážete po všem zlém najít něco světlého, něco pozitivního a znovu vstát, podívat se vzhůru a dokážete si říct, že musíte jít dál, že Vás čeká určitě něco nového, lepšího i horšího, ale k životu to tak nějak chodí.
Jak to dokážete?
A proč to už tak nějak nezvládám já, i když jsem také obyčejný člověk, který by to měl nějak zvládat?
Chtěla bych se to naučit. Zvedat hlavu a věřit - že zažiju alespoň jeden šťastný měsíc v roce, alespoň jeden.

(Zdroj: pinterest.com)

Nejsem cíťa. Nesemele mne všechno špatné, co v životě člověk zažije.
Jen...
Jen jsem byla dlouho silná.
A teď...
Teď už nemůžu dál.
Vážně už ani krok.
Je toho na mě moc.
Všechno se tak nějak hroutí a já jen stojím a koukám se na tu hromádku neštěstí a říkám si - proč? Vždyť to lepidlo bylo silné, psali to v návodu.

Snažím se hledat v životě něco pozitivního. Nějakou pozitivní změnu, činnost (třeba ten nový projekt, na kterém už pracuji), články, knihy - cokoli, co by mi otevřelo jiný pohled na svět. Nějak v ničem celkově nevidím smysl a náplň.

Nemám spoustu věcí v sobě uzavřených, tudíž nemůžu jít dál!! Ne?

Myslela jsem si, že to zvládnu. Sama.
Jsem na všechno sama, není nikdo, kdo by mi dokázal pomoct. Žiju ve městě plném nepřátel a lidí, před kterými musím být napozoru, před kterými se musím obhajovat, hájit každý svůj názor, skutek, své oblečení a vizáž, všechno. Není dne, kdy bych nemusela stát v obranné pozici.
A teď si fungujte normálně, když se musíte pořád bránit a být ve střehu.
Jsem sama v přátelství, kde mne nabádají, abych před problémy utíkala - ale tohle nic neřeší! Jsem sama ve vztahu - kde si mne nikdo nevšímá, háže na mne veškerou starost o domácnost a veškeré vedení a komunikaci s úřady, kde nemá patner potřebu se mnou trávit čas, ani společnou místnost nebo něco alespoň vymyslet, kde mi je vyčítáno x milion věcí, kde mě nikdo neslyší a kde si každý večer po nocích říkám, že to musím nějak přežít, že je to asi normální z celého dne si odnést další novou hroudu na už i tak velkou hromadu.

Malá humorná vsuvka:

(Zdroj: uveden na obrázku)

Nejhorší jsou chvíle, kdy jste vyřešili převelikánský problém/úkol a řeknete si, že jste dobří, že jste to zvládli, sami, nějak. A že alespoň měsíc bude chvíli klid, než přijde znovu něco. Neuplyne ani 24 hodin a znovu ležíte na podlaze a kopete okolo sebe vztekem, který nesmíte ze sebe vyjádřit a říkáte si, kdy to všechno skončí?
Kdy?
Až se všeho vzdám?
Až se vzdám všech nadějí, které v sobě mám?
Až se rozhodnu znovu pozvednout číši bolesti a vydám se znovu na cestu řezavé otupělosti, ze které jsem se již vymanila?
Až se rozhodnu s tím vším skoncovat?
Navždy?
Navždy odejít a skoncovat.
Už neřešit další a další kopance a problémy, které mě ubíjí.
Už vážně nechci další 2-3 roky řešit problém, který mne ubije. Který mi znovu zničí život, o který jsem bojovala, který jsem znovu postavila z ničeho, ve kterém jsem měla ještě nějakou naději na trochu štěstí.

Možná jsem jen naivní, možná to tak je normální a já jsem jen hloupá.
Možná je to normální - být člověkem, který už nemá nic a nikoho. Který ztratil veškerou naději na volný nádech.
Možná jen prostě nevidím cestu ven.

Víte, učit se dýchat pod vodou, je bláhový sen, který opouštím a vzdávám se jej.

*Elle*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 13. dubna 2016 v 20:55 | Reagovat

krásný článek :-) ;-)

2 aNNa aNNa | Web | 16. dubna 2016 v 12:54 | Reagovat

Jako kdybych tento článek psala já před několika měsíci ... dva roky jsem trpěla depresemi, úzkostmi, myšlenkami na sebevraždu a nenávistí sama k sobě. Nenáviděla jsem se a nedokázala jsem si představit, že bych ve své kůži měla přežít další týden.
Jsem ráda, že jsem to nevzdala a jsem teď tam kde jsem. Pomalu se učím, jak se koukat na svět z jiné perspektivy a mít se ráda. Zatím docela úspěšně.
Chtěla bych ti dát pár rad, jak začít konečně žít.
- Vyřeš si veškeré vztahy, které ti nedělají dobře. Vím, je to obtížné, ale ani nevíš, jak se ti uleví.
- Nečekej na zázrak a ten zázrak si vytvoř sama. Občas se setkávám s lidmi, kteří pořád na něco čekají. Ať už to je nabídka k práci, partner, noví kamarády, pořád čekají na to, že jim to všechno někdo naservíruje pod nos.
- Nevzdávej to. Pokud někdo něco chce tak si za tím musí jít sám a nečekat. Pokud ty chceš plnohodnotně žít, budeš pro to muset něco udělat a jít si za tím (a vždycky to nebude dvakrát jednoduché a občas spadneš znovu na zem, ale důležité je znovu vstát)
Avšak pokud ti tento stav dělá dobře, omlouvám se, že jsem do toho tímto komentářem zasahovala.
Přeji příjemný den a hodně štěstí :)

3 Elle Elle | Web | 16. dubna 2016 v 19:59 | Reagovat

[2]: Anno, moc Ti přeji, aby jsi to zvládala nadále tak hezky, jak píšeš :) Mám radost, že je z toho všeho únik a že existují lidé, jako ty, kteří to dokázali.
Určitě se zamyslím nad Tvými radami. Snažím se v životě hledat něco co mě bude naplňovat, momentálně je to jeden dlouhodobý projekt, který je mým způsobem i koníček a sen, chtěla jsem s tím začít sama, nakonec to udělali jiní lidé a mě do toho pozvali a jsem z toho nadšená:)
Vztahy, které mi nedělají dobře = tj. celý pracovní kolektiv.. za 14 dní jdu do dvou firem, kouknout se jak to u nich funguje a jestli jim můžu celkově něco nabídnout i já, moje hlavní otázka pro vedení bude určitě: "A jak je tady, podle Vás, šťastný pracovní tým? Má všechno, co potřebuje? Chodí sem rádi? Mohou s klidem přijít za vedením s tím, že už si neví rady?" atd.
Na tom dalším určitě budu dál pracovat. Momentálně mi stagnuje zdraví, což je pochopitelné, křičí, abych toho nechala..
Děkuji za komentář :)

4 Elis Elis | Web | 19. dubna 2016 v 8:14 | Reagovat

Život je složitý a k žití potřebujeme jistou lehkost svého bytí, to znamená umět rozlišit věci podstatné od nepodstatných a pomíjivých se kterými nemá cenu se zaobírat a nějak je řešit... bohužel hodně lidí si tahá neštěstí a smůlu do života tím, že neumí správně prožít negativní věci a považovat je za vyřízené, jen se z nich poučit a zapomenout na ně a vyhodit je ze své mysli... kdo místo toho je stále pro sebe řeší a tahá je sebou jakou kouli u nohy a nechá se tím deptat, odhání od sebe štěstí... život chce trochu lehkomyslnosti a umění se radovat, to co vyzařujeme, to se nám vrací, pokud jsme šťastné dostáváme od života i větší porci štěstí a zase naopak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama