Čas Vám nikdo nevrátí...

Duben 2016

"Hlavu vzhůru"

13. dubna 2016 v 19:32 | Elle |  Téma Týdne
- "Hlavu vzhůru" -

Někdy si.. vlastně.. každý den si říkám, jak je možné, že to dokážete.
Že dokážete žít v tomhle světě, proplouvat ve dnech dobrých i špatných, že dokážete po všem zlém najít něco světlého, něco pozitivního a znovu vstát, podívat se vzhůru a dokážete si říct, že musíte jít dál, že Vás čeká určitě něco nového, lepšího i horšího, ale k životu to tak nějak chodí.
Jak to dokážete?
A proč to už tak nějak nezvládám já, i když jsem také obyčejný člověk, který by to měl nějak zvládat?
Chtěla bych se to naučit. Zvedat hlavu a věřit - že zažiju alespoň jeden šťastný měsíc v roce, alespoň jeden.

(Zdroj: pinterest.com)

Nejsem cíťa. Nesemele mne všechno špatné, co v životě člověk zažije.
Jen...
Jen jsem byla dlouho silná.
A teď...
Teď už nemůžu dál.
Vážně už ani krok.
Je toho na mě moc.
Všechno se tak nějak hroutí a já jen stojím a koukám se na tu hromádku neštěstí a říkám si - proč? Vždyť to lepidlo bylo silné, psali to v návodu.

Snažím se hledat v životě něco pozitivního. Nějakou pozitivní změnu, činnost (třeba ten nový projekt, na kterém už pracuji), články, knihy - cokoli, co by mi otevřelo jiný pohled na svět. Nějak v ničem celkově nevidím smysl a náplň.

Nemám spoustu věcí v sobě uzavřených, tudíž nemůžu jít dál!! Ne?

Myslela jsem si, že to zvládnu. Sama.
Jsem na všechno sama, není nikdo, kdo by mi dokázal pomoct. Žiju ve městě plném nepřátel a lidí, před kterými musím být napozoru, před kterými se musím obhajovat, hájit každý svůj názor, skutek, své oblečení a vizáž, všechno. Není dne, kdy bych nemusela stát v obranné pozici.
A teď si fungujte normálně, když se musíte pořád bránit a být ve střehu.
Jsem sama v přátelství, kde mne nabádají, abych před problémy utíkala - ale tohle nic neřeší! Jsem sama ve vztahu - kde si mne nikdo nevšímá, háže na mne veškerou starost o domácnost a veškeré vedení a komunikaci s úřady, kde nemá patner potřebu se mnou trávit čas, ani společnou místnost nebo něco alespoň vymyslet, kde mi je vyčítáno x milion věcí, kde mě nikdo neslyší a kde si každý večer po nocích říkám, že to musím nějak přežít, že je to asi normální z celého dne si odnést další novou hroudu na už i tak velkou hromadu.

Malá humorná vsuvka:

(Zdroj: uveden na obrázku)

Nejhorší jsou chvíle, kdy jste vyřešili převelikánský problém/úkol a řeknete si, že jste dobří, že jste to zvládli, sami, nějak. A že alespoň měsíc bude chvíli klid, než přijde znovu něco. Neuplyne ani 24 hodin a znovu ležíte na podlaze a kopete okolo sebe vztekem, který nesmíte ze sebe vyjádřit a říkáte si, kdy to všechno skončí?
Kdy?
Až se všeho vzdám?
Až se vzdám všech nadějí, které v sobě mám?
Až se rozhodnu znovu pozvednout číši bolesti a vydám se znovu na cestu řezavé otupělosti, ze které jsem se již vymanila?
Až se rozhodnu s tím vším skoncovat?
Navždy?
Navždy odejít a skoncovat.
Už neřešit další a další kopance a problémy, které mě ubíjí.
Už vážně nechci další 2-3 roky řešit problém, který mne ubije. Který mi znovu zničí život, o který jsem bojovala, který jsem znovu postavila z ničeho, ve kterém jsem měla ještě nějakou naději na trochu štěstí.

Možná jsem jen naivní, možná to tak je normální a já jsem jen hloupá.
Možná je to normální - být člověkem, který už nemá nic a nikoho. Který ztratil veškerou naději na volný nádech.
Možná jen prostě nevidím cestu ven.

Víte, učit se dýchat pod vodou, je bláhový sen, který opouštím a vzdávám se jej.

*Elle*

"Musíš to zažít"

10. dubna 2016 v 23:27 | Elle |  Téma Týdne
Abyste pochopili jednotlivého jedince na této planetě, musíte zažít vše, co prožil a prožívá.. aneb - znova není čas psát, žiju pokud možno v reálném světě a nestíhám existovat virtuálně :/

*Elle*

Nový projekt

3. dubna 2016 v 14:59 | Elle |  Proud myšlenek
- Nový projekt -

V těch nejtmavějších chvílích, kdy si říkám, že to vážně už déle nevydržím se objeví trocha světla.

V současné chvíli se v mém životě objevil malý, zatím velmi krátký, paprsek Slunce.
Žeby vážně jaro?

Oslovil mne kamarád z "boje" na vysoké.
Bojovali jsme spolu a pustili jsme trochu krve i na ministerstvu školství, tehdy byl ministrem M. Chládek. Pak jsme bojovali i na jednotlivých fakultách po celé republice a když jsme zjistili, že s nikým nehneme a nenajdeme pro přes 400 lidí alternativní řešení jejich nezáviděnihodné situace (i mne se to týkalo), snažili jsme se oslovit lid, média i pana prezidenta.
Bohužel, v této republice nemůže ovlivnit ani prezident ani ministr a ani zákon něco, co má v ČR takové postavení, na které je krátký i zákon, tak je to jasné.. Boj skončil před cca rokem a my se vydali dál žít svůj život. Aby bylo jasné, nebyli jsme jen dva bojovníci, bylo nás víc, mnohem víc, ale to on si stoupl jako první ze židle a řekl, že to takhle nenechá.

A teď bývalý spolubojovník vyhlašuje další boj, teď už více kreativní a více smysluplnější, jelikož to ovlivní větší počet lidí, ne jen pouhých 400.
A já mu řekla ano. Přihlásila jsem se do jeho "projektu" a věřím, že to, co rozjedeme, bude mít smysl a že jen tím, co zamýšlíme neskončíme, protože tenhle projekt má velké množství využití a možná, možná bych mohla časem dělat něco, co jsem vždy chtěla zkusit, jen mi v tom brzdila byrokracie-státní.. V soukromém subjektu jsou jiné podmínky.
Jsem zvědavá kam to dotáhneme, i kdyby to byl pouhý pokus a výkřik do tmy, za zkoušku to stojí.
Myslím, že jsem tenhle popud tak nějak potřebovala, nějakou změnu.

I když mám vlastní domácí projekt - koupila jsem si dům a opravuji ho :D

Už dlouho jsem tak nějak vyčerpaná, z práce celkově. A z lidí, z lidské zloby a nepřejícnosti.
Pořád nevím, jaká práce mě vůbec baví. Nevím v čem jsem dobrá. Když mě napadne nějaký nápad čím bych se mohla živit, přijdu na to, že se tím neuživím.
Za minimálně 10 let jsem toho zkusila spoustu, přes vlastní podnikání :D :D, práci pro stát, přes různé vytváření projektů pro soukromé podniky či nadnárodní firmy, mohla jsem být už dávno někde jinde, než jsem teď - teď jsem na dně a nevím, co dělat - se sebou, vždy se sama semelu hořkým mlýnkem.
K tomu pořád studuji a říkám si, že ještě toho dost nevím, že ještě potřebuji zjistit, jak funguje tohle odvětví a jak funguje tamto odvětví a že tu francouzštinu neumím dost pořádně, takže do sebe pořád nasávám informace, které bych chtěla využít, někdy.
A přitom tak nějak vím, co bych chtěla dělat, jenže nevím, jak to uchopit - chci dělat cokoli, co je kreativní, kde není moc lidí a tím, co vytvořím, mohu ovlivňovat - tohle bych chtěla dělat. Něco jako našeptávač za oponou v divadle. Nepotřebuji být vidět, potřebuji tvořit a vědět, že to má smysl a je to využitelné pro někoho jiného.

Tímto projektem se také neuživím, spíš mě láká ta filosofie, ten nápad, cíl projektu, pro koho ten projekt je zaměřený. Třeba se někdy v životě k tomu dohrabu, abych konečně našla práci nebo spíše činnost, která mě nezničí a uživí.

Zatím se účty platit musí, takže zítra znova do práce. Hm, zítra budu mít celý den u zadku kontrolu, takže si pak večer buď hodím mašli, až mě při zhodnocení mé práce zdupou (jelikož vždy hledají vše, co dělám špatně) a nebo se pořádně naliju, protože v úterý mám volno.

Doufám, že mi to nadšení z projektu nezmizí, potřebuji na pár dní vidět Slunce. Trochu nabít baterky a schovat si ten pocit Slunce do horších časů.

*Elle*