Čas Vám nikdo nevrátí...

"Vstávej, je ráno"

24. února 2016 v 21:26 | Elle
- "Vstávej, je ráno" -

Vše je o běhu, životním a časovém koloběhu.

Narodíme se, žijeme, přežíváme, zemřeme.
Nejdůležitější v našich životech je ten zatracený pocit, pocit z toho jakým způsobem žijeme nebo přežíváme a zda jsme s tím pocitem spokojeni.

Představte si člověka. Maličkého člověka na téhle Zemi. Malé nic a přece má své sny, touhy, cíle a co je hlavní - běží. Běží závod s časem. Netuší, jak dlouhý život mu byl nadělen. Běží o život, v životě, který si chce užít. O kterém chce na konci života říct: "Žil jsem! Ano, já jsem žil! A užil jsem si to!"

Mrzí mne, že spousta lidí je zaslepena v tom, jak vnímají svět. Jelikož mnoho lidí vnímá svět materiálně. Ano materiální svět hýbe světem, nějakou chvíli nás třeba naplňuje a dělá šťastnými, ale jsme skutečně šťastni? Když dostanete výplatu, vyhrajete miliony, zdědíte nemovitost a nakoupíte si vše, o čem jste snili - jste doopravdy šťastni?
Odpovědi nechám na Vás.

Co budete dělat, až všechny peníze dojdou a vy si nebudete moci koupit rohlík?
Umíte žít z mála? Umíte se omezit natolik, že začnete nakupovat vážně jen to důležité a žádné výstřelky?
Zkusili jste to? Minimálně rok takhle žít?
Já ano. Přemýšlím tímto způsobem, v tomhle směru.
Naučilo mne to hodně věcí. Co mi to nejvíc dalo?

Dalo mi to sílu každé ráno vstát a jít dál.
Nebát se toho, že se něco pokazilo. Nebát se toho, že nejsou peníze atd.
Dalo mi to sílu vstávat do života, který ztratil veškerý smysl, naděje a důležité cíle. Cíle si vymýšlím za běhu, jen abych vydržela a měla na čem pracovat. Vstávám každé ráno s tím, že bych nejraději všechno od základů změnila, jen nevím JAK.
Vstávám každé ráno do dne, o kterém vím, že bych ho nejraději proležela a prospala, ale já vstanu a jdu ven, i když mě to děsí, jsem ze světa znechucena a vracím se z venkovního světa zničena.
Celkově mne neničí svět jako takový, vadí mi ti lidi, které potkávám, s kterými mluvím, kteří po mě chtějí, abych byla někdo, kdo nejsem a nepřijímají to, že mnoho věcí vidím jinak, nebo že přemýšlím opačným způsobem, než oni.

A proč? Proč to beru jako sílu?
Protože mi to dalo novou životní vizi, jak a jakým způsobem žít, ehm, dožít, tenhle lidský život.
Jen stále nevím JAK to udělat. Nevím JAK se zbavit otrockých nitek a nebýt za ně tahaná a sedraná.
Nemám vůbec tucha jak zhmotnit mou vizi o dožití života, a tak pouze zatím vstávám a vycházím každý den do mlhy dne a tajně doufám, že při (zatím, než opravím dům a než se přestěhuju) 10 minutové cestě do první práce mne něco napadne, nějaký zázračný nápadat, jak z toho ven.
Moje vize vypadá jednoduše, jenže vážně není. Je to tak trochu nesplnitelná, naivní, růžová vize. Bohužel.

Každopádně.
Každé kopnutí a padnutí na dno plné něčeho pořádně hnědého a mazlavého.
Každá ztráta někoho nebo něčeho, co bylo pro mne nějak důležité.
Každé nové AHA.
Každá zajímavá myšlenka a pohled na cokoli.
Mne svým způsobem dodává sílu dál dožít. Jít dál a snažit se vymyslet JAK změnit svůj život, tak abych byla schopna ho skutečně prožít a hlavně procítit radost.

(Zdroj: pinterest)

A tak vstávám. Proto vlastně vstávám, protože ve mě zbyla jen naděje, že jednoho dne mne osvítí žárovka.
Občas je naděje poslední věc, která člověku zůstala.

Nevím, z jakého důvodu vstáváte Vy, ale doufám, že se Vám vstává lehčeji :)

*Elle*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GoGosen GoGosen | Web | 24. února 2016 v 21:46 | Reagovat

Mě už to nebaví...každý den je dokola...někdy si říkám, jak to můžeme my lidi ten stereotyp zvládat, že už nám nehrabe....mě někdy už jo...obzvlášt, když musím vstávat i v sobotu 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama