Čas Vám nikdo nevrátí...

Leave it unspoken

18. února 2016 v 23:19 | Elle |  Proud myšlenek
- Leave it unspoken -

Někdy si přeji mít mozek hloupoučké naivní slečny, které všechno v životě vychází a prochází. Někdy mi přijde, že takové osůbky to mají někdy lehčí. Bylo by fajn žít "hloupatě" :D Mít slepičí život kuchtičky domácí a spoléhat se na partnera, že spoustu věcí zachrání právě on, místo mne. Že v těch nejhorších časech se postará, pomůže, bude vědět, co má dělat, když já budu po nocích plakat a nevědět kudy kam.

Tohle se mě týkat nikdy nebude.
Jelikož jsem to já, kdo všechno zachraňuje, vymýšlí a řeší. Kdo musí být silný.
Ač bych si to někdy hrozně přála - mít někdy možnost být někým chráněná, pokud se to tak dá nazvat.
Od prosince skáču přes vysoké překážky, řeším x milion problémů, které by měli partneři řešit spolu, krom toho chodím do práce, po práci pracuji externě na projektech do druhé práce a o víkendech jsem na brigádě a každou druhou sobotu sedím na přednáškách na VŠ, nemluvě o seminárkách a o nočních přípravách do první práce.

(zdroj: pinterest)

Možná proto jsem v pondělí ráno nedokázala vstát a jít ven. Jít a pracovat. Jít a předstírat happy úsměv. Jít a řešit všechno, co obvykle řeším. Nedokázala jsem to celý tento týden. Je mi zle a nejhorší je, že mi musí přestat být zle do zítřka, protože čas běží a život také a já žeprý musím fungovat, jinak - nevím.

Tak si tedy plánuji následující týden, počínaje sobotou. Jelikož musím v sobotu vstávat ve 4 ráno, abych byla na 8 v Budějovicích a jela pak celý den na 100%, do 22:30, než se vrátím zpět do Prahy, vyspat se a jít makat na brigádu v neděli v 6 ráno a pak v pondělí v 8 ráno působit 5 hodin v kuse na 30 lidí, které musím ukočírovat vlastní energií a silou hlasu. A pak nějaké to papírování, zhodnocení a malá příprava na druhý den. Poté příjezd domů a usednutí k projektu.
Děkuji těm lidem, kteří vymysleli předávání plné moci. Nebýt pana M., který za mne oběhne přes den všechny pochůzky pro banky, tak bych potřebovala, aby každý den měl 48 hodin.

Všechno to nasazení dělám jen kvůli jednomu cíli, který nevím, jestli vůbec dopadne dobře, během měsíce či dvou, budu vědět více, jestli to půjde nebo počkám za pár let. Až dodělám a odevzdám projekt. V současné chvíli si říkám - teď nebo nikdy - už nikdy nic takového zařizovat nechci a nehodlám.
Vzdávám se osobního života, vlastně ani nevím co to osobní život a zájmy je. Už spoustu let takhle žiju, pod rouškou hrozby, že musím doma ještě vařit, uklízet, prát a starat se o muže, jelikož to on chodí na odpolední a vrací se ve 22 večer a já mám údajně víc času.
Strašně mě mrzí, že nemám čas ani na kávu s kamarádkou nebo se podívat na nějaký film a on si chodí s kamarády na airsoft, akce, hraje s nimi hry na PC a komunikuje s nimi každý den.
Mrzí mě víc věcí.
Nejvíc asi to, jak mě nebaví žít tento život a přesto o něj bojuju a pořád se držím záchranného kruhu, který už dlouho nevydrží. Kdybych byla naivní slepičí kuchtičkou, kterou jsem mohla být, rozložila bych se psychicky na podlahu a už se nevzpamatovala, ale můj život mi nepatří, nesu ve své duši velké věci a ty mi říkají, že musím jít dál, pracovat na tom, na čem pracuji, růst, vydržet a hlavně - dýchat, i když to ve vnitř pálí a řeže. Říká mi to, že mám být takovým člověkem, pro ostatní lidi (ne z internetového světa), kdo mi chyběl, když jsem byla malá, proto každý den nasazuji úsměv a pochopení pro ostatní lidi, radím jim, poslouchám je, starám se o jejich trápení a bolesti, volám jim pomoc a pečuji o ně, než je předám dál, pomáhám jim růst a ukazuji jim cestu, ukazuji jim jiné způsoby řešení a ukazuji jim, že se není čeho bát. Mne samotnou to energeticky vyšťavuje. Jednoho dne ze mne zbude pouze slupka, skořápka k smíchu. Rozdám všechno, co je ve mě a nic ze mě nezbyde. Nikdo to, co dělám, neocení a všichni po celou dobu mého snažení budou po mě pouze šlapat, protože tohle se dnes dělá, ne? Když mám problém, křičím na druhé, aby ten problém vyřešili, vyléčím si své mindráky na někom jiném, nesejde na tom, že ten druhý je také člověk se svými problémy a starostmi, ty mé starosti jsou důležitější, protože já jsem jáááá. Ach to ego :)

(Zdroj: pinterest)

Mrzí mě, že po celém takhle nabitém týdnu, kdy mám alespoň minimálně jeden večer nebo nejlépe jeden celý den volno, mi nikdo nevěnuje svůj čas, není se mnou nikdo kdo by si vyslechl moje skučení nad otevřenou ránou nebo prostě se mnou v tichosti ležel a koukal na pobíhajícího králíka na koberci.
Všichni mají něco důležitějšího. Přítel musí odehrát souboj ve hře na PC. Matka večer pracuje a nemůže telefonovat. Sourozenci spí nebo jsou se svými rodinami. Kamarádky mají svůj život. Jediný kdo zbývá je králík, alespoň někdo.
V těchto chvílích jsem vážně ráda, že za mnou přiběhne stroj na mazlení, který je celý natěšený, že se mu budu věnovat a celý odhodlaný, že mi tu ruku celou olíže a pak se rozhodne se odemě nehnout a chodí se mnou i na wc :D
Nejhezčí chvíle v mém zpackaném životě jsou králíci a jejich láska.

Mrzí mě, že se už nedokážu víc odvázat a usmívat se i v soukromém životě a být více "sluníčkovějším" člověkem.

Včera za mnou byl pan M., podepsat další a další nutné papíry a pořešit nějaké záležitosti a poprvné v životě se mě zeptal na něco z osobního života: jestli mám někdy čas na nějakou procházku.
Nevěděla jsem jak to myslí. Koukal se na mě těmi velkými modrými ptačími kukadly a já na něj vyjeveně zírala a on svou otázku více upřesnil a zeptal se mě jestli mám čas i na sebe v tomhle tempu pracovního nasazení. Odpověděla jsem mu, že moc dobře ví, že kdyby to šlo, chodila bych do krámu kupovat balíky a balíky s časem. Odpověděl mi, že ho to mrzí, že to všechno snažení chápe a kdyby byl na mém místě, že by udělal totéž, jen by nikdy nenechal svou partnerku udělat takové ústupky a oběti ve svém životě.

A já díky této malé konverzaci mám v hlavě zarytý střep.
A mrzí mě to, že to tak vážně je.
Mrzí mě, že nejsem holka, která čeká na svého prince na bílém koni, který ji pomůže a místo toho je sama sobě tím jediným člověkem, na kterého se může spolehnout, který ji pomůže se zvednout.
Najednou, když se ohlédnu za vším, co jsem udělala a čemu jsem sama čelila a vzpomenu si na tu chvíli, kdy jsem se ptala třeba přítele, jak mám jít dál, odpověděl mi, že to záleží jen a jen na mě, že je všechno na mé jméno a že mi do toho nebude nic říkat, abych mu to pak nevyčítala. Když jsem se zeptala rodičů, vždy mi řekli, dělej jak myslíš. Když jsem se ptala kamarádky, kuchtičky obecné z domácnosti, řekla mi, že by do toho sama nešla a sourozenci radí pouze - vydrž.
Vlastně.
Přicházím na to, že i když se okolo mne pohybují nějací lidé, nedokážou podržet a v těch nejhorších chvílích uhýbají stranou. Smutné a k smíchu. Je to k smíchu, když mají problém oni, nedokážu uhnout.

A tak budu dál doufat v to, že rok 2016 bude milejší, alespoň podobně, jako rok 2013, kdy jsem byla vážně šťastná. Budu doufat, že mě potká nějaké štěstí nebo mě nakopne karma, všechno co jsem kdy udělala a na co jsem myslela mi vrátí i s úroky a já budu pokračovat dál v mém podělaném životě s hořkou pachutí naděje na lepší život s úsměvem v příštím životě, kde se znovu setkám s nejlepším kamarádem a kde bude naše přátelství trvat déle, než v tomhle životě, kde mi jeho existenci nevezme podělaná nemoc ani nehoda, kde bude zdravý a kde zemřu já jako první, abych už nikdy znova nemusela žít život po jeho životě.

A hlavní věc - abych nemusela žvanit tyhle bláboly do tohoto éteru, beztak je to všem ukradené, na pobavení pouze pro Vás ;)

*Elle*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anet Anet | 19. února 2016 v 10:30 | Reagovat

Ráda bych tu byla pro tebe v těch chvílích...

2 Katka Katka | 27. února 2016 v 21:28 | Reagovat

Nějak nechápu, že to zvládáš, když máš únavový syndrom, o kterém jsem zde jednou četla. Já ho taky mám, vím jak je to těžký. Jak sis s ním poradila, prosím tě?

3 Elle Elle | Web | 28. února 2016 v 18:36 | Reagovat

[2]: Být neustále unavená není překážka, je to pouze omezení. Mám velmi oslabenou imunitu, dělali jsme s doktory různé vyšetření a kromě té imunity se nic nezjistilo. Pro mě je to výzva. Dříve mě to poráželo a nevěděla jsem co mám dělat. Nakonec je nejdůležitější plánovat přesně kdy co a jak udělám, jestli půjdu tam a tam,  přemýšlet nad tím jestli po celém dni budu mít večer energii na kamarády a jestli dokážu po práci jít nakoupit. Za sebe můžu říct, že s dobrým plánem a ne "těžkým" jídlem + sport a s relaxací, to ukočírovat jde, mohu ráno jít do práce na 5 hodin, pak přijet domů, najíst se, hodit šlofíka, pak jít něco vyřizovat a pak vydržet ještě nějakou dobu, záleží na okolnostech, stále nejsem schopna vydržet celý den. Lít do sebe neustále povzbuzováky nebo se dopovat léky od psychiatra nehodlám, tak to zkouším dobrým naplánováním celého dne a zatím to jde. Někdy vážně padnu a nejsem schopna ničeho, ani umýt nádobí, ani otevřít oči. Stává se mi, že usnu na přednášce :D a to sedím v 1. lavici, nebo usnu v dopravním prostředku nebo vím, že kolem 17:00 nejsem schopna vnímat nikoho a nic, ale bojuju. Snažila jsem se zjistit, co mi bere nejvíce energii, po čem jsem nejvíce utahaná a tomu se vyvaruju, pokud to jde. Hledala jsem věci, situace, lidi, cokoli, co mi energii naopak nabíjelo a toho se držím. Např. Když jsem na nohou, jsem aktivní, stačí si ale jen na chvíli sednou nebo chvíli stát, čekat na něco a hup, vše je v háji. Někdy zažívám příšerné výkyvy. Jenže nikdo mi nevěří, že jsem pořád unavená, převážně doktoři, rodina a přítel to sami vidí, že mám krize - jenže já mám něco, co ta únava nemá, mám odvahu a odhodlání zůstat co nejdéle vzhůru, beztak se z té únavy nedá vyspat, vstanu stejně unavená, jako když chodím spát. Prostě to chce plánovat, pravidelný režim, na který si tělo zvykne, nijak se nezatěžovat, vyhýbat se tomu, co ubírá energii, vyhledávat nebo do svého programu zařazovat věci, které energii dodávají, správně jíst a pít (ne moc masa, pečiva, sladké limonády, jídlo obsahující velké množství cukru - hlídat si cukr obsažený v jídle, toho je kotel, ohledně jídla..), pomáhá mi i pobyt u moře - ten vzduch, není tak těžký jako tady, sportovat - spíše jóga, relaxační meditace.. Hodně lidí by můj životní styl nazvalo: alternativní - pomáhá mi to udržet se od 6 - 14 být vzhůru a pak být jakžtakž v aktivním modulu v čase 18 - 22. I pracovní podmínky mám svému režimu nastavené: od 8 - 12 až 13 hlavní úvazek, od 18 - 20 vlastní podnikání z domova, o víkendech nesmím vyjít z režimu, musím vstávat stejně, i pracovat, jestli mám třeba celý den volno a nemám co na práci, jsem z toho unavená víc, než v běžném dni, takže o víkendu mám brigádu, také dle mého nastavenou na 7 - 13:30 někdy 14:00, pak letím spát a pak kolem 16:00 můžu pracovat na svých projektech nebo se věnovat něčemu jinému. Některé soboty mám extrémně náročné (studium na VŠ), to je pro mě něco příšerného, vstát v jinou dobu, tj. ve 4 a muset být aktivní celý den až do 22:00, bez možnosti relaxace, odpočinku, cvičení atd. Pak celou neděli spím, to mě vždy odrovná, ale někdy mi do toho vleze brigáda a pak se snažím to udržet, ale nakonec odpadnu a musím se dát dohromady na neschopence, trvá mi to minimálně týden.
Píšeš, že ho máš také.. Takže moc dobře asi víš, jak je to těžké. Žít se s tím nějak dá, pokud máš okolo sebe lidi, kteří to chápou, kteří ti pomáhají s úpravou tvého životního stylu a dodržují tvůj časový harmonogram. Lidi, kteří tohle nechápali jsem ze svého života odstranila, brali mi příliš energie a nechápavce v životě nepotřebuji.
Také mne hodně lidí začalo odsuzovat, že jsem údajně moc emancipovaná a že nehledím na své zdraví, když pořád pracuji nebo nemám čas, když zrovna oni mají čas. Prostě nechápali, že jsem na své zdraví vždy hleděla, že vše mám nastaveno tak, abych se pouhým volným víkendem nic nedělání neodrovnala na celý týden, nechápali, že v čase, kdy oni chtěli jít na kávu nebo na cokoli jiného, jsem zrovna měla odpočívací část dne a sezení a působení na druhého člověka v kavárně plné lidí mne vyčerpává, nenabíjí atd. Hodně lidí jsem vážně kvůli nepochopení z jejich i z mé strany musela odstranit.
Je to těžké. Přemýšlela jsem, jestli nejsem workoholik, ale vážně nejsem, smysl života vidím v něčem jiném, ne v práci :-D
Jestli s něčím podobným také bojuješ, doufám, že najdeš také vhodný způsob pro sebe, aby sis pak po pár letech neříkala, že vlastně přicházíš o život ..

4 Katka Katka | 28. února 2016 v 21:17 | Reagovat

[3]: Moc děkuji za odpověď. V některých věcech jsem se poznala (důsledky nicnedělání...). Líbí se mi, že sis našla režim, o jakém píšeš. Děkuji za nasměrování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama