Čas Vám nikdo nevrátí...

Únor 2016

"Vstávej, je ráno"

24. února 2016 v 21:26 | Elle
- "Vstávej, je ráno" -

Vše je o běhu, životním a časovém koloběhu.

Narodíme se, žijeme, přežíváme, zemřeme.
Nejdůležitější v našich životech je ten zatracený pocit, pocit z toho jakým způsobem žijeme nebo přežíváme a zda jsme s tím pocitem spokojeni.

Představte si člověka. Maličkého člověka na téhle Zemi. Malé nic a přece má své sny, touhy, cíle a co je hlavní - běží. Běží závod s časem. Netuší, jak dlouhý život mu byl nadělen. Běží o život, v životě, který si chce užít. O kterém chce na konci života říct: "Žil jsem! Ano, já jsem žil! A užil jsem si to!"

Mrzí mne, že spousta lidí je zaslepena v tom, jak vnímají svět. Jelikož mnoho lidí vnímá svět materiálně. Ano materiální svět hýbe světem, nějakou chvíli nás třeba naplňuje a dělá šťastnými, ale jsme skutečně šťastni? Když dostanete výplatu, vyhrajete miliony, zdědíte nemovitost a nakoupíte si vše, o čem jste snili - jste doopravdy šťastni?
Odpovědi nechám na Vás.

Co budete dělat, až všechny peníze dojdou a vy si nebudete moci koupit rohlík?
Umíte žít z mála? Umíte se omezit natolik, že začnete nakupovat vážně jen to důležité a žádné výstřelky?
Zkusili jste to? Minimálně rok takhle žít?
Já ano. Přemýšlím tímto způsobem, v tomhle směru.
Naučilo mne to hodně věcí. Co mi to nejvíc dalo?

Dalo mi to sílu každé ráno vstát a jít dál.
Nebát se toho, že se něco pokazilo. Nebát se toho, že nejsou peníze atd.
Dalo mi to sílu vstávat do života, který ztratil veškerý smysl, naděje a důležité cíle. Cíle si vymýšlím za běhu, jen abych vydržela a měla na čem pracovat. Vstávám každé ráno s tím, že bych nejraději všechno od základů změnila, jen nevím JAK.
Vstávám každé ráno do dne, o kterém vím, že bych ho nejraději proležela a prospala, ale já vstanu a jdu ven, i když mě to děsí, jsem ze světa znechucena a vracím se z venkovního světa zničena.
Celkově mne neničí svět jako takový, vadí mi ti lidi, které potkávám, s kterými mluvím, kteří po mě chtějí, abych byla někdo, kdo nejsem a nepřijímají to, že mnoho věcí vidím jinak, nebo že přemýšlím opačným způsobem, než oni.

A proč? Proč to beru jako sílu?
Protože mi to dalo novou životní vizi, jak a jakým způsobem žít, ehm, dožít, tenhle lidský život.
Jen stále nevím JAK to udělat. Nevím JAK se zbavit otrockých nitek a nebýt za ně tahaná a sedraná.
Nemám vůbec tucha jak zhmotnit mou vizi o dožití života, a tak pouze zatím vstávám a vycházím každý den do mlhy dne a tajně doufám, že při (zatím, než opravím dům a než se přestěhuju) 10 minutové cestě do první práce mne něco napadne, nějaký zázračný nápadat, jak z toho ven.
Moje vize vypadá jednoduše, jenže vážně není. Je to tak trochu nesplnitelná, naivní, růžová vize. Bohužel.

Každopádně.
Každé kopnutí a padnutí na dno plné něčeho pořádně hnědého a mazlavého.
Každá ztráta někoho nebo něčeho, co bylo pro mne nějak důležité.
Každé nové AHA.
Každá zajímavá myšlenka a pohled na cokoli.
Mne svým způsobem dodává sílu dál dožít. Jít dál a snažit se vymyslet JAK změnit svůj život, tak abych byla schopna ho skutečně prožít a hlavně procítit radost.

(Zdroj: pinterest)

A tak vstávám. Proto vlastně vstávám, protože ve mě zbyla jen naděje, že jednoho dne mne osvítí žárovka.
Občas je naděje poslední věc, která člověku zůstala.

Nevím, z jakého důvodu vstáváte Vy, ale doufám, že se Vám vstává lehčeji :)

*Elle*

Leave it unspoken

18. února 2016 v 23:19 | Elle |  Proud myšlenek
- Leave it unspoken -

Někdy si přeji mít mozek hloupoučké naivní slečny, které všechno v životě vychází a prochází. Někdy mi přijde, že takové osůbky to mají někdy lehčí. Bylo by fajn žít "hloupatě" :D Mít slepičí život kuchtičky domácí a spoléhat se na partnera, že spoustu věcí zachrání právě on, místo mne. Že v těch nejhorších časech se postará, pomůže, bude vědět, co má dělat, když já budu po nocích plakat a nevědět kudy kam.

Tohle se mě týkat nikdy nebude.
Jelikož jsem to já, kdo všechno zachraňuje, vymýšlí a řeší. Kdo musí být silný.
Ač bych si to někdy hrozně přála - mít někdy možnost být někým chráněná, pokud se to tak dá nazvat.
Od prosince skáču přes vysoké překážky, řeším x milion problémů, které by měli partneři řešit spolu, krom toho chodím do práce, po práci pracuji externě na projektech do druhé práce a o víkendech jsem na brigádě a každou druhou sobotu sedím na přednáškách na VŠ, nemluvě o seminárkách a o nočních přípravách do první práce.

(zdroj: pinterest)

Možná proto jsem v pondělí ráno nedokázala vstát a jít ven. Jít a pracovat. Jít a předstírat happy úsměv. Jít a řešit všechno, co obvykle řeším. Nedokázala jsem to celý tento týden. Je mi zle a nejhorší je, že mi musí přestat být zle do zítřka, protože čas běží a život také a já žeprý musím fungovat, jinak - nevím.

Tak si tedy plánuji následující týden, počínaje sobotou. Jelikož musím v sobotu vstávat ve 4 ráno, abych byla na 8 v Budějovicích a jela pak celý den na 100%, do 22:30, než se vrátím zpět do Prahy, vyspat se a jít makat na brigádu v neděli v 6 ráno a pak v pondělí v 8 ráno působit 5 hodin v kuse na 30 lidí, které musím ukočírovat vlastní energií a silou hlasu. A pak nějaké to papírování, zhodnocení a malá příprava na druhý den. Poté příjezd domů a usednutí k projektu.
Děkuji těm lidem, kteří vymysleli předávání plné moci. Nebýt pana M., který za mne oběhne přes den všechny pochůzky pro banky, tak bych potřebovala, aby každý den měl 48 hodin.

Všechno to nasazení dělám jen kvůli jednomu cíli, který nevím, jestli vůbec dopadne dobře, během měsíce či dvou, budu vědět více, jestli to půjde nebo počkám za pár let. Až dodělám a odevzdám projekt. V současné chvíli si říkám - teď nebo nikdy - už nikdy nic takového zařizovat nechci a nehodlám.
Vzdávám se osobního života, vlastně ani nevím co to osobní život a zájmy je. Už spoustu let takhle žiju, pod rouškou hrozby, že musím doma ještě vařit, uklízet, prát a starat se o muže, jelikož to on chodí na odpolední a vrací se ve 22 večer a já mám údajně víc času.
Strašně mě mrzí, že nemám čas ani na kávu s kamarádkou nebo se podívat na nějaký film a on si chodí s kamarády na airsoft, akce, hraje s nimi hry na PC a komunikuje s nimi každý den.
Mrzí mě víc věcí.
Nejvíc asi to, jak mě nebaví žít tento život a přesto o něj bojuju a pořád se držím záchranného kruhu, který už dlouho nevydrží. Kdybych byla naivní slepičí kuchtičkou, kterou jsem mohla být, rozložila bych se psychicky na podlahu a už se nevzpamatovala, ale můj život mi nepatří, nesu ve své duši velké věci a ty mi říkají, že musím jít dál, pracovat na tom, na čem pracuji, růst, vydržet a hlavně - dýchat, i když to ve vnitř pálí a řeže. Říká mi to, že mám být takovým člověkem, pro ostatní lidi (ne z internetového světa), kdo mi chyběl, když jsem byla malá, proto každý den nasazuji úsměv a pochopení pro ostatní lidi, radím jim, poslouchám je, starám se o jejich trápení a bolesti, volám jim pomoc a pečuji o ně, než je předám dál, pomáhám jim růst a ukazuji jim cestu, ukazuji jim jiné způsoby řešení a ukazuji jim, že se není čeho bát. Mne samotnou to energeticky vyšťavuje. Jednoho dne ze mne zbude pouze slupka, skořápka k smíchu. Rozdám všechno, co je ve mě a nic ze mě nezbyde. Nikdo to, co dělám, neocení a všichni po celou dobu mého snažení budou po mě pouze šlapat, protože tohle se dnes dělá, ne? Když mám problém, křičím na druhé, aby ten problém vyřešili, vyléčím si své mindráky na někom jiném, nesejde na tom, že ten druhý je také člověk se svými problémy a starostmi, ty mé starosti jsou důležitější, protože já jsem jáááá. Ach to ego :)

(Zdroj: pinterest)

Mrzí mě, že po celém takhle nabitém týdnu, kdy mám alespoň minimálně jeden večer nebo nejlépe jeden celý den volno, mi nikdo nevěnuje svůj čas, není se mnou nikdo kdo by si vyslechl moje skučení nad otevřenou ránou nebo prostě se mnou v tichosti ležel a koukal na pobíhajícího králíka na koberci.
Všichni mají něco důležitějšího. Přítel musí odehrát souboj ve hře na PC. Matka večer pracuje a nemůže telefonovat. Sourozenci spí nebo jsou se svými rodinami. Kamarádky mají svůj život. Jediný kdo zbývá je králík, alespoň někdo.
V těchto chvílích jsem vážně ráda, že za mnou přiběhne stroj na mazlení, který je celý natěšený, že se mu budu věnovat a celý odhodlaný, že mi tu ruku celou olíže a pak se rozhodne se odemě nehnout a chodí se mnou i na wc :D
Nejhezčí chvíle v mém zpackaném životě jsou králíci a jejich láska.

Mrzí mě, že se už nedokážu víc odvázat a usmívat se i v soukromém životě a být více "sluníčkovějším" člověkem.

Včera za mnou byl pan M., podepsat další a další nutné papíry a pořešit nějaké záležitosti a poprvné v životě se mě zeptal na něco z osobního života: jestli mám někdy čas na nějakou procházku.
Nevěděla jsem jak to myslí. Koukal se na mě těmi velkými modrými ptačími kukadly a já na něj vyjeveně zírala a on svou otázku více upřesnil a zeptal se mě jestli mám čas i na sebe v tomhle tempu pracovního nasazení. Odpověděla jsem mu, že moc dobře ví, že kdyby to šlo, chodila bych do krámu kupovat balíky a balíky s časem. Odpověděl mi, že ho to mrzí, že to všechno snažení chápe a kdyby byl na mém místě, že by udělal totéž, jen by nikdy nenechal svou partnerku udělat takové ústupky a oběti ve svém životě.

A já díky této malé konverzaci mám v hlavě zarytý střep.
A mrzí mě to, že to tak vážně je.
Mrzí mě, že nejsem holka, která čeká na svého prince na bílém koni, který ji pomůže a místo toho je sama sobě tím jediným člověkem, na kterého se může spolehnout, který ji pomůže se zvednout.
Najednou, když se ohlédnu za vším, co jsem udělala a čemu jsem sama čelila a vzpomenu si na tu chvíli, kdy jsem se ptala třeba přítele, jak mám jít dál, odpověděl mi, že to záleží jen a jen na mě, že je všechno na mé jméno a že mi do toho nebude nic říkat, abych mu to pak nevyčítala. Když jsem se zeptala rodičů, vždy mi řekli, dělej jak myslíš. Když jsem se ptala kamarádky, kuchtičky obecné z domácnosti, řekla mi, že by do toho sama nešla a sourozenci radí pouze - vydrž.
Vlastně.
Přicházím na to, že i když se okolo mne pohybují nějací lidé, nedokážou podržet a v těch nejhorších chvílích uhýbají stranou. Smutné a k smíchu. Je to k smíchu, když mají problém oni, nedokážu uhnout.

A tak budu dál doufat v to, že rok 2016 bude milejší, alespoň podobně, jako rok 2013, kdy jsem byla vážně šťastná. Budu doufat, že mě potká nějaké štěstí nebo mě nakopne karma, všechno co jsem kdy udělala a na co jsem myslela mi vrátí i s úroky a já budu pokračovat dál v mém podělaném životě s hořkou pachutí naděje na lepší život s úsměvem v příštím životě, kde se znovu setkám s nejlepším kamarádem a kde bude naše přátelství trvat déle, než v tomhle životě, kde mi jeho existenci nevezme podělaná nemoc ani nehoda, kde bude zdravý a kde zemřu já jako první, abych už nikdy znova nemusela žít život po jeho životě.

A hlavní věc - abych nemusela žvanit tyhle bláboly do tohoto éteru, beztak je to všem ukradené, na pobavení pouze pro Vás ;)

*Elle*

"Cena našich životů"

17. února 2016 v 20:38 | Elle |  Téma Týdne
- "Cena našich životů" -

Cena každého jednotlivého člověka se odhaduje velmi špatně. V tomto neexistuje žádný papírově pověřený odhadce, který by Vás a Váš život vyčíslil na x milionů či pouhých pár korun. Nikdo takový není, kromě Vás samotných. Jen Vy se můžete sami vyčíslit, dle toho, na kolik se ceníte a jak se máte rádi, či jak moc se podhodnocujete... Samozřejmě, že by Vaši známí a rodina ohodnotila Váš život na nevyčíslitelnou sumu, Vy máte na sebe úplně jiné měřítko. Často až příliš kritické a kruté.

Nejde život člověka vyčíslit nějak podobně.
Ukončená základní škola = 5 000,-
Ukončená střední škola = 10. 000,-
Ukončená vysoká škola = 20. 000,-
Vztah ke zvířatům = 2.000,-
Vlastník zvířete (1 kus) = 1.000,-
Schopnost empatie = 6.000,-
Schopnost milovat = 25.000,-
Schopnost platit různé poplatky za život = 3. 000,-
Schopnost umět se prosadit = 4.000,-
Koníček - čtení knih = 500,-
Koníček - plavání = 500,-
Koníček - cizí jazyky = 500,-

a tak bych mohla pokračovat dál...

Nic takového neexistuje :D

A jaké měřítko mám na svůj život mám já? Krutě přísné.
Můj život = 0 Kč

Nebojte, na Vás všechny mám stejné měřítko, jako na sebe!!!

V životě jsem nedala ničemu nový život.
Žádný život jsem nezachránila. Pokud nepočítám Houmera, Míšu, Lily a nějaké ty koťata. To jsou pro Vás ale zvířata, pro lidi bezcenné duše.. Převážně pro křesťany a další lidi, posedlé jakoukoli jinou vírou. Ale to je kapitola jiná.
Dlouholetí přátelé nežijí a přátelé, které jsem poznala během 5 let, od doby, kdy jsem změnila domovní přístav, jsou kromě jednoho, pouhý příživníci, kteří jsou vlastně rádi, když se Vám nedaří a mají radost, když se plácáte v blátě na mělčině u rybníka a máte zaslepené oči a oni vedle Vás stojí a kříčí: "Plav! Plav! Ještě kousek! Tam nalevo je kousek břehu, plav!" A nic z toho, co Vám radí, není pravda, nebo je zcela zkreslená jejich pohledem. Takže nejsem ani již dobrým kamarádem.
Nejsem ani dobrým rodinným příslušníkem. Za babičkou nejezdím, protože pořád pláče, když nás vidí a protože domů jezdím pouze 4x za rok, kolikrát ani to ne.
Nejsem dobrým člověkem.
Všechno dobro, co jsem kdy udělala nestojí za to, nestojí za zmínku, jelikož bylo vždy náležitě postrestáno.
Nejsem žádný hrdina.
Nepíšu ohromné filozofické články ani knihy, které by si mohly generace předávat dál a přinášelo jim to užitek, ne jako podpírání pod rozviklaný stůl.
Nedělám sbírky pro pomoc potřebným.
Nedělám nic, za co bych měla mít nějakou cenu.
Pouze žiju. Žiju spotřebním životem, často skrývajícím se před ostatními lidmi (pokud to alespoň trochu jde). Žiju a snažím se dýchat v tomhle světě, ale nic nevytvářím, nic hodnotného, dle mého názoru.

Život člověka je chráněn zákonem, ale proč u mne? U mne nemá nic z toho cenu.
Kdybych měla zítra zemřít.
Nikdo si toho nevšimne.
Rodina si chvíli popláče, v práci se sežene zástupce a přítel si najde jinou. Nikomu to moc neublíží, jelikož jsem za celý život neudělala nic, za co bych měla být nezapomenuta.

Můj život nemá cenu.
Váš možná ano.
Možná jste to Vy, kdo má nějakou cenu.
Kdo vážně stojí za něco. Kdo něco dokázal. Kdo někomu pomohl (ne pomoci někomu do autobusu nebo odnést tašku - myslím něco většího). Možná jste to Vy, někdo, kdo zachránil kamarádovi život a svůj život tím ohrozil. Někdo, kdo se postavil kulce a zneškodnil nějakého útočníka. Někdo, kdo zachránil před utonutím své děti a sám utonul.
Takové životy mají cenu.

Lidi, co celý den sedí u PC a hrají PC hry, dopoledne sedí ve škole a jen maximálně pomohou babičce v supermarketu, když se snaží dosáhnout pro mouku, takové životy, promiňte, ale stojí za nic, jako ten můj :D

Ceny životů lidí, které máme rádi a které nedejbože známe blíže a více podrobněji, jsou vyšší.
Je to jen díky tomu, že je máme rádi, ale sami moc dobře víme, že také nic zvláštního nedokázali a jedinou hodnotu mezi Vámi a jednotlivým člověkem jsou city, láska a schopnost se vcítit.
To je vše.
Ale že by ten člověk, kterého máme rádi, zachránil rovníkovou Afriku před suchem? Pomohl a rozjel plán, při kterém zachrání planetu před sobeckými lidmi? Zazpíval písničku, která zabránila nějaké autonehodě? Vynalezl lék na všechny druhy rakovin? Asi těžko.
Lidi v našem nejbližším okolí mají pouze cenu a hodnotu jen a jen pro nás, pro jiné lidi, kteří je neznají, žádnou hodnotu nemají. Protože je nemají rádi.
Jsme zaslepeni našimi city a láskou.

Lidské životy mají stejnou cenu, jako obyčejný vyhladovělý a opuštěný pes u cesty.
Také ho kdysi dávno někdo měl rád, když byl štěně, ale jelikož vyrost, hodili ho do reality, mezi lidi, kteří si o sobě myslí, že mají nějakou hodnotu a cenu.
Hloupě se prostě všichni pletete.
Lid, jako takový, cenu nemá žádnou.
Někteří jedinci se navzájem mají rádi, přisuzují ostatním nějakou hodnotu, ale ta je pouze subjektivní. Neznamená to nic v celoplošném měřítku.
Lidské životy cenu nikdy mít nebudou, dokud budou žít tak, jak žijí..
Občas takového psa u cesty vyzvednu (je mi jedno, jestli je to zvíře nebo člověk), pomůžu mu na nohy a pustím ho zdravého nebo alespoň ošetřeného do světa, to jediné, jako samotný jedinec, můžu udělat, ale jako něco hodnotného to neberu a nechvástám se tím.

Proto má můj život hodnutu = 0 Kč.
Protože jsem v celoplošném měřítku člověk, který nemá žádnou cenu. Nic dobrého neudělal, nevymyslel.
Možná mám hodnotu pro někoho blízkého, ale to v tomhle světě moc neznamená.


A teď mi řekněte, jakou hodnotu máte Vy? Nevyčíslitelnou? Asi těžko. Popřemýšlejte trochu o světě, o lidech, o činech, co lidi dělají a o všem celkově. Jakou hodnotu budete mít pak?

A neříkejte, že přece jen nějakou hodnotu mám :D Umím počítat.

*Elle*

"Baví mne žít"

3. února 2016 v 21:38 | Elle |  Proud myšlenek
- "Baví mne žít????" -

Nebaví.

Pokouším se žít z maličkostí, které by mohly vyloudit radost a úsměv, moc to nejde. Jsou na světě krásné věci, scenérie, barvy, zvířata, prchavé okamžiky i dokonce někteří lidé - ale prostě to nejde.
Žít život, tenhle lidský život, je náročné a nebaví mne.

Vstávat každý den s touhou vyskočit z vlastního těla, které mi přijde nepříjemně ohraničené kostrou, masem a kůží. Nemít tu možnost z těla vystoupit a vyletět na chvíli pryč. Stále ukotvena k zemi. Přinucena dýchat a mít po celý život jazyk v puse.

Vstávat každý den s vědomím, že vše důležité, co jsem v životě potkala, navždy zmizelo, neexistuje. S tím, že život pokračuje i po životě milovaných a nejhorší je vědomí, že jsme ve všem tááák malí páni, na vše a ve všem.

(Zdroj: internet/pinterest)

Vstávat každý den s tím, že musím jít mezi sobecké, přetvařující a agresivní lidi.
Když už jsem u té přetvářky, vstávám každý den s maskou na tváři a usmívám se na všechny okolo, ve vnitř křičím a mlátím hlavou o zeď.
Ve světě lidí musím:
Nechat si na hlavu házet tu největší špínu; omlouvat se i za chyby, za které nemůžu; nechat na sebe křičet a nebránit se, chovat se asertivně tak, abych nepokazila politiku firmy - takže nebýt vlastně asertivní, ale prostě ten, po kterém se může šlapat, když má někdo špatnou náladu nebo problém sám se sebou; musím všem vysvětlovat proč jsem se rozhodla tak a tak a proč zastávám ten a ten názor - jako kdyby mé NE, nemělo váhu.
Víte... On, celkově, celý můj život asi nemá váhu vůbec.
Setkávám se jen s přetvářkou, mazlivými slovy, ale nikdy se nesetkávám s upřímnými lidmi, kteří ve mě vidí i obyčejného člověka, který má možná i vlastní život, tam někde za zdí s omezenou energií.
Jsem pouhý pytel na nakopnutí a každý večer přicházím domů s tím, že se musím vyrovnat s tím, že jsem totální nic, nikdo důležitý, bezcenné rozplizlé pozlátko.
Ve světě lidí musím vydržet.
Přála bych si nebýt taková... Tak slabá. Přála bych si umět být také tak agresivní a být na lidi hnusná a stahovat jim kůži za živa. Nejsem taková, asi proto, že to moc dobře znám a nechtěla bych, aby se něco takového dál roznášelo, roznáší se to, ale ne odemne.

(Zdroj: youtube.com)

Zase Vám tady melu žvásty.
Vážně mě to nebaví. Nevím jen jak z toho prokletí ven. Život je v někdy i krásný a magický, bohužel, setkávám se s tím pouze sporadicky. Samozřejmě mě teší, když jsem u něčeho krásného, neopakovatelného - pak mi je ještě hůř, protože to skončilo nebo jednou skončí.

Skončí i tenhle můj pohled na svět a život celkově. Ale kdy??

*Elle*