Čas Vám nikdo nevrátí...

Leden 2016

"Čekám"

31. ledna 2016 v 21:47 | Elle |  Téma Týdne
- "Čekám" -

Text dopíšu, až mne něco napadne.. :D

*Elle*

Zajdí láska

23. ledna 2016 v 12:03 | Elle |  Králičí povídání

Po 4 měsíce, co umřela Jackie-Lee.. se snažím zacpat tu díru v srdci, v hlavě.. v sobě.
I když je to těžké, děkuji Jackie, že díky ní mám možnost poznat tyhle mrňousky a díky ní jim dám lepší domov.
Kdybych Jackulku měla stále u sebe, žádného jiného zajdu bych nechtěla, stačila mi. Teď mi nestačí nic a nikdo.
Ta díra, co zůstala po ní, je velká a vleze se do ní hodně takových tvorů.

Ruby

Je to kamarád. Miluje společnost, miluje pobíhání, jídlo a olizování rukou.. Včera mi olizoval hlavu :D a žužlal vlasy..
Hodnějšího králíčka jsem ještě nepotkala.
Předchozí jméno: Rambo.
Převzala jsem ho od rodinky, která králíčka věnovala chlapci k narozeninám a on neměl o něj po pár měsících zájem.

(Zdroj: já)

Brzy se rozrosteme o dalšího tvorečka.

Je to holčička a jmenuje se Lucinka. Bohužel, z různých důvodů jí budu muset také změnit jméno.
Vypadá velmi podobně jako Jackie-Lee.
Její příběh je trochu krutější, než Rubyho. Až bude u nás, dopíšu, zatím příběh nechám spát.

(Zroj: Eliška)

(Zdroj: Eliška)

Život bez králíků není život, můj život!

*Elle*

"Jako v korzetu"

17. ledna 2016 v 20:50 | Elle |  Proud myšlenek
- "Jako v korzetu" -

Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že až jednou "vyrostu", že budu moci normálně svobodně dýchat. Myslela jsem si, že začne život, že bude pár věcí v životě lehčí..
Vyrostla jsem a dýchání se ztížilo ještě víc. Život také. Poznala jsem, že nic tady není jako peříčko, některé věci jsou těžké jako slon.. :D
Nevím jak vy, ale cítím se v tomto lidském světě strašně svázaně.
Nemám tento svět ráda, i když si v něm plním lidské naivní sny a občas se ze skutečné radosti trochu i usměju a srdce mi občas pár minut plesá, že mi něco vyšlo - zabavuji se předtím, než zemřu, to je vše. A jak ten čas letí..
Naivně předstírám optimismus a úsměvy. Hraju na všechny, jak je vše srdíčkové a sluníčkové.. a sama v sobě umírám touhou být sama, bez lidí, bez toho umělého lidského světa.
Každé ráno je utrpením. Každý krok směrem ke vchodovým dveřím, je jako poslední cesta před popravou. Reagovat na lidi v autobuse a vyhýbat se jim, je kolikrát nadliský výkon.. a v práci? Divadlo, pro všechny hraji divadlo.
Vydržet alespoň půl dne v práci mezi lidmi, je utrpením.
Každý den vstát, jít do práce, pracovat, předstírat před lidmi usměváčka, utéct co nejdříve z práce do světa bez lidí a čekat až.. až tohle utrpení skončí.
Jsme v korzetu, který si lidé sami vytvořili. Vytvořili si zákony a povinnosti, zprvu pro vlastní bezpečí a pořádek, teď se to vše obrací proti lidem, obyčejným lidem.
Žijeme, abychom pracovali. Pracujeme, abychom platili (krásné životy jiným lidem). Přežíváme z měsíce do měsíce, rok za rokem s nadějí a s naivní představou, že když budeme chtít, můžeme vše změnit - údajně stačí jiný úhel pohledu na věc, být více trpělivý, odvážní a cílevědomí, nebát se prohry a vydržet, i když padáme na ústa a pořádně si kolikrát nabančíme. Žijeme v naivních představách, v naivních snech, v naivních vizích, že jednoho dne vše můžeme změnit, protože vše údajně záleží na nás - nezáleží, bohužel. V některých situacích jsme malí páni - i ve svých obyčejných životech. Kolikrát jste narazili na "vyšší" sílu, která vám bránila v nádechu? Například jste si chtěli pořídit hypotéku na dům a nemohli jste o ni požádat, protože jste kdysi dávno zapomněli zaplatit jednu splátku za internet a jste zapsáni jako dlužníci v solusu nebo vám váš zaměstnavatel neustále dokola dává smlovy na doby určité... bláboly.

(Zdroj: pinterest)

Kolikrát si říkám, že žijeme lidské životy za trest. Nic, vůbec nic v našich životech není hezké, protože všechno hezké je tak moc smutné tím, že to jednoho dne zanikne!

Někdy vážně v sobě najdu odvahu ve svém životě něco probudit k životu, hlavně taková ta snaha nebýt takový podělaný pesimista, jako jsem. Stačí, když vyjdu z domu a paty se mi otočí zpět ke dveřím, nějak nemůžu být mezi lidmi, celkově reagovat na ně. Nevím, proč jsem z lidí tak - jak to jen říct - vystrašená (?). Veškerá odvaha je tímpádem pryč.

Mám plány, jak dožít tenhle život. Pořád jen nevím, jak se zbavit toho korzetu povinnosti patřit do liského světa, té povinnosti chodit do práce, platit za život na téhle zemi a daně za to, že má lidská schránka tvoří odpad.
Nejraději, ze všeho nejvíc, bych chtěla pomáhat opuštěným a vyhozeným tvorům, které lidi nechtějí/omrzeli je/nevhodný dárek.. chtěla bych těm tvorům dávat lepší domov, pocit - že nejsou hodni vyhození, ale lásky.. chtěla bych každé ráno vstávat s tím, že nemusím do práce, ale že vstávám pro tyhle tvory, že jim dám jídlo, vytvořím pro ně bezpečné místo pro život a budu se jim věnovat.. žádní lidé.
Jenže takhle se nedá žít, pokud jste obyčejný člověk, který má nějaké povinnosti a úvazky.

Každý má na sobě svůj vlastní korzet, jinak utažený. Každý s ním bojuje po svém, nebo nebojuje.

PS: Nevěřte všemu, co čtete...

*Elle*