Čas Vám nikdo nevrátí...

Květen 2015

"Z generace na generaci"

20. května 2015 v 21:10 | Elle |  Téma Týdne
- "Z generace na generaci" -

Z generace na generaci se u nás předávají jména. Nejčastěji se to týká těch prvorozených.
Co takhle vím, už jsem asi 5. se stejným křestním jménem u nás v rodině. Moje praprababička pojmenovala svou dceru po sobě (prababičku), ta zase svou nejstarší dceru pojmenovala stejně (moji babičku), moje babička pojmenovala mou mamku stejným způsobem a mamka pokračovala v tradici dál i u mě.
Moje jméno už není ani v kalendáři :D

A z taťkovy strany se neustále střídají 2 jména u nejstarších potomků. Zajímavé.

Každopádně nevím, zda mám v té "tradici" pokračovat. Bylo by to hezké, to určitě. Takové - magické.
Ale je to jméno, které musím často vysvětlovat a vážně ukazovat občanku, že se tak vážně jmenuju :D

Nj, rodina je rodina :D

*Elle* (from hell)

Ne-nes-nesto

16. května 2015 v 22:18 | Elle |  Proud myšlenek
- Ne-nes-nesto -

Lidi, nestojí to za to, aby Vás nějaký problém či více problémů udolalo a položilo Vás to k zemi.
Nestojí to, za ten stres, nervy, strach, bolesti břicha, nevolnosti, únavu apod.
Říkám si, proč si sami sobě kolikrát znepříjemňujeme život. Kdybychom více některé věci házeli za hlavu, bylo by vše o moc lehčí. Lehčí by bylo rozhodování, nenávist, láska, řešení problémů..

Vždyť o co jde?
Skončíme všichni stejně..

*Elle* (from hell)

"Člověk na baterky-moje únava"

5. května 2015 v 21:12 | Elle |  Téma Týdne
"Člověk na baterky-moje únava"

Už hezkých pár let trpím únavovým syndromem (ME). Jedná se o zvýrazněnou únavu a rychlé vyčerpání organismu + mám imunitní systém úplně v tahu, ve zkratce :D :D :D
S únavovým syndromem není život vůbec lehký, upřímně - nejraději bych žila tak, jak si o životě sním, ale ono to nejde a lenivá nejsem.
Mým jediným štěstím je, že pracuji 4-5 hodin denně, víc bych nezvládla, a to občas v práci zůstávám i déle, jelikož se snažím o prodloužení si svého dne. Dříve jsem měla dokonce 2-3 zaměstnání najednou, dokonce jsem jela na vlastní pěst, jako živnostník a přitom 7-8 let studovala dvě VŠ, v létě vždy 2 měsíce pracovala v Anglii pro reklamní agenturu, pak jsem padla a od té doby víc nezvládnu a to mi není ani 30 a hezky dlouho ještě nebude. Nechápu, jak jsem to tehdy vše zvládala, kde jsem brala sílu a energii, při tom všem jsem bydlela 500 km od rodiny, sama v cizím městě, nikdo mi v ničem nepomáhal.

Každopádmě mě to omezuje hlavně v plánování si svého času po práci. Během práce jakž-takž funguji, ale když se mi ozve kamarádka, že odpoledne chce zajít na kávu či někam jinam, tak mám problém a nejhorší je, když někdo chce jít ven až večer :D. Netuším, jak mi v tu dobu bude.
Je možné, že skončím v práci a začne mne ihned po práci bolet a třeštit hlava - to se ještě dá nějak přežít a předcházet pravidelným pitím, vyhýbání se křiku, pískání, blikání světel a vyhýbání se přímému záření slunce - v mé práci nemožné. Takže hlava mě bolí každý den :D Také je možné, že chytím zrovna únavu během rozhovoru s kamarádkou. To je taková nutkavá potřeba jít ihned spát, člověku je zle úplně ze všeho, začne se mu točit hlava a nevnímá nic, jen myšlenku na spánek. To se vždy omlouvám, že už déle nevydržím být vzhůru, že už musím jet domů. V tomhle stavu nemůžu stát v dopravních prostředcích, jelikož se mi vždy točí hlava a je mi vážně zle, bolí mě půlka mozku (hlavy i s očima, u spánku) nevnímám lidi, levá polovina těla nereaguje nebo mám třes, celá hořím, jako kdybych měla teplotu atd. musím proto sedět a vždy cestou domů usnu, štěstí, že bydlím na konečné :D Už nepočítám, kolikrát mě zaměstnanec dopravních podniků budil :D
Pak letím domů a padnu a spím.

Nejhorší na tom všem je, že se vlastně nevyspím a moc lidí z mého okolí to nechápe nebo ani nechce pochopit. I když přijdu domů ve 2 odpoledne a spím do rána, než jdu do práce, jsem stále unavená. Začala jsem svůj den dělit na časová období, kdy bych měla být ready. Ano, mám přesný harmonogram, kdy jít spát, kdy jíst to a to, co dělat mězi 2-4 hodinou odpoledne atd. Musela jsem si to nastolit vlastně sama ze své potřeby, nechtěla jsem přicházet o svůj drahý čas, nechtěla jsem být člověkem na baterky, co přijde z práce, jde spát a probudí se znovu do práce a neustále dokolečka.

Strašně mě mrzí, že nemůžu dělat některé své koníčky častěji. Nemůžu si říct: "Dnes je hezky, je hezké počasí, můžu jít do někam a jít fotit, po práci." Po práci jsem běžně vyšťavená, víkendy jsou trochu lepší, jen jsem za celých 7-8 let volných víkendů moc neměla, jelikož o víkendech studuji..

Dost o mém trápení.. Jsou horší věci, třeba takové, že vážně existují lidé na baterky, neuvědomují si to a nevadí jim to :( To je pak smutné prožívání života.

*Elle (from hell)*

"Nemožná dívka"

2. května 2015 v 10:33 | Elle
"Nemožná dívka"

Na vrcholku kopce
s kameny
pokládám své ruce
nemožné
s nadějí v možné

v možné ve dva světy
na zemi
s vílím tancem
s růžemi
s mužem se kterým
dobře je mi
pokládám své ruce
nemožné
s nadějí v možné

v možné přejít hranici
zla a dobra
obejít časoprostor
obejít fyzikální zákony
hladit slony se slovy
já jsem ten motor
nechť nemožné stane se možné
hodně štěstí přeji
nemožná dívko

*Elle* (from hell)