Čas Vám nikdo nevrátí...

Duben 2015

Fix me, please!

26. dubna 2015 v 19:18 | Elle |  Proud myšlenek
- Fix me, please! -

Těžce se žije, když máte z vlastního života příšerný strach.
Večer jdete spát a zažíváte úzkost, že zítra vstanete do reality, do budoucnosti... A kdoví, jestli vůbec vstanete.

"Nebaví mě žít.", říkám si. Přitom... Miluju život, takový jaký je sám o sobě, pokud se netýká mne.

Chtěla bych mít důvod usmívat se. Nebát se jít mezi lidi. Nebát se svých chyb. Nebát se být sama. Nebát se věčnosti. Nebát se jít dál a hodit minulost za hlavu. Chtěla bych dělat tolik věcí, o kterých si myslím, že na ně nemám.
Pohlcuje mne Strach. Znova.
Ještě před rokem bych mluvila jinak. Nevím, kde se to ve mě znova bere. Nevím, jak se z toho znova dostat.
Nejspíš není vše ještě u konce.

A chtěla bych napsat něco pozitivního...

Nevím, zda je to pozitivní, ale snažím se o nějakou životní změnu...
Vyplývá to z celé situace, ve které momentálně jsem. Nic jiného mi stejně nezbývá.
Takže tak trochu víc přehodnocuji studium na VŠ, práci, vlastní zájmy a všechno..

*Elle*

Wrong way

11. dubna 2015 v 0:02 | Elle |  Proud myšlenek
- "Wrong way" -

Jednou mě to mé myšlení přivede na pokraj bytí. Ač jsem např. dnes štastná, že za poslední dobou uplynul jeden týden, který se mi vydařil, nejsem ale schopná to vůbec celkově pojmout.
Možná si sama sobě neumím připustit být šťastná, možná že se nutím stále na vše dívat tím mým obvyklým pohledem morbidity a lítostí nad žitím...
Sakra! Tohle už nejde vydržet. Takhle to dál vážně nejde...
Sama si říkám, že už to takhle nemůžu doklepávat do konce života, ale nedokážu si říct dost... Z jednoho jasného důvodu, protože se bojím, že tím, že se budu usmívat atd., že přijdu o všechno, o celý můj vybudovaný svět (v hlavě).
A tak stále každý den hraju pro lidi divadlo, sama ve vnitř jiná a večer z toho hraní vyčerpaná.

Musím se přiznat, že mi velmi často vadí, že jsem ohraničená masem a lidskou kostrou. Vadí mi, bytostně mi vadí, lidské tělo - vadí mi na něm, že jsme v něm uvězněni a nemůžeme z něj pryč a jediná cesta pryč je jen jedna - smrtí. Je to, jako kdyby vás někdo navlékl do kalhot, které jsou vám těsné, necítíte se v nich dobře, každý krok vám vadí a vy v nich musíte vydržet minimálně do večera, než je stáhnete a vyhodíte. Lidské tělo nejde stáhnout a vyhodit...

*Elle*

"Mučení povoleno" aneb "Můj hrdina"

9. dubna 2015 v 20:30 | Elle
- "Mučení povoleno" aneb "Můj hrdina"-

V práci máme vyhlášenou soutěž: Napiš nebo výtvarně ztvárni téma - Můj hrdina/moje hrdinka. Je to soutěž pouze pro děti a tím už věkově údajně nejsem :D
Ráda bych o svém hrdinovi napsala sem na blog.

Nevím, jak si to mám sama v sobě vysvětlit, ale celý můj život se točí v minulosti. Je jedno, zda se jedná o minulost mou nebo někoho jiného, koho jsem ve svém životě nikdy nepoznala..
Minulostí se neustále mučím, každým dnem. Každé ráno (víceméně) vstanu a myslím na minulost, říkám si, že bych se nejraději vrátila, kdyby to šlo. Přítomnost a ani budoucnost mne nějak moc nezajímá, spíše mne děsí, nevyznám se v ní a neumím ji pořádně "zachytit", "uchopit" - nevím jak to popsat..
Jediné, co umím "uchopit" je minulost. Tu si dokážu prohlídnout ze všech stran, podívat se na vše s odstupem a udělat si podle sebe na vše názor, ano každým rokem se můj názor může lišit, odvíjí se to od toho, co jsem už zažila a v čem jsem udělala tak-jakýs pokrok :D dá-li se to tak nazvat.
Dokonce i dnes, po x letém odklonu mých myšlenek někam jinam, mám jiný názor na svého hrdinu, než jaký jsem měla ped cca 11 lety.

Můj hrdina není fiktivní postava, ač pro mne svým způsobem fiktivní je.
Poznala jsem ho před 11 lety a už v té době byl 20 let po smrti.
O jeho smrti jsem věděla jen to, že spáchal sebevraždu. O jeho životě jsem dlouhou dobu nevěděla zhola nic, jen to, že jeho umění pro mne znamenalo záchranu před tehdejším světem a hlavně lidmi (spolužáky).
Byla jsem tehdy celkově v háji - žádní kamarádi, na všechny své myšlenky jsem byla sama, se sklonem dělat nechutné výtvarné koláže - jak pro koho, pro mě to bylo umění :D milovala jsem míchat obrázky, které se k sobě nehodí - jen jsem to nikomu neukazovala..
Pak jsem čistou náhodou poznala svého hrdinu. A vše se změnilo. Dokonce jsem díky němu poznala svého nejlepšího kamaráda, s nikým jiným jsem už nikdy nebyla podobně naladěna na stejnou notu - po stránce myšlenek, úvah, tvorby, pohledu na svět...
Netuším jak je to možné, jak se to mohlo stát, ale stalo se to. Celé dva roky jsem o svém hrdinovi věděla jen to, že byl mrtvý, byl z émeriky a měl HLAS - hlas, který jsem znala ze svého vnitřku. Hlas, který bolel... Který léčil... Který žil... Který mi říkal, že v tom zasr*** světě nejsem sama... Ničemu, co ten hlas říkal nebo zpíval, jsem nerozuměla, ale cítila jsem, že je to důležité - pro mě. Milovala jsem ten hlas. Nebyl den, kdy bych ho neslyšela. Jaká změna, když se dnes přiznám, že už ten hlas neposlouchám a když ho slyším, trhá mi to vškeré orgány v těle tak, že nedokážu doposlechnout nic z toho, co jsem dříve milovala...

Vlastně...
Po celý můj život od r. 2004 jsem se mučila minulostí. Sžíral mě pocit, že někdo, kdo pro mě znamená tak moc, vlastně už ani nedýchá a já z toho měla vážně šílené depky. Prožívala jsem střídavě pocity lítosti, úzkosti, hlubokého smutku nenávisti a lásky. Vlastně jsem se celou dobu srovnávala se smrtí a učila se žít s bolestí ze ztráty, učila jsem se díky němu něco, co si v reálu prožívám každý den.
Vlastně mě na to můj hrdina připravil, za čež jsem mu vděčná. Nebýt takového mučení, které jsem si sama dělala a kterým jsem si prošla, bych nebyla schopna unést dnešní současnost, kdy se už 7. rokem vyrovnávám se smrtí svého nejlepšího kamaráda.
Přijít o nejlepšího kamaráda, bylo jako zemřít také, jen s tím, že tady musím ještě žít a přežívat. A to mě nejvíc štve.
K tomuto případu mě štve strašně moc věcí, které já nikdy nezměním, musím se s tím naučit jen žít a musím s tím dožít. Život je těžký - hlavně když žijete neustále v minulosti a litujete každého dne, který žijete navíc - i když sami víte, že byste měli být šťastni a měli byste si užívat každý nový den (vím to!), ale je to tak těžké, když to nejdůležitější má člověk v minulosti a mimo tento svět.
Nepočítám do toho sebevraždy dvou lidí z mého života, ty jsem vlastně totálně zazdila s tím, že takoví lidé pro mě nemají význam a pro mě už prstě jen neexistují.
Díky mému hrdinovi, který mě přes to mé mučení připravil na tuhle životní cestu, přežívám do dnes. Jen už ho neposlouchám a nezajímám se o něj, už ne tak moc.
Snažím se, ač je to těžké, občas dívat se směrem budoucnost, protože vím, že tam možná jednou budu i já.
Snažím se vážit si všeho, co mám... Je to pro mě prostě těžké.

Můj hrdina mě naučil pár důležitých věcí, kterých si moc vážím.
1) Své umění dělej pouze pokud tě to baví, ne pokud to baví jiné a tebe to vysává.
2) Nikoho ze svého okolí ke svému životu nepotřebuješ.
3) Život je svině.
4) Lidé jsou větší svině, než život - nevěř jim.
5) Buď svá a neboj se.
6) Proč se stále otáčíš a posloucháš ostatní, jak máš žít? Kašli na ně, žij si podle sebe.
7) Nauč se být sama sobě tím nejbližším přítelem, nezapomeň, že sám sobě budeš i tím největším a nejbližším nepřítelem.
8) Naučil mě jeho jazyk - větší motivace.
9) Moje umění se rozšířilo o trochu dál, než jen na tehdejší koláže - v šuplíku mám x písniček a přes 200 básní :D
10) Vše je pouze o štěstí. Sám o sobě jseš jen malý lidský červ na téhle planetě, který může jen křičet a stejně ho nikdo neuslyší a ani nevyslyší (to musíš udělat sám).
11) Když ti bude nejhůře, smrt ti nepomůže.

Dnes se svému hrdinovi už moc nevěnuji, nechala jsem ho "žít" svým vlastním životem a sebe také s tím, že se k němu jednou vrátím. Možná, že tohle je impulz k návratu - on se totiž tento rok objevil nový dokument o jeho životě, žeby?...

Každopádně mě mrzí, že jsem nežila dříve, abych mohla jeho život zažít na vlastní oči, se svými vlastními vzpomínkami. Mrzí mě, že ukončil svůj život takovým způsobem, jakým ho ukončil. Mrzí mě, že neuznávám sebevraždy a možná i to je důvod, proč jeho hlas už tolik neposlouchám, jelikož sebevrazi jsou pro mě lidé nahovno, moc velcí slaboši na to, abych je uznávala jako plnohodnotné osoby, které si to zaslouží = ano, to je důvod proč jsem svého hrdinu přestala celkově vnímat. A to vše jen díky 2 zkušenostem z vlastního života, kdy jsem musela přežít 2 sebevraždy velmi blízkých osob...
Sebevražda nesebevražda, mám svého hrdinu stejně stále ráda.
Děkuju za to vše, co mě naučil.
Děkuju za to, jak mě nenechal padnout do bahna a na samé dno.
Děkuju, že mi ukázal jiný rozměr mých zájmů.
Děkuju za cíle a sny, které mi dal.
Děkuju za to, že jsem mohla jeho život alespoň zprostředkovaně poznat, bylo to něco ohromného.

Myslím, že už nikdy nepoznám člověka takového formátu, s takovým hlasem a nevědomým schopnostem zachránit životy ztraceným lidem, lidem ztracených sami v sobě.

Děkuju, můj hrdino minulosti. Děkuju za mučení, které mne posílilo a změnilo v odolnějšího člověka.
Čím větší kopanec do mne, o to víc jsem silnějším člověkem. To jsi mě, můj hrdino, naučil.
Děkuju.

*Elle*