Čas Vám nikdo nevrátí...

Březen 2015

Krok 1 a 2 - splněn

28. března 2015 v 18:01 | Elle |  Proud myšlenek
- Krok 1 a 2 - splněn -

Jak se mi teď jistým způsobem rozkládá život na malé kousíčky, které ne a ne smést na jednu hromadu a pak ten bordel přebrat.. Tak jsem se víceméně v polovině děsu, z toho co se děje, rozhodla, že najedu na životní cestu č. 2.

Hlavní rozhodnutí padlo už dávno, ale teprve před pár dny jsem začala konat.
Stále platí, že cesta č. 2 je pouze koníčkem na odreagování a stále bojuji na č. 1 - uvidíme, kam to vše dometu :D
Třeba budu mít štěstí, třeba. Kdoví.

Po dlouhé době mám chuť něco dělat, do něčeho se pustit, i když je to makačka, nacházím v sobě sílu bojovat (a makačka to bude i v nejbližších 3-4 měsících).
Možná je to jen tím jarem - více světla, více energie (i když s tou energií to mám velmi zlé).
Možná to bude i tím, že začínám mít spoustu věcí a lidí na háku, jinak bych už byla na antidepresivech.

*Elle*

"Co bude dál?"

23. března 2015 v 19:45 | Elle |  Proud myšlenek
- "Co bude dál?" -

V životě se člověk setká s touto otázkou velmi často, od ukončení školy, ukončení vztahu, úmrtí blízkého člověka, problému v práci či doma nebo po zjištění, že máte vážnou nemoc, která vám váš čas tady na zemi výrazně zkrátí...

Je spousta situací, kdy si říkáme: "Co bude dál?" Upřímně? Znáte odpověď? Já totiž nikdy!
Často bývám a zažívám totální životní sračky, snad každé ráno a večer si říkám, jak můj život bude dál vypadat, jak to všechno zvládnu a co mám vlastně dělat - netuším. Neumím si poradit a tak se plácám na břehu a neskáču do vody.

Když jsem byla malá, nerada jsem si představovala svůj život v budoucnosti - možná jsem tehdy už tušila, že to všechno bude stát za houby.

Být zničen žitím.
Vědět, že žít je to správné rozhodnutí, i když to tak bolí a ubíjí.
Žít od rodiny tak daleko.
Žít v betonovém světě, pocházejíc z otevřeného prostranství - to člověka ničí každým dnem.
Žít, přesto být zároveň mrtvá. Žít s tím, že žiju za dva, tři a čtyři. Každým dnem se modlit k trávě, ať mi dá už konečně nějaký signál, kam mám směřovat své kroky. Doufat v naději, ve štěstí, radost a lásku, že jednou něco takového přijde.
Netušit, že možná už teď jsem šťastná.
Plazit se každý víkend po zemi se silami na úplném dně a přemlouvat je, aby ještě chvíli mé tělo táhly směrem, kterým jdu.
Ztrácet půdu pod nohama, vědět, že jsem sama..
Vypadat mladě, přitom každým rokem stárnout o 5 let.
Litovat, že všechen vlastní volný čas věnuji věcem, které pro mne už nic neznamenají.
Každý den koukat do schránky na poštu, zda mi už nepřišlo odhodlání vykročit jiným směrem..
Jiným směrem, ale kam?
Co bude vlastně dál? Za kopcem? Za řekou?

Několikrát jsem byla v takových sračkách, jako jsem dnes. Některé sračky byly větší, některé menší, ale zato víc rozmazanější..
Vždy jsem se z nich nějak dostala.
Jedna sračka trvala krátce, druhá trvá dodnes a umýt nejde a další sračky se tvoří a mažou do zítřejšího dne. Tak to je. A já se ptám: "Co bude dál?" Kdy se zbavím některých sraček a kdy uvidím čisté sklo? Kdy?


Jsem unavená. Ze svého života.
Nejsem typ, který lidem závidí. Nejsem materiální člověk, nepotřebuji nové věci atd.
Jsem.. vlastně ani nevím KDO jsem, protože už snad dvě dekády let nemám možnost dělat věci, které chci dělat a nevěřte tomu, že až budete jednou dospělí, že si pak můžete dělat, co chcete - v tomhle období vlastně nemůžete nic..
A já jsem ze svého života už totálně na prášky.
Neměla bych se zabývat lidmi, co mi znepříjemňují práci, kterou miluji - měla bych je pouštět do černých hranic smradlavého světa - proč si beru všechno tak moc? Proč a jak se naučit být odolnější?

Možná jen prožívám období, které mne má naučit něco, co jsem měla umět už dříve, proto mne učí život sám.

A tak každý večer zavírám oči a vracím se do jednoho jediného léta v mém životě, které si pamatuji jako jedno z nejkrásnějšího období v mém životě. Do léta, kdy jsem si odpočinula, zmizela od lidí hezky daleko, milovala každý den a tančila s člověkem, který mne asi miloval víc, než svůj život. Vracím se každým zavřením očí a každým večerem do toho času a otvírám oči do tmavé reality plné slz.
Nevím, co bude dál...
Věřím, že vše, co teď prožívám - zvládnu, bude to těžké, ale já jsem silný člověk, vím o sobě, že umím být šťastná, kamarádi se na mne mohou spolehnout, já se můžu spolehnout na svou rodinu a vlastně nic důležitějšího není, než rodina. Mám předpoklady vše zvládnout, jinak by se to v mém životě neobjevilo, je to můj úkol a já ho pokořím.
Zatím pokořuje on mě. Ale víte co?
Víte co bude dál?

Dál bude tohle:
Elle zvládne ten tlak.
Elle si změní život a začne ho ŽÍT! Konečně.

*Elle*