Čas Vám nikdo nevrátí...

Leden 2015

I'm still running

18. ledna 2015 v 18:46 | Elle |  Proud myšlenek
- I'm still running -

Také vám občas přijde, že je váš život jako v jednom začarovaném kruhu, který ne a ne nemít žádné odbočky či odpočívadla?

"Živote zpomal! Nestíhám!" - by bylo nejspíš momentálně mé heslo.
Když nad tím přemýšlím.. Nejspíš by v tuhle chvíli bylo mým heslem: "Give me a reason to run again."

Stojí předemnou období, kterým jsem si již prošla. Nerada na to vzpomínám, stálo mě hodně úsilí, přemáhání, probdělých nocí a neúprosné únavy, která se pocelý den se mnou táhla.
Ještě tak nějak čekám, až dostanu oficiální povolení, abych znovu do tohoto období vkročila. Říkám si: "Raději teď, než jiný rok. Ať už to mám znova za sebou."
Na jednu stranu se těším, jelikož v těžkých životních chvílích ráda o sobě zjišťuji, že toho dokážu víc, než si myslím, posiluje mě to. Na druhou stranu do toho znova jít nechci, jelikož jsem vyčerpaná od toho předchozího, jsem malinký kousek nad zemí, ještě ani pořádně nestojím, nohy mne neposlouchají, tak jak mají a k tomu musím unést znova takovou tíhu, která mě čeká?
Nevím, nevím..
Tohle + vytížení v práci + málo času na všechno = mám toho dost.
Tak co, pokud to nezvládnu, co se stane?
Stane se všechno. A já to vím.
Neustále všechno řídím podle jedné věci, všechno jí podřizuji a už mě to nebaví, protože nejsem vůbec, ani trochu šťastná :(
Jenže, milí zlatí, není zbytí.
Víte, není nic horšího, než vědomí, že člověku nic jiného nezbývá, jen aby přežil..

*Elle*

"Útěk před smrtí"

2. ledna 2015 v 22:40 | Elle |  Téma Týdne
"Útěk před smrtí"

Snad každý večer si před usnutím říkám: "Dýchám. Já dýchám, jsem boháč!"
Pokud nevíte, je to věta z knihy - Rome, Julie a tma - od Jana Otčenáška, jedna z mých dávných oblíbených knih.
Ani nevíte, jak mě tahle věta bolí, když si ji pomyslím.
Jsem boháč? Protože žiju? Ano, jsem.
Jsem boháč, i když žiju život bez lidí, bez kterých si vlastní život už nedokážu představit? - Odpovězte si sami.

Před smrtí nemůžeme nikdy utéct. Nejde to. Je neodvratná a každým dnem se k nám blíží.
Neblíží se jen k nám, ale vlastně ke všem, se kterými žijete své životy.
Ani mě neděsí, že se blíží ke mě, jako skutečnost, že se blíží k někomu, koho mám ráda.

Už to bude skoro 7 let, co si vedu deník - pro mého nejlepšího kamaráda, který bojoval se smrtí, bojoval o kousek svého života, bojoval o čas, a já a zbytek kamarádů jsme ho do posledního dne podporovali.
Píšu mu docela často, o tom, jak jde život, co je nového, jak všem chybí, kdo z nás - z party - ještě zemřel a takové běžné záležitosti, vždyť to znáte. Svým způsobem se ho snažím pro sebe udržovat na životě a nedokážu mu přestat psát.
Smrt si jde pro každého z nás, každý má určenou jinou životní cestu, jinak dlouhou, jinak strnitou, těžkou a bolestnou.
Celkově jde v našich životech hlavně o to, jak všechny ty zlé věci zvládneme, věci které se nám proženou životem a co s tím uděláme pro naše dobro a budoucnost, jestli si z těch špatných věcí něco vezmeme, nějaké ponaučení, radu.
Já si ze smrti odnáším jednu špatnou vlastnost: neumím se odpoutat od lidí, které mám ráda (i když mě třeba i trápí).
Smrt není špatná, bolí, přátelé, strašně bolí, ale není špatná.
Smrt je děsivá. Nebo alespoň stále po tom všem, mě děsí.
Kdyby to šlo, utéct před smrtí.. Spousta lidí by této možnosti využila..
Kdyby šlo, dělit se o vlastní životní čas, asi bych část svého životního času někomu věnovala, i kdyby mě to mělo stát život.
Vždyť, co je důležitější?
Žít dlouhý život bez lidí, které máte rádi a nebo žít krátký život mezi lidmi, bez kterých si vlastní život nedovedete představit?
U mne je to jasné. Jen, bohužel, nejde se dělit o životní čas.

Toť vše..
*Elle*