Čas Vám nikdo nevrátí...

Září 2014

Chlupatá ještěrka

30. září 2014 v 20:45 | Elle |  Proud myšlenek
- Chlupatá ještěrka -

Celý den vzpomínám na den, který proběhl před 5ti lety.
Vůbec, ale vůbec si ho nepamatuju! Kruci!
Pamatuji si pouze den zítřejší, před 5ti lety. Byl to masakr.
Ostatně takové dny, kdy vám někdo řekne při čištění zubů, že vám zemřel váš poslední děda, nejsou nejhezčí.
Pamatuji si, jak jsem šla dolů do koupelny, nachystat se do školy.
Taťka mi v koupelně řekl, že děda umřel a jediné co jsem na to v tu chvíli řekla: "A který?"
"Který asi?", řekl taťka. Řekl to tím svým arogantním tónem, jako obvykle.
Samozřejmě, že jsem věděla který, nechtěla jsem si to připustit, měla jsem strach, že zemřel právě ten jediný, kterého jsem v tu dobu měla.
Tak jsem v té koupelně chvíli stála, vyčistila si zuby, jako obvykle a v duchu jsem si říkala, že mamka z toho musí být na prášky, bála jsem se za ní jít.
Šla jsem za ní.
Seděla na posteli, plakala jak utržená. Byl to její taťka.
Objala jsem jí, nebrečela jsem.
Dala jsem jí pusu a jela s taťkou do školy.
Cestou do školy mi proběhly snad všechny vzpomínky na dědu, které jsem na něj měla.
Tak moc jsem toužila ho ještě obejmout. tak moc jsem mu chtěla dát ještě pusu na rozloučenou. tak moc mi začal chytět.
Celý den ve škole jsem byla nepoužitelná. Samozřejmě, že mě stihli 2x vyvolat a já 2x dostala za 5, protože jsem neřekla ani bů.
8. října měl pohřeb. Celkově, byl to nejkrásnější pohřeb, na kterém jsem kdy byla.
A ta láska, která se nesla okolo naší babičky byla až hmatatelná. nikdy v životě jsem nic takového nezažila.
Něco bylo ve vzduchu.
Byl to velmi zvláštní pocit.
Všichni seděli pospolu na trachtě, povídali si, opíjeli se, objímali se, někteří se tehdy viděli úplně naposledy ve svém životě (babička se svým bratem) a takové velké množství lásky v jedné velké místnosti, která nevyprchávala, ani když se otevřely dveře, jsem ještě nezažila. Nikdy, nikde a rozhodně ne na pohřbu.
Když jsme odcházeli domů, měla jsem z toho dne velmi dobrý pocit.
Jako kdybych věděla, někde v sobě, že to tak prostě mělo být, že s tím nic už nenaděláme, pouze se s tím musíme naučit žít. Popravdě, tohle mne naučilo úmrtí a pohřeb, kterého jsem se zúčastnila rok předtím, než zemřel děda.

Rok po dědově pohřbu se mi zdály zvláštní sny. První dva měsíce jsem si říkala, že to jsou takové mé představy, jak se s dědou rozloučit a vyrovnat se se ztrátou. Když jsem to řekla mamce, tak na mě byla naštvaná, že jí se nic takového nezdá. Jenže mě se ty sny nezdály jen o dědovi, ale o všech z mé rodiny.

Zdálo se mi, že jsme všichni něco slavili, měli jsme slavnostní oblečení a pak jsem si stoupla na pódium a chtěla jsem jim říct, že se s námi děda chce ještě rozloučit a já viděla jen světlo, takový paprsek.
Ostatní ten papsek chtěli také vidět, ale neviděli ho.

Pak se mi zdálo, že jsem přišla ze školy. A děda seděl v kuchyni. Když jsem do kuchyně vstoupila, seděl ke mě zády a já hned věděla, že je to on a nedokázala jsem uvěřit, že tam je a říkala jsem mu, že tam být nemá, že je mrtvý.

Pak se mi zdálo o velké místnosti, kam mě zavedl děda a v té místnosti byly rúzné obrazy. Různě barevné, různě velké, různě namalované (techniky). Došlo mi, že to nejsou jen tak ledajaké obrazy, ale že to jsou obrazy života lidí, které znám. Dostala jsem z toho takový šílený strach a začala jsem rychle hledat obrazy svých příbuzných. Našla jsem mamky, taťky a sestřin obraz. Svůj jsem vůbec nehledala, ten jsem najít ani nechtěla, protože jsem tím nechtěla ztratit čas, abych mohla najít obrazy ostatních, bratrův obraz jsem nenašla. Mamka měla strašně barevný a krásný obraz, velký. Sestra ho měla jednodušší, ale dost podobný na mamčin a taťka měl obraz menší a měl tam tmavé barvy, velmy prostý a jednoduchý.

Zdál se mi sen o muži na tramvajové zastávce. Bylo hezky, ale byl oblečený do deště. Měl kabát, klobouk a starodávný, drahý deštník. Nic neříkal. Podal mi deštník a pak zmizel.
Vím, že to byl děda. Mluvila jsem na něj a říkala jsem mu, že tady být nemá. Co tam dělá. Že je mrtvý.

***
Vždy v těch snech děda nemluvil. Jen se díval. Nepřibližoval se a někam mne vedl.
A já na něj vždy mluvila, říkala jsem mu, že tady být nemá, že je mrtvý + cítila jsem obrovskou lásku a touhu ho obejmout, rozloučit se s ním. Nechtěla nebo nemohla jsem se ho dotknout, nikdy mě to v těch snech nenapadlo, věděla jsem, že se ho dotýkat nesmím.
***
Celkově je to zvláštní... Protože když nám zemřel děda z taťkovy strany, také se mi o něm takhle podobně zdálo.
A když mi na leukémii zemřel můj nejlepší kamarád, také se mi za začátku o něm takhle zdálo, ale trochu jinak, ten se se mnou v těch snech nechtěl rozloučit, ne jako dědové, ten se mnou trávil čas a pořád mi na něco ukazoval.

Stále se mi občas zdají tyhle sny.
Nejčastěji o mém nejlepším kamarádovi, protože na něj už 6 let myslím, bez přestání. Není doopravdy den, kdy bych nevstala s myšlenkou, že on tady není a neusínala s tím, abych mu v duchu neřekla, jak jsem se dnes měla a tak nějak si nezavzpomínala. Většinou si stejně vzpomínám na pohřby a na poslední dny a snažím se rozpomenout, co jsem ty dny vůbec dělala, ale marně, je to navždy ztraceno v mé mysli.

Kdybych měla volbu byla bych chlupatá ještěrka a netrápilo by mě nic, pouze ztracený ocásek :)

*Elle*

Jen pojď

29. září 2014 v 21:32 | Elle |  Proud myšlenek
- Jen pojď -

Tak jen pojď, příteli můj. Přicházej každý večer a povídej mi pohádku o tom, jak je život krásný. Jak je to tady jako v pohádce, žádná nenávist, zloba, závist,...
Povídej mi, jak si tady lidé žijí v klidu, nikam nespěchají, nemusejí ztrácet životy v práci a dělají pouze věci, které je baví.
Povídej mi, jak se ti lidé mají.
Tak jen pojď, pane Spánku, pojď mi povídat pohádku.

*Elle*

"Platonická láska"

29. září 2014 v 21:02 | Elle |  Téma Týdne
- Platonická láska -

Na platonické lásky z mého dětství mám spousty vzpomínek a zápisků v mých denících a že jich bylo hodně :D Těch deníků. Platonické lásky byly jen dvě.
Probrečela jsem dny, týdny, měsíce - jen kvůli tomu, že jsem dotyčného nedokázala oslovit.
Pak jsem brečela další měsíce, protože jsem dotyčného oslovila a nic.
Žádný růžový z pohádky vystřižený závěr.
Pak jsem brečela, protože jsem věděla, že na dotyčného musím přestat myslet.
Občas tam byly i krásné momenty, kdy jsem se s dotyčnou osobou setkala a zrovna mu to slušelo, jako každý den.
A tak jsem se kvůli tomu, že jsem někoho měla ráda, nenáviděla.
Viděla jsem na sobě samé chyby!
Došlo mi, že nejsem nejhezčí, oproti ostatním holkám v okolí. Vlastně jsem začala řešit sama sebe. Dříve jsem to neřešila, dříve jsem se tak neviděla.
Takže mi platonické lásky přinesly nenávist k sobě samé, k tomu, jak vypadám, připadala jsem si bezcenná a bezvýznamná, ubrečená kráva, která si nezaslouží, aby ji někdo někdy měl rád.

A takhle jsem prožila svých prvních 20 let svého života.
S vědomím, že bych měla být sama, že si nic jinýho nezasloužím, protože jsem hnus největší..

A pak jsem potkala jeho...

A zničilo mě to navždy.

Teď vím, že vztahy jsou na houby, že by bylo lepší v žádném doopravdy nebýt.
Teď vím, že všechny lásky a platonické lásky ničí životy a osobnosti lidí.
Zničilo mě to.

*Elle*

"Učím se žít"

27. září 2014 v 20:13 | Elle |  Téma Týdne
- Učím se žít -

Mám velkou radost. Zvolili mé téma, jako TT :)

http://tema-tydne.blog.cz/1409/nove-tt-ucim-se-zit

Učit se žít je to nejtěžší učení v životě každého člověka. Učení, které nikdy nekončí.
Zajímalo by mne, copak všechno se v současné době učíte?

Pro představu, co všechno se učím momentálně já, napíšu vlastní seznam.

1) Učím se žít sama, bez rodiny a blízkých příbuzných, hezky daleko od nich.
2) Učím se vycházet s penězi a zároveň se učím šetřit.
3) Učím se mít svou práci ráda a brát ji jako prostředek, který mne něčím obohatí. (Nemyslím teď na peníze)
4) Učím se být ke svým přátelům oporou a jistotou.
5) Učím se nezávidět ostatním.
6) Učím se si stále nestěžovat si.
7) Učím se být optimistická.
8) Učím se chovat se zodpovědně ke svému tělu a životu.
9) Učím se tolerovat názory ostatních a přijímat je.
10) Učím se vidět na zlých věcech třpytky světlých paprsků.
11) Učím se své důležité přátelé popostrčit k jejich cílům.
12) Učím se neztrácet naději.
13) Učím se učit jiné lidi.
14) Učím se řešit problémy, do kterých se mi nechce.
15) Učím se být vytrvalá a jít si za svým.
16) Učím se, že vše, co chci, mít vždy a za každou cenu nemusím.
17) Učím se bránit si životní čas.
18)) Učím se být vděčná za vše, co mám, co jsem ve svém životě dokázala a co jsem přežila a prožila.
19) Učím se díky svým chybám být lepší než jsem byla včera.
20) Učím se plánovat.
21) Učím se dělat umění.
22) Učím se být zodpovědná za svůj život.
23) Učím se radovat se z maličkostí.
24) Učím se věřit lidem.
25) Učím se nezapomínat. Hlavně nezapomínat na krásné vzpomínky.

A hlavně se učím...
26) Učím se žít život bez mého nejlepšího kamaráda (už 6 let) a spousty důležitých lidí z mého života.

Abych se přiznala, moc mi to všechno nejde, ale snažím se jak jen můžu. Dle možností a energie, která mi často kolísá.

PS: Můj milý Scotty.
Tak moc je těžké naučit se znova žít, naučit se zvládat všechno snášet sama. Byl jsi má jistota, opora, byl jsi někdo komu jsem věřila. Byl jsi mé druhé já, jako kdybychom od malička byli dvojčata. Je těžké každý den vstávat s vědomím, že tě už nikdy v životě neuvidím. Od toho osudného dne, každý den - krůček po krůčku se učím žít dál, v životě bez tebe. Tak moc bych si přála, aby lékařství v dnešní době bylo na vyšší úrovni a dokázalo všechno vyléčit.
To jen kvůli tobě se snažím a učím se žít dál, jak nejlíp to půjde, abych ti pak mohla vyprávět.
Abych mohla dokončit tvůj seznam přání, který jsi mi nechal.
Učím se žít, díky tobě.

Dost výlevů...
A co vy? Jak se učíte žít vy?

*Elle*