Čas Vám nikdo nevrátí...

Fool

17. dubna 2014 v 16:21 | Elle |  Proud myšlenek
- Fool -

Také si občas myslíte, že sem prostě nepatříte?
Já ano, nepatřím sem. Mám divné pocity, že mě moje vlastní tělo až příliš ohraničuje a nemůžu dělat přesně to, co bych dělat chtěla, protože jsem uvězněná ve svém těle, které má hranice. Deptá mě moje mysl, protože je také velmi omezená a já ji nemůžu užívat naplno, jen částečně a ještě je to k ničemu, protože můj mozek je natolik omezený, že k ničemu hodnotnému nikdy nedojde. Mám pocit, že sem, na tohle místo nepatřím, že jsem z jiné doby, že od lidí očekávám jiné hodnoty a chování, než které teď, v dnešní době, lidi běžně mají. Mívám pocity úzkosti z toho, jak čas rychle plyne a já nestíhám ten čas prožívat. Nestíhám si toho pamatovat víc, protože můj mozek je omezený a utkví mi v něm jen ty (asi pro mě) důležité vzpomínky, jenže já bych chtěla víc. Chtěla bych umět si pamatovat přesné detaily a umět si rozpomenout třeba na to, co se dělo před 10 lety v určitý den a hodinu. Chtěla bych si pamatovat, jak jsem se třeba cítila, když jsem měla např. 7 let a začala jsem chodit na základní školu. Cítím strašnou úzkost z toho, že jsem ty časy přece jen prožila, ale vůbec nic si z toho nepamatuji a nedokážu si to vybavit. Mám úzkostné stavy z toho, když vidím třeba v televizi nebo někde na internetu fotografii člověka, který už tady mezi námi nežije a mě vždy hlavou projde myšlenka toho, jak je ten čas a život strašně pomíjivý a že jsem toho člověka nestihla ve svých vzpomínkách uchovat tak, jak bych si přála. Je mi z toho kolikrát do pláče, když si uvědomím, že čas tak rychle plyne, vzpomínky se nám mažou z našich pamětí a my s tím nedokážeme nic udělat.


Nenávidím chvíle, kdy na mě působí něčí umění a já ho nedokážu plně zachytit do paměti, z toho, co všechno mi umění ostatních lidí dává, dokážu zachytit pouhou část jejich odkazu a drtí mě to, vnitřně, že nedokážu zpracovat to ostatní, co mi uniká. Neuniká mi to, já to všechno vnímám, ale nedokážu to zpracovat a uchovat v paměti, protože jsem omezená určitou kapacitou mého zabedněného mozku!
Je mi smutno, kolik lidí už odešlo a už se nikdy nevrátí a oni jsou stále v mé hlavě a žijí tam. Je mi šíleně hrozně z toho, že ty lidi nedokážu propustit a nechat je, aby navždy odešli.
Ničí mě to všechno. Lidské bytí. Ničí mě, že je tak kruté.
Život je těžký, hnusný, studený a není na něm nic hezkého. Život je peklo, kterým si musíme projít, abychom mohli vyrůst, změnit se a duševně se obohatit.


Život není o materiálních věcech, není o tom, co všechno jsme stihli prožít a jakou kariéru jsme si stihli za pár let svého života vybudovat.
Život je o poznávání se, o lidech, které máme okolo sebe, co všechno nám dávají a co my jim dáváme, je o hodnotách, které utváříme (v sobě i společně s ostatními), je o pohledu a vnímání tohoto světa.
Materiální věci nás jen brzdí, otáčí naše pohledy na jinou stranu a lákají nás mimo naši, předem určenou, cestu. Bohužel, žijeme v materialistickém světě, kde se předpokládá, že budeme chtít a budeme muset vydělávat si peníze, kupovat si domy, mít děti a kupovat jim hračky, platit jim drahé školy a že budeme chtít jezdit na drahé dovolené a užívat si "života". O tomhle to vlastně není.
A mě je pak z toho strašně zle. Je mi tak zle, že nedokážu unést to, že jsem člověkem. Že v tomhle musím žít. Že jsem jedna z nich. Že mě společnost nutí taková být. Že jsem takhle vychována. Že se tomu nedokážu bránit.
Je mi úzko z toho, že není úniku. I když nechci být člověkem, musím jím být. Minimálně do konce svého života.

*Elle*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama