Čas Vám nikdo nevrátí...

Duben 2014

Zamrzí to

29. dubna 2014 v 20:33 | Elle |  Proud myšlenek
- Zamrzí to -

Tak už mám termín státnic, i čas a nic v hlavě...
Těším se i netěším.

Minulý týden měl svátek můj nejlepší kamarád. Nemohla jsem mu ani popřát.

A člověka to celkově prostě zamrzí!
Zamrzí ho celej jeho podělanej život!
Že jsem nemohla s nejlepším kamarádem oslavit maturitu, dvacetiny, přijetí na výšku, bakalářské státnice, dvacáté-páté narozeniny a jestli udělám i magistreské státnice, ani tohle s ním neoslavím!
Tak moc mě to mrzí!
Že se nemůže zúčastnit důležitých mezníků v mém životě...
Ano, život je krutej, občas skvělej, ale jako skvělý se nerad prezentuje.

*Elle*

Negativista?

27. dubna 2014 v 22:29 | Elle |  Proud myšlenek
- Negativista? -

Tento týden mi jeden člověk, kterého znám zhruba 5 let (občas si napíšeme, občas se vidíme, ale ne zas tak často, bydlíme od sebe docela daleko), řekl, že jsem strašně negativní.
Popřála jsem dotyčnému ke svátku a pak jsme se zakecali o tom, jak jde život, znáte to.

Těžko se to lidem vysvětluje, z mého pohledu.
Nejsem negativní. Teď už dlouho ne. Ano, v některých případech negativní jsem, třeba když uvažuju, jestli mi v práci přidají :D.
Mám pro svou povahu a pro své myšlení a celkově pro svůj život pojmenování = žiju hrouďácký život.
Prostě v sobě nosím takovou tu velkou hroudu, která mě tíží, která mě tlačí na plících, občas se mi prostě špatně dýchá, hlavně v noci. Vpodstatě jsem se s ní narodila. Když jsem byla malá a chodila jsem do školy, byla obrovská. Při dospívání se ještě více zvětšila, tak moc, že jsem si musela nějak poradit, abych s ní mohla mezi lidi a mohla s ní dál žít. Pak se najednou rozpadla, několik kusů vyletělo z mého těla a zbyl mi nejspíš jen jeden kus. Neříkám, že tu hroudu mám lehčí, co mám dnes po rozpadu toho velkého celku, lehčí ji ve srovnání trochu mám, dokážu s ní i skákat, ale změnila se její podstata tíhy.
Není lehké s ní žít. Není lehké o ní mluvit, natož psát.
Nejsem negativista, každý den se optimisticky dívám do očí budoucnosti, co mi dnešek přinese a těším se na to. Raduji se z maličkostí. Jsem na světě ráda, miluju život, už proto nejsem negativista v pravém slova smyslu.
Lidi se snažím vidět v lepším světle, než doopravdy jsou. Očekávám, že věci nejsou jen černo-bílé, že na světě máme i barvy. Vyhýbám se souzení, nejsme od toho, abychom někoho soudili. Snažím se pomáhat, přes lidi po zvířata a rostliny...
Jen mám v sobě tu hroudu, která mě tlačí a která mi vlastně přináší bytostný a existenciální smutek.
Jsem prostě ze své nejvnitřnější podstaty jen smutná a nejde s tím nic dělat.
To je vše. To je ta má hrouda, můj hrouďácký život.

*Elle*


Minulé životy

27. dubna 2014 v 22:04 | Elle |  Proud myšlenek
- Minulé životy -

V současné době prokrastinuju čtením knihy o minulých životech a regresní terapii.
Přemýšleli jste někdy o tomhle?
Já vlastně nikdy.
Nikdy mě nenapadlo, že vše, co se děje v tomhle životě se děje proto, protože se to všechno tak nějak vrací zpět.
Co zaseješ tento život, v příštím životě sklidíš. Zákon příčiny a následku.
Říkám si často jen tak pro ulehčení situace: "To jsem musela minulý život určitě něco hnusného provést, jinak si neumím vysvětlit, proč se v mém životě dějou takové věci, které se dějí. Určitě platím za něco o čem nemám ani tušení."
A ono vlastně tomu tak nejspíš i je.
Ano, v minulém životě jsem mohla být kdokoli (postavením), ale asi jsem byla velmi krutý člověk a teď si to odpykávám v tomhle životě.
Nebo mám v tomhle životě úkol umět se odpoutat od minulosti, která mě vlastně celý podělaný život tíží a ve které se neustále ztrácím.
Dle mého názoru jsou to všechno jen věci, řeči a myšlenky... Je jen na nás, zda tomu uvěříme či ne, to čemu uvěříme se stane, to co si do svého života prostě nepustíme a v myšlenkách nepřipustíme se nikdy nestane.

*Elle*

Lidé

18. dubna 2014 v 12:50 | Elle |  Proud myšlenek
- Lidé -

Vážně nechápu lidské mozky!
Copak jsou všichni tak zabednení a zaměření jen do sebe?
Neexistuje tady žádné hezké mezilidské chování, bez toho aniž by lidé očekávali něco na oplátku.
Všechno je něco za něco. Když něco nejde podle toho, jak člověk chce, aby šlo, tak zuří a chová se agresivně.
Lidé očekávají, že jim ostatní lidé budou vycházet vždy vstříct, že jim budou uhýbat vždy, když to budou potřebovat a všichni budou skákat podle toho, jak si člověk zapíská.
Lidstvo je zlé, lidi jsou na sebe hnusní a neohleduplní..
Lidi jsou v podstatě sobečtí kreténi, uplakaní a žijící u maminky, schovaní pod sukní.

A zrovna takový člověk, výše popisovaný, mi řekne, abych se nad sebou zamyslela :)
Jen proto, že neumím být jasnovidec a neumím předvídat, co se děje v lidských mozcích a životech.
Ano, zamyslet se nad sebou, to klidně udělat můžu, a také to vždy udělám, třeba mi docvakne, že chyba je ve mě, možná jen mám až moc romantické a fantazijní představy o tom, jak se k sobě lidé mají chovat. Možná bych se měla naučit to jasnovidectví :)

*Elle*


Fool

17. dubna 2014 v 16:21 | Elle |  Proud myšlenek
- Fool -

Také si občas myslíte, že sem prostě nepatříte?
Já ano, nepatřím sem. Mám divné pocity, že mě moje vlastní tělo až příliš ohraničuje a nemůžu dělat přesně to, co bych dělat chtěla, protože jsem uvězněná ve svém těle, které má hranice. Deptá mě moje mysl, protože je také velmi omezená a já ji nemůžu užívat naplno, jen částečně a ještě je to k ničemu, protože můj mozek je natolik omezený, že k ničemu hodnotnému nikdy nedojde. Mám pocit, že sem, na tohle místo nepatřím, že jsem z jiné doby, že od lidí očekávám jiné hodnoty a chování, než které teď, v dnešní době, lidi běžně mají. Mívám pocity úzkosti z toho, jak čas rychle plyne a já nestíhám ten čas prožívat. Nestíhám si toho pamatovat víc, protože můj mozek je omezený a utkví mi v něm jen ty (asi pro mě) důležité vzpomínky, jenže já bych chtěla víc. Chtěla bych umět si pamatovat přesné detaily a umět si rozpomenout třeba na to, co se dělo před 10 lety v určitý den a hodinu. Chtěla bych si pamatovat, jak jsem se třeba cítila, když jsem měla např. 7 let a začala jsem chodit na základní školu. Cítím strašnou úzkost z toho, že jsem ty časy přece jen prožila, ale vůbec nic si z toho nepamatuji a nedokážu si to vybavit. Mám úzkostné stavy z toho, když vidím třeba v televizi nebo někde na internetu fotografii člověka, který už tady mezi námi nežije a mě vždy hlavou projde myšlenka toho, jak je ten čas a život strašně pomíjivý a že jsem toho člověka nestihla ve svých vzpomínkách uchovat tak, jak bych si přála. Je mi z toho kolikrát do pláče, když si uvědomím, že čas tak rychle plyne, vzpomínky se nám mažou z našich pamětí a my s tím nedokážeme nic udělat.


Nenávidím chvíle, kdy na mě působí něčí umění a já ho nedokážu plně zachytit do paměti, z toho, co všechno mi umění ostatních lidí dává, dokážu zachytit pouhou část jejich odkazu a drtí mě to, vnitřně, že nedokážu zpracovat to ostatní, co mi uniká. Neuniká mi to, já to všechno vnímám, ale nedokážu to zpracovat a uchovat v paměti, protože jsem omezená určitou kapacitou mého zabedněného mozku!
Je mi smutno, kolik lidí už odešlo a už se nikdy nevrátí a oni jsou stále v mé hlavě a žijí tam. Je mi šíleně hrozně z toho, že ty lidi nedokážu propustit a nechat je, aby navždy odešli.
Ničí mě to všechno. Lidské bytí. Ničí mě, že je tak kruté.
Život je těžký, hnusný, studený a není na něm nic hezkého. Život je peklo, kterým si musíme projít, abychom mohli vyrůst, změnit se a duševně se obohatit.


Život není o materiálních věcech, není o tom, co všechno jsme stihli prožít a jakou kariéru jsme si stihli za pár let svého života vybudovat.
Život je o poznávání se, o lidech, které máme okolo sebe, co všechno nám dávají a co my jim dáváme, je o hodnotách, které utváříme (v sobě i společně s ostatními), je o pohledu a vnímání tohoto světa.
Materiální věci nás jen brzdí, otáčí naše pohledy na jinou stranu a lákají nás mimo naši, předem určenou, cestu. Bohužel, žijeme v materialistickém světě, kde se předpokládá, že budeme chtít a budeme muset vydělávat si peníze, kupovat si domy, mít děti a kupovat jim hračky, platit jim drahé školy a že budeme chtít jezdit na drahé dovolené a užívat si "života". O tomhle to vlastně není.
A mě je pak z toho strašně zle. Je mi tak zle, že nedokážu unést to, že jsem člověkem. Že v tomhle musím žít. Že jsem jedna z nich. Že mě společnost nutí taková být. Že jsem takhle vychována. Že se tomu nedokážu bránit.
Je mi úzko z toho, že není úniku. I když nechci být člověkem, musím jím být. Minimálně do konce svého života.

*Elle*

Včera

6. dubna 2014 v 11:58 | Elle |  Proud myšlenek
- Včera -

Včera toho byl plný internet. Nebudu psát čeho, ti znalí vědí o co jde, ti neznalí a opovrhující osobnost, o které včera byla celý den řeč, mne nezajímají = naprostá ignorace.

Jak jsem si projížděla odkazy, články ke včerejšímu dni + coververze a originály jejich skladeb...
Říkám si, že pro mnoho lidí znamenali (on + celá skupina) v mnoha případech úplně to samé, je podivuhodné, jak se lidé v některých věcech shodovali (co pro ně dotyčná osoba znamenala a co jim vlastně dala a jak ji vidí dnes, s mnohaletým odstupem), nehledě na to, zda ti lidé byli známé osobnosti nebo obyčejní (neznámí) lidé.
A tito lidé, kteří si tuto osobnost pustili do svých životů, mají pocit, že jim nějakým způsobem ovlivnila život, že jejich životy se díky němu změnili (pohled na svět, přístup k hudbě a umění, průbojnosti, pomohlo jim to v dospívání a já nevím čemu ještě).

I já jsem měla podobné pocity, když jsem tou osobností byla zasažena. I mě jeho tvorba velmi pomohla, v mnoha věcech. Dal mi sílu - přežít a prožít si některé životní období, které bych asi nezvládla (kdoví). Dal mi životní cíle, dal mi odvahu pustit se do plnění svých snů a stát si za svým názorem, že zrovna tohle je to, co můj život bude naplňovat. Dal mi pocit, že nikdo na tom vlastně není líp než já, že jsme celkově úplně všichni na stejné lodi a že jsme vlastně všichni stejní sráči, jen ti, co si myslí, že jsou na tom lépe, než my ostatní, jen předstírají. Ukázal mi, že skoro všichni lidé jsou zlý, žijící za maskou, plné předstírání a že kromě sebe nesmím nikomu věřit. A to se mi během mého života několikrát potvrdilo.
Dal mi sílu přejít názory a kritiku ostatních, když něco uděláš podle svého a ty jsi s tím naprosto spokojen. Dal mi odvahu dělat si věci po svém. Díky němu jsem ve svých 19ti letech vyšla ze středí s tím, že si nenechám od nikoho do ničeho kecat a že vše bude záležet jen na mě. (Pak do toho vtrhla hnusná životní realita, lidská závist a nepřejícnost).

Jak může někdo dát takovou sílu a odvahu ostatním lidem a sám sebe zničit takovým způsobem, jakým to udělal?
Jak někdo mohl zničit tak velký potenciál a talent, který měl v sobě?
Jak někdo svým krátkým životem může dodnes, i po 20 letech po své smrti, ovlivňovat tolik lidí, jejich osudy?
Jak to jen dělá?

*Elle*