Čas Vám nikdo nevrátí...

Březen 2014

Ne vše, co Vám vyhovuje, vyhovuje ostatním

23. března 2014 v 22:42 | Elle |  Proud myšlenek

Tak tak..
Poslední dobou si píšu se svou švagrovou a bráchou. Předtím jsme si napsali jen občas. Posílají mi různé nabídky na práci u nás doma a píšou mi, že by chtěli, abych znova bydlela doma a že jim scházím.
To oni mě také!
Jenže..
Ne vše, co vyhovuje jim, vyhovuje i mě.
Na mou větu ohledně toho, že ještě v Praze nějakou dobu budu žít (práce + škola) a že si tam nejspíš koupím i byt či dům, mi říkají velmi často: "Že vlastně ještě nevím, co chci. Že bych se měla už zamyslet, kde budu žít."
Mě to zatím vyhovuje takhle.
U nás doma bych stejně chtěla třeba jednou nějakou chatičku o dvou místnostech se zahrádkou. Na léto.
Netuším, co bych u nás doma vůbec dělala, kde bych pracovala a neumím si už vůbec představit, že bych tam znova bydlela a žila život, jaký žiju teď v Praze.
Scházely by mi ty možnosti a takové to "pohodlí" mít všechno u zadku (můžu-li to tak nazvat), scházely by mi kamarádky, které tady mám, scházeli by mi celkově lidi, se kterými spolupracuji a se kterými se potkávám..
Když se nad tím zamyslím, tady mám všechno, co jsem vlastně kdy hledala, po společenské stránce.
Z domova jsem utekla, kvůli lidem, neexistoval tam nikdo, kdo by mě tam dokázal udržet. Tady takových lidí mám spoustu.
Scházela by mi ta pracovní domovina, kterou jsem si tady vytvořila.
Tady mám svůj život, který jsem si vytvořila úplně sama, bez pomocí rodiny, známých..
Nemám ráda tohle město, po některých stránkách, ale to, co mi všechno dalo a co mi stále dává, vlastně miluju a nechci ho zatím vyměnit za místo, kde jsem žila 20let a kde jsem zažívala jen samé zklamání, utrpení, ztráty blízkých lidí a hlavně totálního sociálního odstrkování ostatními.
Ne to, co vyhovuje ostatním, bude vyhovovat automaticky i mě.

*Elle*

"Lapač snů"

22. března 2014 v 15:54 | Elle |  Téma Týdne
- "Lapač snů" -

Občas si přehrávám celý můj život. Jestli je sestaven z toho, co jsem kdy chtěla dělat, mít a prožít.
Není.

Vždy mi do dosažení mých cílů a snů něco vleze.
Dokonce mi něco vleze i do snění těch snů. Přestala jsem snít.
Snít o tom, že jednou budu mít práci, která mě baví, že budu žít s člověkem, kterému můžu věřit, kvůli kterému nebudu neustále zklamaná. Přestala jsem snít o domečku se zahradou a o narcisech před domem, o verandě s houpačkou za domem. Přestala jsem snít, že jednou ze mě bude člověk, kterým jsem vždy chtěla být.

Vždy mi do toho něco vlezlo.
To něco mi lapá po snech, které jsem kdy měla a které možná ještě mám, skryté hluboko v mé hlavě.
Není to moc hezké probuzení z fantazijního světa, plného přetvařujícího se optimismu, o který se každý den snažím, jen abych se nezcvokla a nezhroutila, jak je celá moje existence a situace, ve které žiju, nezbanějná.
Možná že jsem ten člověk, kterým jsem chtěla být, ale chtěla jsem svou osobnost využít trochu jinak.


Chtěla jsem mít okolo sebe lidi, které můžu nazývat přátelé (za každých okolností, ne jen když to potřebujeme a nepřátelé, když se něco pokazí a nebo ticho-přátelé, kteří se ztratí z dohledu, když jsi v průseru).
Chtěla jsem studovat a pracovat v něčem úplně jiném, jenže se do toho vložili lidé z mého okolí, nutnost pracovat a nutnost přežít.. To všechno mě oddaluje od mých snů. To všechno mi lapá po snech, když zrovna lapám po dechu a snažím se přežít.

Ztrácím čas a celý svůj život v něčem, kde jsem ho dřív ztrácet nechtěla.
Chtěla jsem občas na dovolenou, občas si odpočinout od lidí. Nechtěla jsem být využívaná ostatními lidmi pro peníze, které vydělávám, horkotěžko. Nechtěla jsem být druhými obviňována a nenáviděna za to, že po mě u zkoušek nikdo nemůže jít, protože by pak ostatním zkoušku nedali. Chtěla jsem posouvat lidi o trochu víš, než teď jsou. Nechtěla jsem žít v podezření, že něco dělám špatně a v paranoidních stavech, že mě někdo neustále sleduje a ovlivňuje mi život. Chtěla jsem mít všechno čisté a snadné.

Chtěla jsem umět bez dlouhého rozmýšlení odpovědět na otázku: "Jaké máš koníčky?"
Ano, kdysi dávno jsem chtěla i vlastní koníčky. Jenže jak se celý můj život rozeběhl, nestihla jsem si je vytvořit a ty, které jsem měla se ztratily v nedohlednu.
Nemám nic.
Mám toho spoustu, ale v podstatě nemám nic.
Mám prožitý nějaký život, nemám vyřešené vlastní bydlení. Mám pár přátel, nemám žádného takového, kterému bych ale věřila a kterého bych považovala za skálu, neohrozitelnou.
Mám práci, ale nemám čas dělat věci, které mne opravdu zajímají.
Mám školu, ale nemám z ní skoro žádnou radost.
Všechno plácám na placatý kámen a snažím se to vyprat boucháním o klacek, ale nic z toho všeho, co mám, nevytluču.

Sny se přeceňují.

http://www.youtube.com/watch?v=43IpE8AsmMQ

*Elle*

Tak se poserte!

20. března 2014 v 19:55 | Elle |  Proud myšlenek
- Tak se poserte! -

Je mi totálně šumák, že se nějaký podělaný člověk skoro psychicky zhroutí, jen proto, že se mu delší dobu neozvu, nebo mu za celý týden nenapíšu ani hloupé ahoj, ani nenapíšu jako první atd.
Mám já to vůbec za potřebí?

2 měsíce v kuse jsem psala diplomku, materiály jsem měla sehnané už dříve, ale dohromady jsem ji dávala celé 2 měsíce. Neměla jsem vůbec na nic čas. Z pochopitelných důvodů jsem se vytratila ze života živých a žila jsem si ve světě práce a školy. Občas holt člověk musí pro dobro budoucnosti (LOL) obětovat pár svých volných dnů. A to jsem nedávno udělala.
Jenže...
Nechápu ty sobecké lidi, že to nechápou.
Na mou negativní odpověď (že nikam nepůjdu, že nemám čas: píšu diplomiu nebo jsem v tu dobu v práci) mi lidi akorát tak nadávají, že si nikdy neudělám čas a jsem jen v práci a dělám jen školu.
Mám já za potřebí mít takové kamarády nebo teď už jen známé, kteří mi spíš vyčtou, že nemám čas a pak se se mnou nebaví a jsou uražení? Kdyby alespoň nabídli pomocnou ruku, že mi s něčím pomůžou, jen abych to měla rychleji hotové a pak s nimi třeba ten ušetřený čas strávila. Ale ne, všichni chtějí všechno hned a když to nemají, tak jednají agresivně.
Je mi z těch lidí zle, je mi na blití.
To je úplně jako jsou dnešní děti na školách.. Po prvním neúspěchu a zjištění, že jsou vlastně hloupí, všechno zahodí a začnou nadávat, agresivně otravovat celou třídu a nikdy, nikdy se nezamyslí nad sebou, nezkusí to znovu, nebojují... Nikdy.
Děs.
Ať se klidně takoví lidé ze mě poserou, je mi to jedno. Takoví lidé do mého života nepatří.

*Elle*

Znova, po 6té

3. března 2014 v 21:19 | Elle |  Proud myšlenek
- Znova, po 6té -

Tak a máme tady znova den, který tak nemám ráda.. Vlastně nemám ráda den 3.3.2008, čas 15:23.
Jenže on se neustále, každý rok opakuje. Dnes po 6té.

Dnes, před 6ti lety, nám odešel, mě moc blízký člověk, který mi naprosto změnil život a dodnes mi ho mění.
Nikdy toho nebudu litovat, že jsem ho znala. Jsem strašně ráda, že jsem měla tu čest s ním strávit zhruba 14 let svého života. Byl to člověk, který byl prakticky můj druhý brácha.
Znali jsme se ze školky; bydleli jsme kousek od sebe; jezdíval za mnou na kole a vozil mi sedmikrásky, které mi zavazoval na kolo; házeli jsme kameny do rybníku; stavěli jsme si bunkry; snažili jsme se o prázdninách hrát si na trosečníky a doma potají kradli jídlo; schovával mi koťata a pak mě nutil dělat kraviny, jen abych je dostala zpět; jednou ve školce spadl na radiator a rozbil si hlavu, tu ránu jsem mohla vidět jen já (jaká čest); pak šel do školy... pak mu dost často tekla krev z nosu; občas omdlíval, říkal, že to nic není, že se mu to občas děje; pak chytil chřipku, která trvala snad měsíc, byla šílená... Věděla jsem co to je, něco podobného jsem si také zažila.
2 a půl roku boje. Šíleného strachu z budoucnosti. Plých slz a smutných slov. Ale také plné úsměvů a splněných přání. Takové byly jeho poslední dny.
Dodnes mám u sebe jeho deník z těch dob, jediná má památka.

Budoucnost bez něj je prázdná, jakoby mi tady (ve mě) něco chybělo. Ale vždy, když si na něj vzpomenu, cítím se plná, plná krásných citů a šťastná. Už necítím smutek, jsem díky němu prostě šťastná.
Protože to on a jeho životní osud mě naučil mnohé.
Naučil mě žít.
Změnil mi život. Změnil mě, změnil to, kdo jsem. Změnil můj pohled na svět.
A za to mu jsem vděčná.

*Elle*

Time is running

1. března 2014 v 15:26 | Elle |  Proud myšlenek
- Time is running -

Tak moc mě to děsí, jak ten čas letí...
Myslím, že hodnota času, nikdy nebude dostatečně doceněna, jelikož nikdy nebudeme mít dostatek času, abychom ji dostatečně docenili.

Momentálně mne děsí 2 příklady z reálného života: Time is running!!

Za 1) DIPLOMKA
Ano, diplomka, poslední dobou mé téma číslo 1., 2. a také i 3. o ničem jiném poslední dobou nemluvím, včera se měla odevzdávat a já dostala zaječí úmysly a chytila jsem lenoru a nechala si prodloužit termín odevzdání na 14.3.
Nejspíš jsem udělala dobře, možná také ne.
Kdybych nebyla tak strachopudná a celej tento týden prostě makala a nezabíjela simíky, které jsem si kdysi dávno, jako malá vytvořila (líbí se mi ta smrtka), tak bych diplomku mohla odevzdat v termínu. Sice by to byl stres a musela bych hodně nahánět vedoucí práce.. Právě, kvůli tomu nahánění jsem to chtěla odložit, nechtěla jsem to mé vedoucí udělat, protože je to má chyba, že prostě nestíhám a místo psaní koukám raději na wc mísu a přemýšlím, jestli budu zvracet před odevzdáním diplomky nebo až potom.
A právě v tomto životním období mi ten čas tak rychle utíká..
Normálně, když nemám nic na práci, utíká strašně pomalu nebo mi to tak alespoň přijde. Ani se nenaději a už je večer a neudržím oči na monitoru.
Čas ale utíká vždy stejně, máme na to měřiče, ne?
Nebo to tak není, i přes všechny ty měřiče (v podobě hodin, hodinek, stopek, kalendářů a já nevím čeho ještě..) mi přijde, že čas vždy utíká pokaždé jinak. Možná se mi lidi prostě v měření času pleteme a někde vznikla chyba, možná je to můj subjektivní pocit.
Takže, po celém týdnu volna (úžasného volna) jsem ve své práci možná tak pokročila o komentáře ke svým grafům, nesnáším se za to.


Za 2) KAMARÁD
Jak jen těch 6 let rychle uteklo?
Jakoby to bylo včera, co nám odešel. Jakoby těch 6 let nikdy neuběhlo.
Je jedno, jestli uplynul 1 týden, 1 rok nebo těch 6 let, bolest ze ztráty velmi dobrého kamaráda je stále stejná. Nikdy se neutiší. Bude ve mě pořád. Ani čas ji neoddálí. Prostě mi ten člověk tady v mém životě chybí a ta díra po něm se nikdy nezaplní. Ne jen po tomhle člověku... Takových děr mám několik.
V tomto případě mi neutíká čas vůbec, jakoby se zastavil, zmrazil se.
A naše životy šly dál.

No to je fuk..

*Elle*