Čas Vám nikdo nevrátí...

Únor 2014

"Až budu stará"

13. února 2014 v 22:10 | Elle |  Téma Týdne
- "Až budu stará" -


Netuším, co bude.
Až jednou zestárnu...

Můžu si jen přát, ať mé stráří proběhne v klidu, bez žádných vážných nemocí, s chvílemi strávené s rodinou a manželem, užívání si klidných dnů v malém domečku mimo Prahu, kdy už nebudu chodit do práce a nebudu muset nutně potkávat lidi v ulicích.

Můžu si jen přát...
Abych, až jednou zestránu, byla schopná ráno vstát s úsměvem, s natěšením na další následující den, uvařila si dobrý čaj nebo cokoli, co v tu dobu budu ráda pít a vyšla s hrníčkem v ruce na verandu u domu, sedla si do proutěného křesla, zabalila se do deky a čekala bych s kočkou na klíně, než začne svítat. Každé ráno.

Můžu si jen přát...
Abych, až jednou zestárnu, měla dobré oči a brýle na to, abych mohla ještě číst. A četla bych! Svým vnukům a vnučkám. Četla bych manželovi. Četla bych si sama pro sebe. A vlastnila bych obrovskou knihovnu plnou zajímavých knih.
A sama bych také psala svou vlastní tvorbu. Bylo by mi úplně ukradené, že to nikdy nebude vydané a veřejně prodejné. Bude mi záležet hlavně na tom, že si to mohou ponechat mé děti, o to jde.

Můžu si jen přát...
Abych, až jednou zestárnu, strávím se svým manželem ještě spoustu společných let.
Jsou mi ukradené peníze, je mi ukradená práce, nejdůležitějšá věci v životě si člověk nekoupí a v práci nikdy nenajde. Nejdůležitější věci, nejsou věci. Ne pro mne. Lidi, které mám ráda a bez kterých nemůžu ani dýchat, ti jsou nejdůležitější v mém životě.

Můžu si jen přát...
Abych, až jednou zestárnu, byla usměvaná a šťastná.

Můžu si jen přát. To je vše.

(Popravdě bych si strašně ráda přála, aby stáří nikdy neexistovalo a lidi nikdy neumírali. To zatím zařídit nejde.)

*Elle*

A co když?

10. února 2014 v 20:12 | Elle |  Proud myšlenek
- A co když? -

A co když se konečně jednou tedy rozhodnu a udělám něco, po čem celá moje duše touží? Už několik let.
Co se stane?
Bude svět lepší?
Budu se mít líp?
Budu šťastnější?

Možná ne. Možná budu jen spokojenější, že jsem to alespoň zkusila. Třeba mi to nevýjde, alespoň budu vědět, že tudy cesta nevede a já se můžu vydat na jinou.
Bude trvat ještě hodně dlouho, než se doberu k cíli (kvalifikačnímu cíli), ale ustojím to a těším se na to. Těším se na to, až tou cestou půjdu a na to, jak budu bojovat a padat na držku a vstávat a zase padat na držku a tak pořád dokola...
Vlastně, už tou cestou jdu a stále mě to kupodivu po 10ti letech ještě baví :D Neuvěřitelné.

Jednou ale... Dojdu svého cíle a řeknu si: "Hm, tak co teď?". Toho se docela děsím, nebudu mít totiž žádnou představu, co budu dělat pak. I když, realita bude možná jiná, možná příjemnější, protože během té cesty mě určitě napadne plno jiných variant a možností.
Mě to tak baví, kruci!

*Elle*

Přehlceni tolika možnostmi

4. února 2014 v 22:04 | Elle |  Téma Týdne
- Přehlceni tolika možnostmi -

Určitě to znáte všichni...
Jak jsme přehlceni všemi možnými i nemožnými možnostmi našeho světa.
Všichni se za něčím ženeme. Někdo za kariérou, někdo za dobrodružstvím, někdo za uměním, někdo za cestováním a poznáváním nových kultur, někdo za vědomostmi, někdo za nejnovějšími věcmi, někdo za pěnězi, někdo za počtem zářezů na pažbě, někdo za propitými večery, někdo za úžasnou figurou, někdo za spoustou kamarádů...

Každý má v sobě nějakou tu touhu hnát se za něčím, o čem si myslíme, že nás to udělá šťastné.
Kolikrát nás to šťastnými udělalo?
Proč všichni toužíme, ve své podstatě, být šťastnými?
Proč pro to, abychom byli šťastní, potřebujeme věci, peníze nebo lidi, které ani pořádně neznáme? Potřebujeme to vůbec?

Momentálně sedím nad složkou plnou materiálů do své diplomové práce, kterou za 20 dní odevzdávám a mám pocit, že nic nemám hotové. Chci se prodrat těmi materiály. Jsou to všechny dobré a užitečné materiály. Ale je jich tolik! Je jich tak moc, že se mi to jejich třídění a zpracovávání nechce. Chtěla bych, strašně moc ráda bych je chtěla zpracovat, vytřídit, být s nimi šťastná, protože je mohu použít ve své práci, která mě stále kupodivu baví. Ale prostě nedokážu začít. Nevím, totiž, kde začít!


Stejně je tomu i v případě našich možných možností, které nám nabízí svět.
Vyjdeme školu a teď si říkáme: "Hm, super, mám za sebou peklo a teď si chci užívat. Ale co teď?"
V tu chvíli chceme dělat tolik věcí, máme možnost je všechny dělat, nic nám nebrání, naprosto nic - nemáme žádný závazek, který by na nás volal, ať tady zůstaneme a ať se o něj staráme apod.
Jenže... Pak si uvědomíme, že abychom mohli objet celý svět a dělat si jen, co chceme, že potřebujeme peníze. Řešíme to brigádou, přinejhorším skutečnou prací a pak se tak nějak uvězníme v "dospěláckém světě".
Až máme dostatečně našetřeno, pokud nám ovšem půjde vůbec šetřit, začneme mít strach. Strach z toho, že pojedeme někam, kde to neznáme, neumíme dobře jazyk, protože jsme ho už dlouho nepoužili (příliš dlouho jsme pracovali místo abychom se učili). Bojíme se opustit práci - co když pak nebudu mít peníze? Jak se dostanu zpět? Bez peněz? A kdo za mě bude platit pojištění? Nemůžu si přece dovolit odejít z práce a nechat všechno jen tak plavat.
No, nejhorší co pak může přijít je uvědomění, že jsme vlastně na ty své vlastní sny a srandy, přece jen staří a že tyhle věci dělají mladší lidé, než jste vy.
Takže si vlastně pořád jen hledáte výmluvy, proč svůj sen a všechny ty příležitosti, které vám ležely a stále leží u nohou, neuskutečnit. Nakonec zestárnete, uděláte si důbod, proč být tady ukovaní, proč budete doopravdy muset chodit do práce a vydělávat peníze a všechny své sny předávat mladší generaci... Pak si budete říkat: "Já debil, že jsem se tenkrát prostě nesbalil a neodjel. Možná by bylo vše úplně jinak. Co mi v tom jen bránilo? Proč jsem to neudělal?"

Nevím jak vy, ale já si tím procházím, už nějakou dobu. Jsem ve fázi, kdy můžu, můžu udělat cokoli, co jen chci, nic mě tady nedrží, ale začínám si hledat důvody, proč ty sny neuskutečnit. Začínám si u sebe všímat toho, že mám strach opustit věci, které jsem si tady vybudovala a bojím se začínat jinde, nanovo. A to bych chtěla dělat toooolik věcí.
Vážně nechci litovat toho, že jsem to tenkrát neudělala, když jsem mohla.
Čeká mě v nejlepším ještě 45-50 let života - z toho posledních 5-8 let budu nemocná, takže mě čeká cca 40 let aktivního života a já doopravdy nechci litovat.

*Elle*