Čas Vám nikdo nevrátí...

"Psychologie" aneb Take a walk

6. ledna 2014 v 23:06 | Elle |  Téma Týdne
- "Psycholigie" aneb Take a walk -

Musím se vždy projít a nadýchat se čerstvého vzduchu, když jednou za půlroku přijedu k rodičům na návštěvu.
Vždy, když tam přijedu, zažiju šok. Několik šoků. Všechny ty šoky jsou psychologického rázu.
Ať už se jedná o to, jak mě tam straší a dohání minulost a duchové mých, teď již zemřelých, tří kamarádů. Nebo mě dohání svíravý pocit, jak mi to tiché a klidné prostředí nehorázně moc v mém životě chybí. Nebo ať už se jedná o psychologický nátlak mých rodičů, celkově celé rodiny a blízkého okolí, které tam žije.
Dokážu snést hodně věcí, prošla jsem si v životě několika pekly, vždy mě v něčem posílily a něco mne naučily.
Co zatím nějak nedokážu je čelit psychologickému nátlaku, kterým na mě má rodina útočí. Ano, útočí. Je to útok, protože z toho mám vždy pocit, že se musím bránit.
Všimla jsem si, že 3 roky dělám jednu a tu samou věc. Jednou za čas se rozhodnu strávit několik dní u rodičů. Beru to jako dovolenou, jako vytržení z toho rychlého života, ve kterém žiju. Navrácení se do míst, kde jsem vyrůstala a kde žijí lidé, které mám ráda. Rozhodnu se jet cca 5 hodin vlakem na místo, které mi kolikrát tak moc chybí. Koupím jízdenku, nasednu do vlaku, natěšená jak blecha, plná očekávání a sentimentalismu a odjíždím pryč od místa, které mne ubíjí.
Jakmile přijedu do vytouženého již bývalého domova, zažiju šok.

I přesto, že jsem psala bakalářku na psychologické téma. I přesto, že mám státnice z psychologie. I přesto, že půlka mého života byla kdysi věnována studiu psychologie. I přesto neumím čelit psychologickému nátlaku, který na mě moje rodina zkouší. A úspěšně. Teoreticky si to vysvětlit umím, ale neumím s tím pracovat. Neumím s tím pracovat sama se sebou. Neumím se bránit před tímhle:
1, A kdy si už založíš rodinu? Už máš přece tolik let. Už ti přece táhne na 30, měla bys ve svém věku mít alespoň dvě děti nebo alespoň to jedno, když už nic.
** Tohle mi říká ženská, která má přes 30 a čeká druhé dítě. Rodinu? Jak jim mám už po několikáté říct, že děti ke svému životu nutně nepotřebuji, že po nich vyloženě netoužím, že pro mě nejsou životní náplní? Jak to vysvětlit lidem, kteří měli víc než 8 sourozenců a víc jak 2 děti? Jak jim říct, že se na 30 necítím, přeci jen mi do 30ti chybí ještě mnoho let.

2, A kdy si koumíš dům?
** Dům? To se jim lehko říká... Ano, dům si jednou koupím, ale jen rekreační dům - chatu. Momentálně by mi ani hypotéku banka neodsouhlasila, jelikož celý život pracuji na dobu určitou. Ale k tomuhle kroku nespěchám, mám přece čas. Bydlet mám kde a nepotřebuji dům nutně k životu.

3, A chceš bydlet v domě nebo v bytě? Přece nebudeš celý život bydlet ve městě, to nejde!
** A co jako? I kdybych celý život bydlela v bytě, co je jim do toho? Nejsem bytový člověk, ale momentálně je to to jediné, co mi teď vyhovuje.

4, Kolik vyděláváš? Tolik? Tolik nevydělávám ani já, po 35ti letech.
** Není co závidět. Kdybyste jen věděli kam to všechno mizí..

5. Ty jsi ještě malý debilní parchant, který ničemu nerozumí.
** Jasně. Můj pohled na věc nemá vůbec žádný význam. I kdybych byla sebelepší a sebedokonalejší, pořád budu parchant, který je tak moc blbý a hloupý, že ani mluvit před lidma nesmí. A to jen proto, že nemám stejný názor jako vy. Proto jsem jen ubohý neschopný parchant. Parchant, který dokáže žít sám, mít vlastní život a který je na to dokonce i hrdý, jak si to sám všechno zařídil.

6. Ty mi s ničím nepomáháš, já se tady udřu, pořád uklízím, žehlím, peru, umývám nádobí a vy jste jen parchanti, kteří jen držkují.
** Tohle slyším hned už druhý den mé návštěvy. Podotýkám - návštěvy. Doma už nemám ani pokoj, všechny mé věci, které po mě doma zbyly, jsou různě schované po skříních nebo ve sklepě v krabicích. Kolikrát spím v obýváku, protože není vlastně nikde místo. Na bratrově svatbě jsem spala v otcově autě. A nejlepší je, když něco podobného na mě vytasí sestra, která doma bydlí :D Stále nějak nechápu, proč za to můžu já, proč jsem ta nejhorší vždy já, vždyť vždy, když přijedu tak bordel, který vidím, uklidím a nádobí umyju.

7. Ty jsi ale tlustá.
** Tak už mi není 16 let a nemám těch svým tehdejších 43kg. Ale asi mají pravdu, jsem tlustá, zasloužím si pohrdání, protože nejsem dokonalá, nejsem podle představ a mám fyzické i psychické chyby, kterým je možné se vysmívat a hlasitě.

8. Blbko, mě radit nemusíš. Já si poradím sama.
** Mi říká člověk, který každý druhý den mění názor, na všechno. A neví co vlastně pořádně chce.

9. A kdy vlastně odjíždíš?
** Tuhle větu slyším cca po hodině mé přítomnosti s našima.

Neumím s tím pracovat. Když jsem u našich, vytasí na mě různá obvinění od toho, že doma vůbec neuklízím, po to, že můj pohled na věc je pohled parchanta, který si zaslouží jen pohrdání a výsměch jen za to, jak vypadá a jak moc váží. Vždy doma zjistím, že vlastně nic neumím, že jsem strašně hloupá, že jsem k ničemu, že jsem stráááášně stará na všechno, že můj život stojí za hovno, že nevím co chci - jestli bydlet ve městě nebo někde na vesnici v domě, že jsem neschopná si udělat řidičák. Dále zjišťuji informace o tom, jak na mě v Anglii, Francii a všude tam, kam chci jednou jet na dovolenou, čekají a že až tam přijedu, tak mě poženou ihned za hranice, protože tam nemám ani co dělat, že tam na mě nikdo není zvědavý. Zjišťuji, že moje oblečení je příšerné a nesluší mi, že kurzy, které si chci ještě doplnit, mi jsou k ničemu, protože i tak nenajdu jejich uplatnění a že to jsou jen vyhozené peníze, když si zaplatím hodiny kytary. Žeprý jsem neschopná zařídit si pořádně vlastní život. Zjišťuji, že vlastně nestojím ani za to, aby si o mě někdo opřel kolo.
Zjišťuji o sobě toho tolik, co jsem, co bych měla být, co nejsem a slyším samé výčitky a obvinění, proč nejsem taková, jaká bych podle nich být měla.
Ale nikdy se mě nezeptají na nic osobního. Co mě baví, co bych chtěla dělat, jaké mám kamarády, jak jsem spokojená v práci... Moje osoba, jako taková, je nezajímá. Zajímá je jen to, co bych podle nich měla dělat a měla mít.

A pak! Musím na vzduch! Musím se projít! Musím vzít foťák a fotit, fotit vše, co mi přijde krásné, i to, co není.
Musím vypadnout.
A pak! Pak se nemůžu dočkat dne, kdy odjedu pryč, do toho psími výkaly zakálaného smradlavého města.
Kde mám byt, práci, kde jsem něčí kolegyně, kde mě moje okolí bere s respektem a chodí za mnou pro radu, kde chodím do školy a na jazykovku, kde mám svůj život, který jsem si sama vybojovala, na který jsem hrdá a který mi dělá radost.
Vrátím se zpět do Prahy s totálně rozhozenou psychikou. Rozhozeným pohledem na sebe sama. S pocitem, že stojím za hovno, že jsem hovno a vždy hovnem budu, ať udělám cokoli. Ano, jsem sebedestruktivní člověk, dokážu se zničit během malé chvíle (myslím psychicky se položit na dno a nějakou dobu tam ležet)... A protože to o sobě naštěstí vím, naučila jsem se s tím pracovat. Ale s tímhle psychickým nátlakem u nás doma pracovat prostě ještě neumím.

Určitě se něco podobného děje, dělo, bude dít i Vám.
Prostě nechápu, jak takové naše blízké okolí dokáže zničit a celkově utvořit člověka tak, jak chtějí oni, ne tak jak chce ten samotný člověk.
Je to děsivé jak nás mímění okolí utváří v něco, co doopravdy nejsme.

Nj, prostě jsem byla u našich na vánoce a zase to dopadlo úplně stejně jako vždy. Myslím, že se budu zase půlroku vzpamatovávat a až mi bude zase chybět ta příroda co je okolo, tak zase pojedu na "návštěvu". Naivně.

*Elle*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luga luga | E-mail | Web | 7. ledna 2014 v 5:41 | Reagovat

Zajimava spoved-narek jednej masochistky?
Nenechaj sa pliest, ten spleen po "domove" kazdeho raz chyti, Teba nastastie len prilezitostne. Vsetko dobre v novom roku!

2 Kavalír Kavalír | 7. ledna 2014 v 20:12 | Reagovat

Jsem tu, chtěl bych Ti to okomentovat, ale vůbec se mi do toho nechce, protože si myslím, že do toho nemám co kecat.

3 Elle Elle | Web | 7. ledna 2014 v 20:37 | Reagovat

[1]: Masochistky ani ne. Chápu svou rodinu, chtějí abych se měla dobře jako oni a tyhle věci považují za ty správné a proto mi to nalívají do hlavy. Můj život má trochu jiné obrátky a cíle, než ten jejich - to ale nevědí, protože mě vlastně ani neznají. Tohle jsem psala s ironickou nadsázkou. Šokuje mě zjištění, že se vlastně před nimi neumím zastát sama sebe. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama