Čas Vám nikdo nevrátí...

"Noc"

19. ledna 2014 v 23:29 | Elle |  Téma Týdne
- "Noc" -

Dlouhá je moc,
minutá pouhá.
Nastane noc,
duše vzhůru stoupá.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, co se s námi stane po smrti?
Já ano a vlastně nikdy jsem si neudělala jasnou představu (alespoň tu fantazijní), co se tedy stane.
Dlouho, hodně dlouho, jsem si myslela, že po smrti nebude nic. Naprosto nic. Nicota. Nekonečná tma. Nekonečné nehmotné nic. Tma.
Pak jsem ale musela nějak zvládnout několik odchodů mých blízkých. A tak nějak jsem se smrtí začala dlouhodobě žít. Neustále se mi plížila v hlavě. Byla pořád se mnou. Měla jsem z ní strach. Nenáviděla jsem ji. Občas jsem jí i děkovala.
Svým způsobem utvořila mou osobnost právě ona - smrt.
Nestěžuji si na to, čím vším jsem si musela projít. Vlastně za to každý den děkuji, že se to stalo. Nebýt těch špatných dní v mém životě, nebýt těch probdělých ubrečených nocí, kterých jsem se bála, bych nemohla být teď šťastná.

Nemám ráda noc. Jako takovou, samotnou. Nemám ráda tmu. I když ráda spím, nemám ji ráda.
Když se v noci probudím, nemůžu dlouho usnout, protože na mě vybafne paní smrt a děsí mě svým studeným dechem, pouští mi film "Tenkrát" a nebo jeho pokračování "Co kdyby".
Pak se mi zdají ty sny. Kdy bylo všechno jako dřív.
Lidi, kteří mi ze života zmizeli, najednou ožijí a já se můžu bolestí rozthnout, jak je to jen možné?
Nikdy se mnou nemluví, nemůžu se jich dotknout, nemůžu za nimi jít, jen se dívám a mluvím na ně.
Jsou to vždy zvláštní sny.
Když se tedy v noci probudím, vždy si přeji a představuji si, že se člověk, který mi tak moc chybí, změní v deku, kterou se přikrývám.

A proto.
Možná po smrti je nicota, nicotná tma, kde nic neexistuje. Možná ano.
Možná jen je to trochu jinak. Možná se duše lidí dostanou do prostoru neprostoru, do nehmotného prostoru, kde jsme stvořeni jen z citů a myšlenek, kde nemáme tělo, kde jsme jen hlouček nějakého kouře a lítáme tím prostorem neprostorem nicotným a jsme šťastní, klidní a vyrovnaní, neexistuje tam žádný strach, žádný špatný pocit.
A proto.
Myslím si, že lidi, kteří mezi námi už dávno nejsou - fyzicky. S námi i nadále jsou - bez svého těla, jako duše, jako ten shluk pocitů a kouře. Stačí na ně pomyslet. Představit si nějakou vzpomínku, kterou na ně máme a oni se to dozví, že na ně myslíme, ucítí to, vždy.
Protože to, na co pomyslíme, pokud na to myslíme velmi usilovně a odhodlaně, za námi vždy přijde.
Přijdou za námi i jejich duše. Vždy když na někoho usilovně myslíme a přejeme si, aby tady s námi byl, on s námi ve skutečnosti je, jen ho nevidíme, protože nemáme dostatečně vyvinuté smysly, jsme jen lidé, kteří mají omezení - fyzická omezení.

*Elle*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama