Čas Vám nikdo nevrátí...

Leden 2014

Terapie spánkem

31. ledna 2014 v 13:09 | Elle |  Proud myšlenek
- Terapie spánkem -

Asi to znáte všichni.
Takovou tu potřebu vyspat všechno nedospané. Vyspat se z únavy, která nás ubíjí, tíží a ubírá energii. Díky které máme čímdál víc větší pocit, že už dál nemůžeme jít, že prostě musíme spát a naše vědomí i svědomí v nás křičí: "Néé, to nesmíš! Nesmíš ztrácet čas spánkem! Nesmíš lenivět! Musíš pracovat! Musíš stihnout tolik věcí a nikdo jiný to neudělá! Zítra se ti to pak všechno nahromadí a pak se zblázníš!"
Tak, a já jsem se na ten hlásek včera vykašlala, přestala ho vnímat a upadla jsem po celo měsíční úproné spánkové dietě. Upadla jsem do takového spánkového komatu, že mi byl šumák hluk z přítelova PC, že někdo v místnosti velmi hlasitě mluvil přes skype a vlastně ani nemluvil - křičel, bylo mi ukradené, že na mě svítilo světlo a bylo mi totálně jedno, že jsem si ležela na knížkách (pěkně drahých) a parádně jsem si je pokrčila. Spala jsem, jak kdybych nikdy v životě nespala. Spala jsem tak, jak když někdo dlouho nejí a najednou před ním stojí jídlo a přežere se, jako prase, až je mu zle - tak takhle jsem spala.


O to byl podivný pocit ráno, když jsem vstávala.
Bylo mi zle. Zle z toho všeho, co mě nutilo a nutí, abych vedla spánkovou dietu, která činí 4-5 hodin spánku denně, někdy ani to ne, protože vlastně celou noc nespím, jen se převaluji a nemůžu usnout, jak moc můj mozek jede.
Ano, spát budu pořádně až budu mrtvá... K životu spánek prostě potřebujeme. Abychom měli sílu, ne jen přežívali.

Až důvod, proč si nemůžu pořádně odpočinout a vyspat se do růžova žůžova, odejde... Už nikdy se do téhle situace nedostanu, už nikdy si tohle sama sobě neudělám. Začnu být sobecká a začnu se mít ráda, začnu mít ráda svůj spánek, své pohodlí a spokojený život. Doopravdy mi to za to nestojí, nebo stojí?
Stojí to za to - dokončit školu. Takže říkám, že je to naposledy. Nejsem nejmladší a už toho tolik nevydržím, nechci ani vydržet. Chci mít prostě jednodušší život.

*Elle*

Ač nerada, musím

24. ledna 2014 v 23:37 | Elle |  Proud myšlenek
- Ač nerada, musím -


Nemůžu se dovolat mé doktorce. A ač nerada, musím se k ní objednat, aby mi dala doporučení k jinému odborníkovi.
Nerada chodím k doktorům, nerada si stěžuju na to, že mě něco bolí, raději to nějak přetrpím. Vím, že můj postoj k doktorům není zdravý, nemám k nim žádnou důvěru, přijde mi kolikrát, že sami nic nevědí a neumí jinak léčit, než jen antibiotiky. Antibiotika jsou asi zázračná, nemyslím si to. Raději půjdu k nějakému "léčiteli", který mi napíchá do kůže milion jehliček. Tohle je můj postoj.



No, ale holt, občas jsou dny, kdy prostě musím zatnout zuby a překonat můj odpor k lékařům, k jejich nelidskému chování a kolikrát k jejich neodbornosti (kvůli kterým mnoho lidí trpí a platí ještě více než musí) a jít tam...
Nechce se mi tam, ale musím, protože...
Už nevydržím tu každodenní bolest v obou zápěstí. Přijde mi, že je to čímdál víc horší, dříve mi pomohlo na noc zápěstí stáhnout, teď ho musím stahovat i přes den, jelikož už nevydržím tu bolest při obvyklém ohýbání rukou. Začínám mít brnění v prstech, neudržím těžší věci, mívám v rukou křeče, nezatnu ruku v pěst apod.
Je to nepříjemné, když v práci pořád něco píšu a večer při psaní diplomky vlastně skoro až brečím bolestí.
Tak!
A jsem relativně odhodlaná zajít k nějakému doktoru, ať mi ty ruce klidně i uřeže, jen aby to přestalo, alespoň na půlroku.
Alespoň mám důvod zavolat jednomu strýčkovi, který má nejlepšího kamaráda (doktora-primáře už nevím čeho) ve vojenské nemocnici, ať mi doporučí někoho kvalitního.

PS: Úkol splněn. 2 kapitoly do diplomky jsou hotovy. Nebudu muset kupovat dětem píšťalky :D Zítra musím přežít konzultaci s vedoucí, ta mě seřeže, jak jsem pomalá a že nemám vůbec nic :D

*Elle*

Snažení se o nemožné

20. ledna 2014 v 22:17 | Elle |  Proud myšlenek
- Snažení se o nemožné -

Už nějaký ten pátek píšu diplomku.
Řeknu Vám, i přesto, že mě to téma, na které píšu závěrečnou práci, baví, cítím obrovitánskou nechuť cokoli do toho dělat. Natož v ní vymyslet souvislou větu.

Většinou si sednu k PC, otevřu dokument a hledím na poznámky, co bych měla ten den v dimplomce udělat. Koukám na ně, snad 2 hodiny v kuse a nechápu ani jedno slovo. Pak brouzdám na netu, kde je velké prd a znova se vrátím k diplomce.
Řeknu si, že tedy všechny poznámky dám teda do nějakých souvislých vět v českém jazyce, které by mohly dávat nějaký smysl.
Vypadá to asi takto:

Takhle jako dement hledím další 2 hodiny.
Je to k vzteku už!
A s provinilým pocitem svou diplomku každý den zavírám s tím, že se na to mrknu zítra.

A znova, jako dnes, i zítra to bude mít stejný průběh.
Nejspíš jsem beznadějná. Raději chodím víc do práce, jsem tam déle a píšu sem kraviny o tom, že bych měla psát diplomku.. Kdybych o tom pořád jen nepřemýšlela, nemluvila a nepsala a doopravdy na tom dělala, udělala bych lépe.
Takže...

Takže vyhlašuji válku! Válku se sebou samou!!!!
Jestli do pátku nebudu mít hotové dvě kapitoly, které mám momentálně rozpracované, koupím dětem v práci píšťalky a zavřu nás do tělocvičny, to bude pak peklo peklíčko (ovšem, když to nenapíšu).

*Elle*

"Noc"

19. ledna 2014 v 23:29 | Elle |  Téma Týdne
- "Noc" -

Dlouhá je moc,
minutá pouhá.
Nastane noc,
duše vzhůru stoupá.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, co se s námi stane po smrti?
Já ano a vlastně nikdy jsem si neudělala jasnou představu (alespoň tu fantazijní), co se tedy stane.
Dlouho, hodně dlouho, jsem si myslela, že po smrti nebude nic. Naprosto nic. Nicota. Nekonečná tma. Nekonečné nehmotné nic. Tma.
Pak jsem ale musela nějak zvládnout několik odchodů mých blízkých. A tak nějak jsem se smrtí začala dlouhodobě žít. Neustále se mi plížila v hlavě. Byla pořád se mnou. Měla jsem z ní strach. Nenáviděla jsem ji. Občas jsem jí i děkovala.
Svým způsobem utvořila mou osobnost právě ona - smrt.
Nestěžuji si na to, čím vším jsem si musela projít. Vlastně za to každý den děkuji, že se to stalo. Nebýt těch špatných dní v mém životě, nebýt těch probdělých ubrečených nocí, kterých jsem se bála, bych nemohla být teď šťastná.

Nemám ráda noc. Jako takovou, samotnou. Nemám ráda tmu. I když ráda spím, nemám ji ráda.
Když se v noci probudím, nemůžu dlouho usnout, protože na mě vybafne paní smrt a děsí mě svým studeným dechem, pouští mi film "Tenkrát" a nebo jeho pokračování "Co kdyby".
Pak se mi zdají ty sny. Kdy bylo všechno jako dřív.
Lidi, kteří mi ze života zmizeli, najednou ožijí a já se můžu bolestí rozthnout, jak je to jen možné?
Nikdy se mnou nemluví, nemůžu se jich dotknout, nemůžu za nimi jít, jen se dívám a mluvím na ně.
Jsou to vždy zvláštní sny.
Když se tedy v noci probudím, vždy si přeji a představuji si, že se člověk, který mi tak moc chybí, změní v deku, kterou se přikrývám.

A proto.
Možná po smrti je nicota, nicotná tma, kde nic neexistuje. Možná ano.
Možná jen je to trochu jinak. Možná se duše lidí dostanou do prostoru neprostoru, do nehmotného prostoru, kde jsme stvořeni jen z citů a myšlenek, kde nemáme tělo, kde jsme jen hlouček nějakého kouře a lítáme tím prostorem neprostorem nicotným a jsme šťastní, klidní a vyrovnaní, neexistuje tam žádný strach, žádný špatný pocit.
A proto.
Myslím si, že lidi, kteří mezi námi už dávno nejsou - fyzicky. S námi i nadále jsou - bez svého těla, jako duše, jako ten shluk pocitů a kouře. Stačí na ně pomyslet. Představit si nějakou vzpomínku, kterou na ně máme a oni se to dozví, že na ně myslíme, ucítí to, vždy.
Protože to, na co pomyslíme, pokud na to myslíme velmi usilovně a odhodlaně, za námi vždy přijde.
Přijdou za námi i jejich duše. Vždy když na někoho usilovně myslíme a přejeme si, aby tady s námi byl, on s námi ve skutečnosti je, jen ho nevidíme, protože nemáme dostatečně vyvinuté smysly, jsme jen lidé, kteří mají omezení - fyzická omezení.

*Elle*

Deštník

18. ledna 2014 v 17:24 | Elle |  Proud myšlenek
- Deštník -

Stojím si tak na zastávce a čekám na tramvaj. Koukám do země a v tom si někdo stoupne přede mne.
Stojí tam a já se koukám na velký šedý deštník, co drží v ruce, o který se opírá. Vzhlédnu směrem k obličeji dotyčného člověka. A nevěřím vlastním očím!
Ihned jsem toho člověka poznala. Rozbušilo se mi srdce radostí i svíravou bolestí. Chtěla jsem na něj skočit a obejmout ho.
Něco mi ale bránilo. To něco nechtělo, abych udělala to, po čem jsem toužila, chtělo to, abych jen stála tak, jak jsem stála.
"Co tady děláš? Ty tady nemáš být!", zvolám.
Dotyčný člověk, muž v tmavě hnědém kabátu, který jsem na něm nikdy v životě neviděla, s šedým deštníkem v ruce na mě kouká, ale neodpovídá.
"Ten deštník se k tobě nehodí. Je moc elegantní. Nikdy jsem u tebe neviděla tak drahé věci."
Muž stále neodpovídá.
"Co tady děláš? Ty někam jedeš? Kam?"
Normálně se takhle lidí nevyptávám, takhle naléhavě, ale prostě mi to nedalo se nezeptat. Muž, který stál předemnou byl (teda stále je) můj velmi dobrý kamarád a 3. března to bude už 6let, kdy zemřel. Proto jsem nechápala, proč stojí předemnou, na tramvajové zastávce, tak krásně oblečený s deštníkem, když ani nepšelo.
Najednou mi v hlavě proběhla lítost nad svým vlastním počínáním, za poslední půlrok.
"Promiň, že jsem teď na Tebe tak často nemyslela, jako dřív. Chtěla jsem jít dál. Chtěla jsem být šťastná."
Stále nic neříkal, stál, díval se na mě, já jsem se na něj nevěřícně dívala, nechápaje zvniklou situaci.
Když v tom se najednou pohl a podal mi deštník.
"Ne, nechej si ho. Co kdyby začalo pršet? Já mám v tašce vlastní, nosím ho s sebou pořád."
Nataženou ruku s sedým deštníkem popotáhl ještě blíže ke mě a svým gestem mě pobídl, abych si ho vzala.
"Tak děkuju."
Přebírám jeho deštník a nechápu proč si ho mám vzít.
Podívám se na dřevěnou rukojeť. Byla vážně krásná. Ten deštník byl určitě drahý kousek. Měla jsem z něj takový pocit.
Vrátila jsem svůj pohled na muže přede mnou.
Nebyl tam.
Nebyl nikde poblíž.
Byl pryč.

Ráno jsem se probudila a u postele hledala šedý deštník.


*Elle*

You are next to me

13. ledna 2014 v 22:49 | Elle |  Proud myšlenek
- You are next to me -

"Není nad to mít štěstí na super lidi v mém okolí, kteří moc dobře umí odhadnout váš talent a umí vás popostrčit výš; podají vám ruku, když ležíte na zemi, za zády vás nepomlouvají či nijak nesráží a jejich úsměv je vždy upřímný. Není nad to, když je to vzájemné." (Drosik drosdikovitý)

Skutečně tomu tak je.
Kde takové štěstí člověk najde? Jen tak na chodníku ho nenajdeme. Je cenné a nerado vychází na světlo.
Poslední dobou, už to bude cca 4 měsíce, mám pocit, že se u mne tohle štěstí zastavilo.
Proč? Ptám se sama sebe.
Proč zavítalo přímo ke mě? Proč zrovna já mám tu čest a díky tomuhle štěstíčku jsem získala něco, co jsem po dlouhých 6 let neměla, po čem jsem celých 6 let toužila?
Proč jsem musela ujít tak dlouhý kus života (plného smutku,slz, tmy, radostí, slunce, neštěstí, zklamání, zlosti, naivity...), abych si to štěstí zasloužila? Je tohle vůbec nějaká odměna za něco? Nebo jsem si prostě řekla, že to tak bude a bylo to?

Ať už je tomu jakkoli, jsem za tohle tak moc vděčná, že vděčnější být už nemůžu.
Je mi z toho štěstí někdy i smutno a chce se mi z něj brečet, jak mě občas bolí uvědomění, že jsem ho potkala tak daleko od všeho, co mám ráda; že jsem musela nejdříve padnout na dno (několikrát), musela jsem vyrůst, musela jsem se tolika věcí vzdát, musela jsem si uvědomit vlastní cenu a cenu života... Že přišlo až v době, kdy jsem úplně všechno považovala za nedůležité, kromě toho, jak prožíváme a jakým způsobem využíváme náš vyměřený životní čas.
Našla jsem ho ve chvíli, kdy jsem si začala vážit svého vlastního času a začala jsem si ho bránit.

Tak a teď s tím zároveň přichází strach.
Strach z toho, že se to rozplyne, zmizí v nenávratno. A bude to bolet. Zase.

"Enjoy youre life every day!"

*Elle*

Tak nějak

8. ledna 2014 v 23:05 | Elle |  Proud myšlenek
- Tak nějak -


Tak nějak si v duchu tančím a jsem podivným způsobem šťastná. Možná mám momentálně nějakou malichernou radost.
Možná je to z toho, že musím dopsat diplomku a ne a ne ji dokončit.
Možná je to z toho, že je toho v práci teď tolik, že nevím co mám udělat dřív.
Možná je to z toho, že odešla stará vedoucí a já ji už nikdy nemusím vidět a už mi nikdy v noci a o víkendech nebude posílat smsky s tím, co všechno druhý den musím zařídit, nebudu muset poslouchat její popichující poznámky.
Možná je to z toho, že mám u sebe člověka, se kterým si velmi rozumím a kterého si nadevšechno vážím.
Možná je to z toho, že jsem přeci jen našla kamaráda, který za to doopravdy stojí, který stojí za to, abych místo něj skočila do ohniště a i kdybych uhořela, byla bych šťastná, protože jsem to udělala jen proto, že toho dotyčného mám radši, než vlastní život, než cokoli co je pro mě jakkoli důležité.
Možná je to proto, že z toho, co mě ubíjí, se snažím vytěžit to nejlepší a přeměnit to alespoň z malé části na to, co by mě mohlo trochu bavit.
Možná je to proto, že oproti minulému roku, je mnoho věcí pro mě snažší.
Možná je to jen proto, že jsem teď šťastná, protože vím, že za 15 minut půjdu spát.

*Elle*


"Psychologie" aneb Take a walk

6. ledna 2014 v 23:06 | Elle |  Téma Týdne
- "Psycholigie" aneb Take a walk -

Musím se vždy projít a nadýchat se čerstvého vzduchu, když jednou za půlroku přijedu k rodičům na návštěvu.
Vždy, když tam přijedu, zažiju šok. Několik šoků. Všechny ty šoky jsou psychologického rázu.
Ať už se jedná o to, jak mě tam straší a dohání minulost a duchové mých, teď již zemřelých, tří kamarádů. Nebo mě dohání svíravý pocit, jak mi to tiché a klidné prostředí nehorázně moc v mém životě chybí. Nebo ať už se jedná o psychologický nátlak mých rodičů, celkově celé rodiny a blízkého okolí, které tam žije.
Dokážu snést hodně věcí, prošla jsem si v životě několika pekly, vždy mě v něčem posílily a něco mne naučily.
Co zatím nějak nedokážu je čelit psychologickému nátlaku, kterým na mě má rodina útočí. Ano, útočí. Je to útok, protože z toho mám vždy pocit, že se musím bránit.
Všimla jsem si, že 3 roky dělám jednu a tu samou věc. Jednou za čas se rozhodnu strávit několik dní u rodičů. Beru to jako dovolenou, jako vytržení z toho rychlého života, ve kterém žiju. Navrácení se do míst, kde jsem vyrůstala a kde žijí lidé, které mám ráda. Rozhodnu se jet cca 5 hodin vlakem na místo, které mi kolikrát tak moc chybí. Koupím jízdenku, nasednu do vlaku, natěšená jak blecha, plná očekávání a sentimentalismu a odjíždím pryč od místa, které mne ubíjí.
Jakmile přijedu do vytouženého již bývalého domova, zažiju šok.

I přesto, že jsem psala bakalářku na psychologické téma. I přesto, že mám státnice z psychologie. I přesto, že půlka mého života byla kdysi věnována studiu psychologie. I přesto neumím čelit psychologickému nátlaku, který na mě moje rodina zkouší. A úspěšně. Teoreticky si to vysvětlit umím, ale neumím s tím pracovat. Neumím s tím pracovat sama se sebou. Neumím se bránit před tímhle:
1, A kdy si už založíš rodinu? Už máš přece tolik let. Už ti přece táhne na 30, měla bys ve svém věku mít alespoň dvě děti nebo alespoň to jedno, když už nic.
** Tohle mi říká ženská, která má přes 30 a čeká druhé dítě. Rodinu? Jak jim mám už po několikáté říct, že děti ke svému životu nutně nepotřebuji, že po nich vyloženě netoužím, že pro mě nejsou životní náplní? Jak to vysvětlit lidem, kteří měli víc než 8 sourozenců a víc jak 2 děti? Jak jim říct, že se na 30 necítím, přeci jen mi do 30ti chybí ještě mnoho let.

2, A kdy si koumíš dům?
** Dům? To se jim lehko říká... Ano, dům si jednou koupím, ale jen rekreační dům - chatu. Momentálně by mi ani hypotéku banka neodsouhlasila, jelikož celý život pracuji na dobu určitou. Ale k tomuhle kroku nespěchám, mám přece čas. Bydlet mám kde a nepotřebuji dům nutně k životu.

3, A chceš bydlet v domě nebo v bytě? Přece nebudeš celý život bydlet ve městě, to nejde!
** A co jako? I kdybych celý život bydlela v bytě, co je jim do toho? Nejsem bytový člověk, ale momentálně je to to jediné, co mi teď vyhovuje.

4, Kolik vyděláváš? Tolik? Tolik nevydělávám ani já, po 35ti letech.
** Není co závidět. Kdybyste jen věděli kam to všechno mizí..

5. Ty jsi ještě malý debilní parchant, který ničemu nerozumí.
** Jasně. Můj pohled na věc nemá vůbec žádný význam. I kdybych byla sebelepší a sebedokonalejší, pořád budu parchant, který je tak moc blbý a hloupý, že ani mluvit před lidma nesmí. A to jen proto, že nemám stejný názor jako vy. Proto jsem jen ubohý neschopný parchant. Parchant, který dokáže žít sám, mít vlastní život a který je na to dokonce i hrdý, jak si to sám všechno zařídil.

6. Ty mi s ničím nepomáháš, já se tady udřu, pořád uklízím, žehlím, peru, umývám nádobí a vy jste jen parchanti, kteří jen držkují.
** Tohle slyším hned už druhý den mé návštěvy. Podotýkám - návštěvy. Doma už nemám ani pokoj, všechny mé věci, které po mě doma zbyly, jsou různě schované po skříních nebo ve sklepě v krabicích. Kolikrát spím v obýváku, protože není vlastně nikde místo. Na bratrově svatbě jsem spala v otcově autě. A nejlepší je, když něco podobného na mě vytasí sestra, která doma bydlí :D Stále nějak nechápu, proč za to můžu já, proč jsem ta nejhorší vždy já, vždyť vždy, když přijedu tak bordel, který vidím, uklidím a nádobí umyju.

7. Ty jsi ale tlustá.
** Tak už mi není 16 let a nemám těch svým tehdejších 43kg. Ale asi mají pravdu, jsem tlustá, zasloužím si pohrdání, protože nejsem dokonalá, nejsem podle představ a mám fyzické i psychické chyby, kterým je možné se vysmívat a hlasitě.

8. Blbko, mě radit nemusíš. Já si poradím sama.
** Mi říká člověk, který každý druhý den mění názor, na všechno. A neví co vlastně pořádně chce.

9. A kdy vlastně odjíždíš?
** Tuhle větu slyším cca po hodině mé přítomnosti s našima.

Neumím s tím pracovat. Když jsem u našich, vytasí na mě různá obvinění od toho, že doma vůbec neuklízím, po to, že můj pohled na věc je pohled parchanta, který si zaslouží jen pohrdání a výsměch jen za to, jak vypadá a jak moc váží. Vždy doma zjistím, že vlastně nic neumím, že jsem strašně hloupá, že jsem k ničemu, že jsem stráááášně stará na všechno, že můj život stojí za hovno, že nevím co chci - jestli bydlet ve městě nebo někde na vesnici v domě, že jsem neschopná si udělat řidičák. Dále zjišťuji informace o tom, jak na mě v Anglii, Francii a všude tam, kam chci jednou jet na dovolenou, čekají a že až tam přijedu, tak mě poženou ihned za hranice, protože tam nemám ani co dělat, že tam na mě nikdo není zvědavý. Zjišťuji, že moje oblečení je příšerné a nesluší mi, že kurzy, které si chci ještě doplnit, mi jsou k ničemu, protože i tak nenajdu jejich uplatnění a že to jsou jen vyhozené peníze, když si zaplatím hodiny kytary. Žeprý jsem neschopná zařídit si pořádně vlastní život. Zjišťuji, že vlastně nestojím ani za to, aby si o mě někdo opřel kolo.
Zjišťuji o sobě toho tolik, co jsem, co bych měla být, co nejsem a slyším samé výčitky a obvinění, proč nejsem taková, jaká bych podle nich být měla.
Ale nikdy se mě nezeptají na nic osobního. Co mě baví, co bych chtěla dělat, jaké mám kamarády, jak jsem spokojená v práci... Moje osoba, jako taková, je nezajímá. Zajímá je jen to, co bych podle nich měla dělat a měla mít.

A pak! Musím na vzduch! Musím se projít! Musím vzít foťák a fotit, fotit vše, co mi přijde krásné, i to, co není.
Musím vypadnout.
A pak! Pak se nemůžu dočkat dne, kdy odjedu pryč, do toho psími výkaly zakálaného smradlavého města.
Kde mám byt, práci, kde jsem něčí kolegyně, kde mě moje okolí bere s respektem a chodí za mnou pro radu, kde chodím do školy a na jazykovku, kde mám svůj život, který jsem si sama vybojovala, na který jsem hrdá a který mi dělá radost.
Vrátím se zpět do Prahy s totálně rozhozenou psychikou. Rozhozeným pohledem na sebe sama. S pocitem, že stojím za hovno, že jsem hovno a vždy hovnem budu, ať udělám cokoli. Ano, jsem sebedestruktivní člověk, dokážu se zničit během malé chvíle (myslím psychicky se položit na dno a nějakou dobu tam ležet)... A protože to o sobě naštěstí vím, naučila jsem se s tím pracovat. Ale s tímhle psychickým nátlakem u nás doma pracovat prostě ještě neumím.

Určitě se něco podobného děje, dělo, bude dít i Vám.
Prostě nechápu, jak takové naše blízké okolí dokáže zničit a celkově utvořit člověka tak, jak chtějí oni, ne tak jak chce ten samotný člověk.
Je to děsivé jak nás mímění okolí utváří v něco, co doopravdy nejsme.

Nj, prostě jsem byla u našich na vánoce a zase to dopadlo úplně stejně jako vždy. Myslím, že se budu zase půlroku vzpamatovávat a až mi bude zase chybět ta příroda co je okolo, tak zase pojedu na "návštěvu". Naivně.

*Elle*