Čas Vám nikdo nevrátí...

Listopad 2013

Odvaha hledat

30. listopadu 2013 v 23:08 | Elle |  Proud myšlenek
- Odvaha hledat -

Očas mám tu odvahu hledat nové kamarády. Abych to upřesnila - jen jednoho, toho pro mne nejbližšího, kterému bych mohla věřit, který by mě třeba nikdy nepodrazil, který by byl vždy první na koho bych pomyslela, kdyby mi někdo řekl: "Můžete s sebou vzít třeba svého kamaráda." Kamaráda, na kterého bych pomyslela vždy, když bych narazila na úžasnou písničku a chtěla bych mu ji poslat.

Máte někoho takového? Jestli ano, moc vám to přeji, jelikož najít někoho takového není snadné.
Vím o tom své.
(Možná jsem jen na lidi náročná).


Není to skoro ani 6 let a přesně takového kamaráda jsem měla. Bohužel, jeho životní cesta shořela a já zůstala bez nejlepšího kamaráda, doteď. Zoufalé pokusy "udělat" si dalšího nej kamaráda, ze svých známých, nevyšly z mnoha důvodů. Pak mi prostě došlo, že si kamarády, ze svých známých, které znám již několik let, nemohu vytvořit, nejde to. Kdyby ano, kdyby to šlo, tak už ze začátku našeho "kamarádského vztahu" by nás něco nekonkrétního, nějaké sympatie, k sobě prostě přitahovaly a ten člověk by nebyl prostě jen známý. Známí lidé jsou tady z čistě jiných důvodů, ale ne kvůli tomu, aby z nich později byli naši dobří kamarádi - ano, vím, existují vyjímky!!
Já jsem žádnou vyjímku ale bohužel zatím nezažila.
Myslela jsem si, že ano. Měla jsem známou, 8 let jsem ji znala (teď ji znám 10let), jako kamarádka byla docela fajn, až na to, že neustále mluvila sama o sobě, když jsem já ji chtěla něco říct, nějakou svou vizi, nezajímalo ji to. Neustále řešila věci, které ji nevyhovují a neustále byla nespokojená. Cizí názor ji zajímal jedině, když byl stejný, jako ten její. Nakonec jsme se spolu přestaly bavit a zrušily jsme veškerý kontakt, který existoval, i přesto, že jsme spolu bydlely.
Takže zatím smůla.
Od té doby uběhlo 10 měsíců. Nelituji toho. Nikdy nebudu. Neměla jsem ji natolik ráda, aby mi její existence a její kamarádství chybělo. Hnus, co? Tomu se říká realita.

Od té doby mám občas slabé chvilky a někdy se mrknu na netu, jestli někde někdo nehledá kamarády. Často se u toho spíše bavím a pak si řeknu, že tohle fakt nemám za potřebí. Většinou když mě někdo zkontaktuje (já moc lidi nekontaktuju), tak si většinou s holkama moc nerozumím a je to nuda a kluci, když zjistí, že mám přítele popřejí hodně štěstí do života a mizí. I kdybych byla ta nejvíc nejlepší holka na kamarádění, nemám šanci.

Ano, občas si jdu sednout s 2 bývalými spolužačky z univerzity (žeby kamarádky?), ale sama cítím, že to prostě není ono, u jedné z nich. S tou druhou si rozumím víc, ale není v našich životech moc času se více vídat.

Pořád ale... Mi někdo takový chybí.
Někdo takový, jako byl můj nejlepší kamarád. Začínám věřit teorii, že už nikoho komu by se dalo naprosto věřit, nenajdu.

*Elle*

Člověk se občas ptá..

24. listopadu 2013 v 22:41 | Elle |  Proud myšlenek
- Člověk se občas ptá.. -

Člověk se občas ptá: sám sebe, ostatních lidí, možná i Boha nebo snad i Ďábla..

"Jak je vůbec možné, že lidé dokážou přežít nepřežitelné? Jak je vůbec možné, že lidé dokážou zvládnout tu nejvíc nejhorší bolest, která je postihne? Jak je možné, že se tolik lidí zvedlo ze země a pokračovalo ve svém životě, aniž by na nich ostatní poznali, jak moc ve vlastním nitru bojují a jak moc trpí? Jak je možné, že jsou lidé tak houževnatí?"


Občas se ptám sama sebe:

"Jak je možné, že dokážu žít dál, aniž bych během dne neshořela? Jak je možné, že už skoro 6 let žiju bez lidí, kteří patřili do mé rodiny, bez kterých jsem si život nedokázala představit? Jak je možné, že i přesto všechno dokážu být někdy i šťastná? Jak je možné, že někdy na ně úplně zapomenu? Jak je možné, že dokážu snést tolik věcí najednou? Jak je možné, že dokážu zajít přes některé vlastní osobní hranice, které kolikrát považuji za nepřekročitelné? Jak je vůbec možné, že mám pořád ještě nějaké sny a touhy, kterých se nechci vzdát a které si chci splnit? Jak je možné, že jsem bytostně přesvědčena, že život je krásný, i když tak moc padám na hubu a velmi dobře vím, jak je zlý a krutý? Jak je to všechno možné?"

Odpovědi možná ani nechci znát. Upřímně mi tyhle otázky stačí.

*Elle*

Studium

20. listopadu 2013 v 22:45 | Elle
- Studium -

Někdo pracuje při studiu. Někdo studuje při práci..

Dnes se mě jedna postarší paní zeptala:"Jak dlouho máte od školy?"
Zajímalo by mě, proč se o mě zajímá. Proč to potřebuje vědět a k čemu jí to bude dobré.
Každopádně se mě na to zeptala.

Pak jsme měly spolu rozhovor o její a mé práci (velice zajímavý) a pak řekla: "To je hezké, že pracujete při studiu."

Jono, ale ono je to úplně jinak. Co se týče mne, nejsem student, v pravém slova smyslu (studentík v prezenční formě, který se spoléhá stále na rodiče; nemá na výběr). Já prostě jen studuji při práci. Je to můj koníček. Nemůžu tvrdit, že pracuji při studiu. Prostě jen studuji při práci obor, který mě prostě baví. Chápete to?
To je jako kdybych chodila do fitka (což nechodím), kdybych chodila na jazykovku po práci (což třeba momentálně chodím) nebo kdybych po práci o víkendech chodila plavat a posedět s kamarády do baru.
Co by mi pak ta paní řekla? "To je hezké, že chodíte do fitka/na jazykovku/do bazénu/baru při studiu?"

Co jsem té paní měla říct? Jak dlouho mám po studiu?
Chtěla se dozvědět, jak dlouho už pracuji? Nebo jak dlouho už mám titul?
"Pracuji od střední školy, to je 6 let. Titul mám už 2 roky.", řekla jsem ji...
Nevím o co jí šlo. Prostě mi to dnes nějak uvízlo v hlavě.

Doopravdy je rozdíl mezi práci při studiu x studiu při práci.

*Elle*

Nebaví mě to

7. listopadu 2013 v 18:49 | Elle |  Proud myšlenek
- Nebaví mě to -

Nebaví mě vstávat každé ráno a jít do práce s tím, co se zase dnes posere.
Nebaví mě to! Nebaví mě jít po první práci do druhé a dozvědět se tam kotel věcí, které o naší pracovní skupině říká ředitel a jak s námi celkově komunikuje (nekomunikuje) vedení. Nebaví mě to!
Nelíbí se mi tam ta atmosféra. Nelíbí se mi, jak ředitel zachází se svými zaměstnanci. Nelíbí se mi, že si neustále musím hlídat vše, co jen řeknu a ne jen slova, která řeknu, ale i myšlenky a lidi, se kterými se bavím.
Jak já tu práci nesnáším!
Děti jsou fajn, s nimi problém nemám, to jen ti dospěláci, co si hrají na důležité lidi, jsou na zabití.
Možná si to jen moc beru.

*Elle*

Den 1

6. listopadu 2013 v 22:53 | Elle
- Den 1 -


FotoProjekt-365

5. listopadu 2013 v 20:11 | Elle
- FotoProjekt-365 -

Nakonec jsem se teda rozhodla pro foto projekt. Vím, že ho udělalo a momentálně dělá někonečně mnoho lidí po celém světě, nikdy jsem ale o sobě netvrdila, že chci být za každou cenu originální.
A mimochodem... Tento projekt mne velmi zaujal a když jsem ho poprvé uviděla v podobě: 1 sekunda každého dne v mém životě, byla jsem fascinována a ohromena.

Takže to zkusím :)
Každý den vyfotím alespoň jednu fotku. Nakonec z toho udělám prezentaci.

Jsem zvědavá, jak dlouho mi to nadšení vydrží. Jdu do toho! Zítra!

*Elle*