Čas Vám nikdo nevrátí...

Srpen 2013

Chuť

29. srpna 2013 v 22:05 | Elle |  Proud myšlenek
- Chuť -


Také máte někdy chuť?
Chuť na něco? Chuť na něco sladkého. Chuť lenivět. Chuť poslechnout si určitou písničku. Chuť kouknout se na film, který mám ráda. Chuť fotit. Chuť jít ven a užívat si slunce. Chuť na sex. Chuť koukat se do prázdna...

Když se vás někdo zeptá: "Chutná ti to?" Ptá se, jestli ti to chutná, musíš to ochutnat ústy. Je divné, když máš chuť třeba poslouchat nějakou písničku, jak ji ústy ochutnáš? Můžeme ji ochutnat sluchem, ústy ne.
Už se ale neptáme: "Jak ti tahle písnička chutná?" A přece - mám kolikrát takovou velkou chuť si pustit určitou písničku.

Zrovna teď mám chuť na svůj největší pracovní sen. Mám chuť na vysněnou práci, kterou nikdy ústy neochutnám.

*Elle*

Tak už...

24. srpna 2013 v 23:46 | Elle |  Proud myšlenek
- Tak už... -

Tak už se mi to krátí, to krásné volníčko... Nechce se mi do práce. Komu by se chtělo, že?
Jsem zvědavá. Na příštích 10 měsíců, jak to v práci vůbec bude. Jsem zvědavá, zda kolegyně, o které jsem jednou psala, přijala hlavní úvazek či si nechala jen poloviční, aby měla čas na sebe.
Jsem zvědavá na novou kolegyni, kterou vedoucí přijala v červnu. Jsem zvědavá, jak zvládnu práci, psaní diplomky, letní semestr a pak ty vytoužené státnice. Jsem zvědavá, kdy se z toho už teda zhroutím Smějící se. Jsem zvědavá, zda nedám v lednu nebo v únoru výpověď :D
Dokážu vydržet docela hodně, myslím si, ale začínám být pohodlná. Což není momentálně dobře.
Nějak se s tím poperu. O tom to je, život. O překonávání překážek a zdolávání svých vlastních slabin.
Moje momentální slabina: lenost, nechuť s něčím začít (teď myslím psaní diplomky).
Netěším se, ale půjdu do toho, protože mi to jen a jen dodá víc zkušeností a síly, to každopádně!
Víte na co se nejvíc těším? :D Na státní svátky a na víkendy :D I když vlastně... Když budu mít volno od práce, budu ho muset využít na školu. To je fuk, hlavně, že bude volno :D
Těším se na státnice!
Těším se až to bude za mnou!
Těším se na příští léto!
Už aby tady znova bylo!

*Elle*


"Život"

15. srpna 2013 v 18:00 | Elle |  Téma Týdne
- "Život" -

Momentálně jsem doma na Moravě u rodičů na "dovolené". Přijela jsem sem si odpočinout od města, od hluku, od lidí. Přijela jsem sem načerpat... sílu? Tu ani ne... Přijela jsem sem načerpat život.
Když jsem tady, všechno mi přijde úplně stupidní, všechny problémy, všechny špatné vztahy, všechny životní chyby...
Když jsem tady, vidím vše, o co jsem přišla. Na druhou stranu ale vidím vše, co mám!
Být doma, mít fůru času a plno podnětů k přemýšlení a nic nedělání je občas osvobozující, občas ale ne.
Občas to bolí.
Jak jsem jednou slyšela nebo jsem někde četla: "Život je otevřená rána."
Není nejlehčí, občas bývá krásný a úžasný, bez chybičky... Často ale je bohužel krutý a bolí.
A to se mi na něm líbí. Líbí se mi na životě to, jak je rozmanitý. Nikdy nevíme, co se nám během jedné hodiny přihodí nebo někomu blízkému. Dýcháme a druhý den už ne. Pláčeme bolestí a za týden si na to nevzpomeneme. Cítíme na kůži slunce a jsme šťastní. Za pár minut zaprší a my máme z toho špatnou náladu. Někdo, koho milujeme nám řekne, že nás má také rád a myslíme si, jak je ten život dokonalý. Za rok nám ten člověk řekne, že se přece jen zmýlil a že vy nejste člověk, se kterým chce strávit zbytek života. Život je pro vás v tu chvíli prázdný, jako prázdná, tmavá propast s bodlavým překvapením uvnitř.
Co na to všechno ještě říct (napsat)?
I s těmi hnusnými věcmi, které nám život přináší ho mám naprosto ráda. Miluju život. Miluju žití.
Mnoho lidí jen existuje. Do nedávna jsem také jen existovala. Existoval pro mě jen den a noc, pocit, že musím do zítřka nějak vydržet a přežít dnešek. A pořád takhle dokolečka. Nebyla jsem vůbec šťastná. Nestíhala jsem dělat věci, na kterých mi záleželo a které mě bavily. Nestíhala jsem se setkávat s lidmi, kteří pro mě byli důležití. Nestíhala jsem nic a neustále jsem všechno odkládala. Existovala pro mě jen škola, práce a povinnosti - nic jiného.
Teď už vím, že i když je tohle také hodně důležité, důležitější je pro mě dnešek, důležitější je pro mě život. Důležitější je pro mě pocit, který mám před spaním, když vím, že jsem za ten den udělala něco, co jsem doopravdy chtěla, co jsem nemusela a co mi přineslo radost. A pokud ten pocit večer nemám? Je mi pak líto ztraceného dne, který se mi do života už nikdy v životě nevrátí.


A proto...
Jsem zastánce deníků (v jakékoli podobě)!
Myslím, že je to úžasný způsob, jak si zachovat své myšlenky, pocity a vzpomínky. Já mám už několi deníků, nikdy jsem to vlastně nepočítala. Deníky si píšu už od druhé třídy, kdy jsem se naučila nějak srozumitelně psát.
A nikdy nepřestanu psát dál!
Třeba včera jsem našla kupku mých starých deníků. Tak jsem se tedy začetla do jednoho. Vybrala jsem si ten z období, kdy mi bylo cca 17 - 19 let. Překvapilo mě, jak moc jsem depkařila a jak moc jsem byla duševně vyspělá, jaké jsem tehda měla myšlenky a jak jsem to doma nenáviděla. Také tam byly zmínky o klucích, které jsem samozřejmě už dávno zapomněla. Byly tam zmínky o kočkách, které jsem tehda měla - z toho období mi z x koček zbyl jen jeden kocour.
A vzpomněla jsem si díky tomu, jak moc jsem tenkrát byla strašně sama.
Vzpomněla jsem si, že jsem vlastně neměla tehda už žádné kamarády. Všichni buď umřeli nebo někam prostě zmizeli. A já pak zůstala sama, neměla jsem nikoho s kým se bavit. Takže jsem tak nějak dospívala na svých vlastních myšlenkách. Nebylo to tehda lehké.
Vzpomínky, které na tu dobu mám, jsou mizivé, nepamatuju si detaily, nepamatuju si všechno, ale...
Když jsem si o tom všem četla... V tu chvíli jsem měla 18/19 let, seděla jsem venku na lavičce, prožívala jsem totální peklo a psala jsem své myšlenky do deníku. Tahle věc mě vrátila zpět do minulosti, vrátila a obnovila mi vzpomínky, zjistila jsem sama o sobě plno zvláštních a překvapivých věcí a hlavně..
Hlavně jsem zjistila, že teď mám život lehčí, než jsem měla tehdy.
Jen zpětně tohle člověk může ocenit. Já na to úplně zapomněla, zapomněla jsem, jaká jsem byla, co se všechno stalo a jak jsem se to snažila unést.
Život je o zapomínání. Zapomínání na to krásné i na to špatné. Život je prostě takový.
Musíme ho brát takový, jaký k nám přichází. I když je k nám zlý, berme ho... Berme ho, i když je k nám hodný, není to nějaký chyták. Prostě se ho nesmíme bát. Ze zlých věcí se nakonec stanou krásné věci.
Jako můj život. Mnoho let byl krutý, ale teď? Teď je úžasný, užívám si ho, jsem šťastná, jak nikdy. Doopravdy jsem ještě takhle nebyla ze života šťastná! Neexistuje nic krásnějšího než život, který máme.
Tak proč se neustále nějak negovat a žít jen ze dne na den a ničit si svou duši?
Proč si prostě neužívat dneška, všech krásných věcí, které kolem sebe máme, lidí, které máte rádi?
Já si toho všeho, co mám, užívám a jsem šťastná.
Přeju, abyste také byli takhle šťastní, jako já.

A piště si deníky! Jednou se vám to bude hodit! Nebudete litovat :)

*Elle*