Čas Vám nikdo nevrátí...

Věnovat se sama sobě

8. června 2013 v 15:45 | Elle |  Proud myšlenek
- Věnovat se sama sobě -

Včera ráno jsem dorazila do práce, trochu se zpožděním, ale stále jsem měla dost času nachystat si přípravu na první hodinu angličtiny, urovnat si v hlavě, co s nimi budu celých 45 minut dělat. Přemýšlela jsem nad tím celou noc, proto jsem skoro vůbec nespala. Ano, asi to beru moc vážně, že si z toho dělám hlavu, ale... Teď mám tu příležitost si vyzkoušet, jaké to je někoho učit, jaké to je rozvrhnout si těch 45 minut a někoho za tu dobu něco naučit. Nikdy jsem nepřemýšlela, že bych byla učitelkou, popravdě jsem byla přesvědčená, že tohle dělat nechci, že se chci více zabývat vychovatelstvím. Nakonec zjišťuji, že je přece jen učení o malinko lepší, než jsem si myslela. Ale tak to prostě bývá... Člověk mění své názory, na základě svých nových zkušeností. Dostala jsem tuhle příležitost na základě doporučení učitelky, která měla nastoupit na nějakou operaci a její rekonvalescence bude trvat nejspíš do konce školního roku... A na základě jejího doporučení panu řediteli, mne zástupkyně ředitele požádala, zda bych to za ni nepřevzala. Nechtěla jsem to vzít, doopravdy ne. Maximálně jsem chtěla převzít jednu nebo dvě třídy, ale netoužila jsem po tom.
Nakonec žádného angličtináře, žeprý, nenašli a tak jsem jim na to kývla a teď učím 3 třídy angličtinu. (Ehm, oni nikoho ani nehledali, přece jen, takhle na tom ještě ušetří).
A co já na to? Celkově?
Je to záhul! Doopravdy záhul...
Jako ostatní mé úvazky, které na té škole mám.
Je to záhul, stíhat a zvládat ten nápor pro 3 úvazky. Pro každý dělat úplně něco jiného, na každý den...
Snažit se nezapomínat a být ještě přitom usměvavá atd.
Je toho doopravdy moc. Divím se, že to ještě zvládám Smějící se. Zajímalo by mě, jaká bych byla, kdybych měla jen jeden hlavní úvazek, starala bych se jen o jednu část z těch tří, co mám. Zajímalo by mě, jaká bych byla, kdybych jednu věc dělala na 100%. Jaké by to bylo? Jaká bych byla? Co by mi to přineslo? Co vzalo? Dohady...

Ale abych se tak nějak vrátila k tomu, co jsem chtěla dnes napsat...
Ráno jsem prostě přišla do práce. Neměla jsem ranní v družině, jelikož jsem si ji v úterý vyměnila s kolegyní, kvůli povodním (nemohla přijet). I když jsem tu ranní neměla, byla jsem utahaná jak - no, prostě hodně. Přišla jsem s myšlenkou, že dnešek ještě nějak přežiju a pak si konečně odpočinu (o víkendu), konečně se vyspím, konečně budu mít večer, kdy nebudu muset přemýšlet nad zítřejším dnem, konečně nebudu doma do noci smolit nějaké přípravy, konečně pátek...
Prostě jsem přišla s jazykem u podlahy a říkala si: "Může být ještě hůř?" (pracovně)
Ranní měla kolegyně, které si velmi vážím. Dala jsem se s ní do řeči a nějak jsme se v rozhovoru dostaly k tomu, že stále nemáme žádné smlouvy na příští školní rok a zda tu ještě chceme vůbec zůstat.
Tak já mám v plánu v téhle instituci zůstat ještě alespoň 2 roky. Ale uvidím, co mi přinese život do osudu.
Kolegyni mají na příští rok smlouvu změnit z polovičního na hlavní. Jsem moc ráda, že jí to takhle změní, zaslouží si to.
A víte co mi řekla?
Že je ráda, že ještě nemáme ty smlouvy, že není ještě plně rozhodnutá, zda ten hlavní pracovní poměr vůbec chce. Jí se líbí mít poloviční, nemusí tam trčet celý den, za těch 5 tisíc navíc ji to ani nestojí. Celý život se starala o děti, makala jak kůň a teď má v životě období, kdy má konečně na sebe čas. Řekla mi, že jí to teď takhle vyhovuje, že se chce víc věnovat sama sobě.

Wow, pomyslela jsem si. Jaký ona má nadhled. Jak to má v hlavě uspořádané. Ví, co je doopravdy důležité.
Pak jsem nad tím už víc nepřemýšlela, musela jsem na hodinu..

Ale dnes, dnes se mi nějakým záhadným způsobem vynořila vzpomínka ze včerejšího rána a vzpomněla jsem si na kolegyni.
"Chci se teď víc věnovat sama sobě."
Doopravdy si to ta ženská zaslouží. Má na to právo. Za svůj život si toho užila až až. Vážně si cením jejího postoje.
A chci říct: každý si tohle zaslouží, úplně každý na celém světě. Každý si zaslouží, aby si ve svém životě našel čas na sebe samého a udělal si konečně nějakou radost. Přece jen ten život nemusí být o práci, o tom, jak nenávidíme spolupracovníky, o tom, jak nás všechno štve a deprimuje...
Nechci být závistivá, ale přeci jen trochu jsem Smějící se, také bych chtěla mít tento postoj a odvahu říkat, že nepotřebuji tolik pracovat, že to až tak nepotřebuji, že se chci věnovat sama sobě, že mi to tak vyhovuje.
Říká člověk, co má 3 úvazky, každý pátek ze sebe vydává poslední, co v sobě má, v pondělí si dere nehty do kůže, aby následující týden vydržel...
Je to všechno o tom, jak si to uspořádáme. Je to o tom, abychom si ujasnili, co v danou chvíli a v dané životní situaci je důležité - pro nás, ne pro ostatní, pro naše dobro.
Takže jsem díky téhle úžasné kolegyni o sobě zjistila, že nemám až tak uspořádané své vlastní priority a že mám v životě docela hodně zmatek (ne jen v životě), z mnoha důvodů.

A měla bych se také více věnovat sama sobě a užívat si svého života.
Nejsme tady věčně.

Jak už je v jedné písničce: "... Jsme začátek i cíl. Jsme sto let, jsme jen pár chvil. Jen máme nějak málo sil."

*Elle*

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama