Čas Vám nikdo nevrátí...

Červen 2013

Tak, co teď?

28. června 2013 v 16:52 | Elle |  Proud myšlenek
- Tak, co teď? -

Začíná mi to volníčko, kterého jsem se nemohla dočkat a říkám si: "Tak, co teď?"
Je to podobný pocit, jako když se narodíte a řeknete si: "Tak, co teď?". Člověk má najednou před sebou spousty možností a jen jednu nebo pár voleb, které může využít.
Bojím se, že nevyužiju ani jednu možnost, která se mi naskytuje a zastavím se. Snad ne.
Chci si toho volna konečně užít! Užít si svého času, který je tak krátký a cenný. Chci ho věnovat činnostem, které za to doopravdy stojí a hlavně lidem, kteří patří do mého života.
Nojo, nějaké povinnosti mne také čekají, ale neberu je jako něco, co by mne mělo nějakým způsobem tížit.

Uvidím, jak to teda bude. Zítra přijedou naši na 4 dny, tak mám plánů a plánů co dělat :)
Těším se a moc :)
Nojo, asi bych měla uklidit :D
Tak se mějte a užívejte si volna, pokud ho také máte ;)

*Elle*

Věnovat se sama sobě

8. června 2013 v 15:45 | Elle |  Proud myšlenek
- Věnovat se sama sobě -

Včera ráno jsem dorazila do práce, trochu se zpožděním, ale stále jsem měla dost času nachystat si přípravu na první hodinu angličtiny, urovnat si v hlavě, co s nimi budu celých 45 minut dělat. Přemýšlela jsem nad tím celou noc, proto jsem skoro vůbec nespala. Ano, asi to beru moc vážně, že si z toho dělám hlavu, ale... Teď mám tu příležitost si vyzkoušet, jaké to je někoho učit, jaké to je rozvrhnout si těch 45 minut a někoho za tu dobu něco naučit. Nikdy jsem nepřemýšlela, že bych byla učitelkou, popravdě jsem byla přesvědčená, že tohle dělat nechci, že se chci více zabývat vychovatelstvím. Nakonec zjišťuji, že je přece jen učení o malinko lepší, než jsem si myslela. Ale tak to prostě bývá... Člověk mění své názory, na základě svých nových zkušeností. Dostala jsem tuhle příležitost na základě doporučení učitelky, která měla nastoupit na nějakou operaci a její rekonvalescence bude trvat nejspíš do konce školního roku... A na základě jejího doporučení panu řediteli, mne zástupkyně ředitele požádala, zda bych to za ni nepřevzala. Nechtěla jsem to vzít, doopravdy ne. Maximálně jsem chtěla převzít jednu nebo dvě třídy, ale netoužila jsem po tom.
Nakonec žádného angličtináře, žeprý, nenašli a tak jsem jim na to kývla a teď učím 3 třídy angličtinu. (Ehm, oni nikoho ani nehledali, přece jen, takhle na tom ještě ušetří).
A co já na to? Celkově?
Je to záhul! Doopravdy záhul...
Jako ostatní mé úvazky, které na té škole mám.
Je to záhul, stíhat a zvládat ten nápor pro 3 úvazky. Pro každý dělat úplně něco jiného, na každý den...
Snažit se nezapomínat a být ještě přitom usměvavá atd.
Je toho doopravdy moc. Divím se, že to ještě zvládám Smějící se. Zajímalo by mě, jaká bych byla, kdybych měla jen jeden hlavní úvazek, starala bych se jen o jednu část z těch tří, co mám. Zajímalo by mě, jaká bych byla, kdybych jednu věc dělala na 100%. Jaké by to bylo? Jaká bych byla? Co by mi to přineslo? Co vzalo? Dohady...

Ale abych se tak nějak vrátila k tomu, co jsem chtěla dnes napsat...
Ráno jsem prostě přišla do práce. Neměla jsem ranní v družině, jelikož jsem si ji v úterý vyměnila s kolegyní, kvůli povodním (nemohla přijet). I když jsem tu ranní neměla, byla jsem utahaná jak - no, prostě hodně. Přišla jsem s myšlenkou, že dnešek ještě nějak přežiju a pak si konečně odpočinu (o víkendu), konečně se vyspím, konečně budu mít večer, kdy nebudu muset přemýšlet nad zítřejším dnem, konečně nebudu doma do noci smolit nějaké přípravy, konečně pátek...
Prostě jsem přišla s jazykem u podlahy a říkala si: "Může být ještě hůř?" (pracovně)
Ranní měla kolegyně, které si velmi vážím. Dala jsem se s ní do řeči a nějak jsme se v rozhovoru dostaly k tomu, že stále nemáme žádné smlouvy na příští školní rok a zda tu ještě chceme vůbec zůstat.
Tak já mám v plánu v téhle instituci zůstat ještě alespoň 2 roky. Ale uvidím, co mi přinese život do osudu.
Kolegyni mají na příští rok smlouvu změnit z polovičního na hlavní. Jsem moc ráda, že jí to takhle změní, zaslouží si to.
A víte co mi řekla?
Že je ráda, že ještě nemáme ty smlouvy, že není ještě plně rozhodnutá, zda ten hlavní pracovní poměr vůbec chce. Jí se líbí mít poloviční, nemusí tam trčet celý den, za těch 5 tisíc navíc ji to ani nestojí. Celý život se starala o děti, makala jak kůň a teď má v životě období, kdy má konečně na sebe čas. Řekla mi, že jí to teď takhle vyhovuje, že se chce víc věnovat sama sobě.

Wow, pomyslela jsem si. Jaký ona má nadhled. Jak to má v hlavě uspořádané. Ví, co je doopravdy důležité.
Pak jsem nad tím už víc nepřemýšlela, musela jsem na hodinu..

Ale dnes, dnes se mi nějakým záhadným způsobem vynořila vzpomínka ze včerejšího rána a vzpomněla jsem si na kolegyni.
"Chci se teď víc věnovat sama sobě."
Doopravdy si to ta ženská zaslouží. Má na to právo. Za svůj život si toho užila až až. Vážně si cením jejího postoje.
A chci říct: každý si tohle zaslouží, úplně každý na celém světě. Každý si zaslouží, aby si ve svém životě našel čas na sebe samého a udělal si konečně nějakou radost. Přece jen ten život nemusí být o práci, o tom, jak nenávidíme spolupracovníky, o tom, jak nás všechno štve a deprimuje...
Nechci být závistivá, ale přeci jen trochu jsem Smějící se, také bych chtěla mít tento postoj a odvahu říkat, že nepotřebuji tolik pracovat, že to až tak nepotřebuji, že se chci věnovat sama sobě, že mi to tak vyhovuje.
Říká člověk, co má 3 úvazky, každý pátek ze sebe vydává poslední, co v sobě má, v pondělí si dere nehty do kůže, aby následující týden vydržel...
Je to všechno o tom, jak si to uspořádáme. Je to o tom, abychom si ujasnili, co v danou chvíli a v dané životní situaci je důležité - pro nás, ne pro ostatní, pro naše dobro.
Takže jsem díky téhle úžasné kolegyni o sobě zjistila, že nemám až tak uspořádané své vlastní priority a že mám v životě docela hodně zmatek (ne jen v životě), z mnoha důvodů.

A měla bych se také více věnovat sama sobě a užívat si svého života.
Nejsme tady věčně.

Jak už je v jedné písničce: "... Jsme začátek i cíl. Jsme sto let, jsme jen pár chvil. Jen máme nějak málo sil."

*Elle*


V peřinách

7. června 2013 v 18:49 | Elle |  Proud myšlenek
- V peřinách -

Také máte ve svém životě člověka, který vás dokáže vždy nějakým způsobem dostat?
Já ano.

Dostává mě svým uměním. Vím, je těžké u mě pořádně specifikovat, co tím "uměním" myslím, dnes o tom, co pro mě umění znamená, psát nebudu...
Ten člověk mě prostě vždy, pokaždé dostane svým uměním. Uměním slova. Uměním vyjádřit myšlenku slovy tak, že se mi prostě vřeže, doslova vřeže, do kůže, prosákne se mi do krve, dostane se do srdce a do mozku a vžije se tam. Pokaždé, když narazím na jakoukoli tvorbu tohoto člověka, jsem ohromena. Jsem ohromena, co se slovy dokáže. Jsem užasle znehybněná ve svém nitru a říkám si:"Proboha, tohle je tak dokonale impozantní... Obdivuhodné."

Tak a já jdu slintat, protože se mi prostě chce být omráčena slovy toho člověka... :P

*Elle*

Nechápačka

6. června 2013 v 19:10 | Elle |  Proud myšlenek
- Nechápačka -

Zkuste si představit: domeček, v domečku rodinka, před domečkem několik aut, u domečku dvoreček, na dvorečku pejsek, pár koček, několik králíků, za domečkem pole, u políčka menší jezírko, za políčkem louka, na louce letadlo a koníčci, za loukou les, za lesem přehrada... Máte to?

Tak mi kurva vysvětlete, co pořád dělám v Praze, když tohle mám doma?

Aneb, deprese z vykáleného hlavního města. Smějící se Neb: ono mě to přejde Smějící se

*Elle*

Na háku

1. června 2013 v 23:19 | Elle |  Proud myšlenek
- Na háku -

A když člověk neustále přemýšlí, zda je ten a ten člověk, kterého ve svém životě odstřihl, doopravdy tak zavrženihodný či ne. Jednoho dne procitne a dojde poznání.

Někdy se lidé prostě zmílí a časem zjistí, že udělali chybu. Že doopravdy trochu víc přestřelili ve svém uvažování a možná pod vlivem vlastního hněvu neviděli to, co vidí dnes. Pak se bojí přijít s omluvou, ale nakonec třeba přijdou.

Jiní často přicházejí na to, že nakonec přeci jen udělali správně a odstřižení všech kontaktů a cestiček k daným lidem (třeba jen k jednomu člověku) byla ta nejlepší věc, kterou v životě udělali. Jedna z nejlepších věcí.

Přeci jen...
Lidé do našich životů přicházejí z určitých důvodů. Myslím, že jsem to už kdysi v nějakém z mých článků psala.
Lidé k nám přicházejí, aby nás něco naučili, aby nám otevřeli nějakou cestu, aby nás změnili, abychom něco třeba možná pochopili... Ale někteří lidé prostě nemají předurčeno v našem životě zůstat navždy. Prostě udělají úkol, který jim byl dán a zmizí.
Zmizí buď bolestně a ne tak úplně. Můžou nám totiž bolestně zůstat v srdcích a v myšlenkách. (Tím pádem ten člověk vlastně nezmizel, změnil jen podobu, ale stále na nás má nějaký vliv, stále plní svůj úkol, zmizí až zapomeneme, až nás přestane jeho zmizení bolet.)
Ale také ne (a to je častější)... Někteří lidé zmizí navždy z našich životů a bezbolestně. Možné je, že z toho jste i šťastní, že už s námi nejsou, že je nemusíte trpět, že se s nimi už nemusíte bavit, dýchat stejný vzduch v místnosti..

A já to mám prostě na háku!
Lidi, kteří mi zmizeli ze života - bolestně, vlastně nikdy nezmizeli, jsou tady se mnou. Každý den mám možnost být s nimi. Vím, že jsou se mnou, pořád, každou vteřinou, co existuji ještě v tomhle světě, každou minutou, co dýchám. Každou hodinou, kterou prožiju. Všechny roky, co přežiju. Jsou pořád se mnou.
Můžu se na ně vždy spolehnout. Můžu jim věřit. Mám jistotu, že jsou tady vždy, když potřebuji. Jsem s nimi šťastná (ale také ne). Život s těmihle lidmi je velmi zničující a bolestivý, zároveň úžasný a krásný.

Bohužel, jak jsem už psala: jsem ještě stále v téhle podivné realitě, kde tihle lidé už nejsou a žiju tady s lidmi, kteří jsou prostě "kreténi".
A já to mám prostě na háku!
Mám ty lidi na háku, co mi odcházejí ze života navždy, bezbolestně, splní úkol a zmizí, ani mi to nevadí. A jsem také šťastná, že mizí. Že už je nemusím nikdy víc trpět ve své přítomnosti.
Možná jsem hnusná. Vím, že nejsem (údajně, podle těch lidí) nejlepší člověk na světě. Že jsem chladná, labilní, ... že jsem za svůj život (podle nich) nic nestihla, že za celý svůj život nic nemám, že jsem prohrála tolik let a nic nemám...
A víte co?
Mám je všechny na háku! Protože si myslím něco jiného, než co si myslí oni.
Za celých 24 let jsem toho stihla hodně. Nemyslím si, že jsem projela celý svůj život a že můj život nemá cenu, že nic nemám. Mám toho moc.
Mám rodinu. Mám přítele. Jsem zdravá. Mám několik koníčků.
A že jsem za svůj život nic nestihla? Že nic nemám? Těžko..
Zvládla jsem střední školu, i když mi učitelé na základce říkali, že nemám jít na maturitní obor, žeprý jsem na to moc blbá. Ha, maturitu mám! Na střední škole jsem byla jedna z nejlepších, teda až na tu maturu :D :D :D Na ni jsem se doopravdy moc neučila. Mám Bc. Celé studium na VŠ jsem měla dobré výsledky, jela jsem naplno a měla jsem červený diplom. Příští rok si, po prodloužení o jeden rok, dodělám Mgr. titul a vím, že tohle nebude poslední vzdělávací institut, na kterém jsem. Za dobu studia na VŠ jsem stihla pracovat na mnoha prac. pozic... Někteří možná vědí, jaké to je pracovat a zároveň si u toho dělat školu. Tihle lidé vědí, jak moc je to náročné. Ti šťastnější, co to neznají, mají rodiče a platí jim intry a perou jim oblečení. A já podle těch lidí promrhala svůj život a nic nemám?
Doopravdy si to nemyslím.
Teď žiju sama (bez maminky a tatínka a jejich pračky a jídla ve skleničkách a kapesného). Umím se o sebe nějak postarat. Mám práci. Dodělávám školu (to je už je jen otázka času). Jsem s tím, co jsem dosud dosáhla, spokojená. Dřela jsem. Dřela jsem se 5 let! A dřít se budu dál...
Nejlepší je, že mi to říkaj lidi, kteří mají za sebou teprve jen střední školu a jsou stále mamánci. Ne, že bych si myslela, že lidi bez VŠ jsou něco míň... to zas ne, ale přijde mi to od nich trochu hloupé, mi tohle říkat, když já jsem už dáááávno někde jinde, než kde jsou oni.
Ale já jsem nad věcí a mám je na háku, protože pro mě tihle lidi nic neznamenaj. :)

*Elle*