Čas Vám nikdo nevrátí...

Mít svůj vlastní svět

22. května 2013 v 18:56 | Elle |  Proud myšlenek
- Mít svůj vlastní svět -

Otázka: "Kdo z Vás by chtěl mít svůj vlastní svět? Kdo by ho chtěl zhmotnit?"
Odpovědi by byly nejspíš různé. Někdo by rozhodně chtěl svůj vlastní svět, někdo by ho nechtěl (možná protože si myslí, že nemá představivost) a někdo by možná nevěděl, jestli ho chce.

Každopádně by to bylo přece jen těžké rozhodnutí, mít svůj vlastní svět a nechat ho zhmotnit.
Člověk by musel vymyslet všechny zákony, které by tam existovaly. Musel by vymyslet místa, které by tam byly. Bytosti. Zda by se tam jedlo a pilo, zda by se tam dýchal vzduch nebo něco jiného. Zda by ten svět existoval na planetě.
Plno takových věcí, by člověk musel vymyslet. Ano, i přes tu námahu, vymyslet nový svět, by to za to stálo!
Mít svůj vlastní svět ale obnáší i odpovědnost.
Tomu světu musí někdo vládnout nebo ho nějak řídit, i kdyby se v něm vymyslelo, že by v něm nikdo nevládl, že by to ten svět nepotřeboval, stejně by tady byl pořád ten "stvořitel", který svět vymyslel a který má za svůj svět zodpovědnost.
Mít svůj vlastní svět je těžké.
A přece jen...

Každý má nějaký vlastní svět. Jen v menším měřítku, než je ten, ve kterém existujeme. Možná.
Možná existují lidé, kteří mají své světy větší, než je tenhle. Možná.
Všichni jsou za své světy zodpovědní a zodpovídají se jen jediné osobě. Sobě.
Každý je ve svém světě vládcem. Někdo to zvládá, někdo ne, někdo jen na půl. Někomu třeba jeho svět ovládá někdo jiný, cizí osoba. Možné je totiž všechno. Jako tady, v našem světě, kde se všichni potkáváme a ovlivňujeme, tak i v našich vlastních světech je možné vše, bez vyjímky.
Bylo by krásné přepínat mezi světy. Mít tuhle schopnost. Většině z nás, myslím, by stačilo jen jedno přepnutí, a to do svého vymyšleného světa. Většina z nás by v nich už zůstala navždy.
Proč?
Protože se tak nějak všichni ženeme za pocitem šťěstí a radosti, které zrovna nemáme. Tyhle pocity v sobě cítíme tak málo a ne zas tak často. Čím víc stárneme, tím míň ten pocit ve svém životě potkáváme, teda, alespoň tak to znám já.
Chceme to, co nemáme. Závidíme, ale když nás potká, nevážíme si toho. Možná někomu křivdím, možná si toho někdo váží a možná díky tomu, že si dotyčný člověk váží svého štěstí a své radosti, tak se mu ten pocit ještě na několik okamžiků prodlužuje. Možná. Tyhle pocity jsou tak prchlavé. Ptám se sama sebe: "Proč se tak často cítím tak smutně, i když k tomu nemám zas tak vážný důvod." Odpověď někde v sobě určitě mám. Jen jsem se zatím neodhodlala ji ze sebe vytáhnout. V mém případě to je asi takhle. To, proč se necítím, tak jak bych doopravdy chtěla (šťastně, radostně, skvěle, úžasně atd.) je jen z jediného důvodu: - protože jsem si to vybrala. Ano, my lidi máme na výběr! Asi se budete divit, ale když se nad tím zamyslíte, tak to tak je. Člověk si prostě zvolí, zda v tuhle chvíli bude šťastný nebo nešťastný. Nemluvím o unavenosti, nemluvím o vytíženosti. Mluvím o radosti, o tom, co Vám rozzáří oči, co Vám vyryje úsměv na tváři. To my, máme možnost si vybrat.
Každý si, ihned po probuzení, vybere. Každý den, každou hodinu, každou minutu...
Jak toho dosáhnout? Prostě se přepnout a být šťastná?
Já nevím :D Ale můj názor na tohle je asi takový: Lidi by měli být víc vděční, za to, co mají, ale i za to, co nemají! Až budeme všichni spokojeni a vděční s tím, co máme a nemáme, tak nás nedrží nic od toho, abychom se naprogramovali na to, na co chceme (žádná závist, že je na tom někdo líp, než já, žádná "honička" za tím, co ještě chci mít). Přece nepotřebujete vše nejnovější a nejlepší a nejvýkonnější, ne? Doopravdy to potřebujete? A k čemu? Abyste se před ostatními lidmi mohli naparovat? Abyste se mohli cítit jako "někdo", když vytáhnete zbrusu nový, za milion koupený, mobil s vlastním wc, sprchou a kuchařkou, která Vám uvaří cokoli, co chcete? Doopravdy to potřebujete?
Ne, nepotřebujete. Jen tím ničíte sebe samého. Ničíte to, kým doopravdy jste. Ničíte svou duši. Ano, někteří lidé duši nemají, tím jsem si jistá. Ale teď vážně. Já to dělám asi takhle: Řeknu si otázku: "A vezmu si tuhle věc, kterou chci do hrobu? Budu ji pak potřebovat? Nebo je to jen můj rozmar?" Většinou jsou pak všechny věci, které chci, jen rozmary, protože do hrobu si nikdy nic nevezmu :D Možná jen ten svůj vymyšlený svět.

Abych se vrátila k tématu a k vymyšleným světům...
Vše, co jsem napsala v odstavci nahoře, je vysvětlení, proč by většině z nás stačilo jen jedno přepnutí, proč by většina z nás už navždy zůstala ve svém vymyšleném světě. Protože bychom se tam cítili šťastně a konečně bychom tam měli to, co nemáme tady: radost (ze svého světa, ze života, z lidí, ze zvířat, z čehokoli...).
Chtěla bych jen podotknout.
To jen my určujeme, jestli jsme šťastní nebo smutní. Tudíž se těmhle pocitům nemůžeme vyhnout ani ve vlastním vymyšleném světě, dřív nebo později se tam objeví a pak... Pak to nebude náš vysněný svět, pak se nám v něm přestane něco líbit, pak budeme chtít jiný vymyšlený svět, pak budeme chtít zase přepnout jinam (nebo možná i zpět?).
Realita je taková, že do svého vymyšleného světa se přepne během svého života (a také i našeho) jen malá hrstka lidí. Ti ostatní, mají jinou možnost: Mají možnost být vděční, za to, co mají. Mají možnost být vděční za to, co nemají. A nakonec, mají možnost si každé ráno vybrat, zda budeme šťastní či smutní.

(Pozn. Velmi často je to ale těžký boj, přepnout svou aktuální náladu, i když jsme nehorázně vděční za vše, co existuje.)
*Elle*

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama