Čas Vám nikdo nevrátí...

Květen 2013

Moc práce, málo energie

28. května 2013 v 18:15 | Elle |  Proud myšlenek
- Moc práce, málo energie -

Začal 3.tí týden, kdy toho mám opravdu hodně. OPRAVDU. Jestli jsem si do teď myslela, že toho mám hodně, tak jsem netušila, co ještě přijde :/
Nemám moc času, pro sebe. A když už nějaký mám, nemám žádnou energii ho využít a můj mozek a tělo chce jen jediné: spánek! Třeba včera: 10-11 hodin spánku! Totálně jsem odpadla.
Za chvíli odpadnu také, ale ještě s tím trochu bojuju.
A víte co je ještě lepší? Příjde toho víc!!!! Od zítřka... Na nejbližších 14-21 dní toho bude ještě víc!
Jako nevím... Otázkou je, zda je tohle ještě únosné!!!

Kdyby alespoň to počasí bylo fajn :(

*Elle*

Deštivé a mrazivé počasí

26. května 2013 v 13:16 | Elle |  Proud myšlenek
- Deštivé a mrazivé počasí -

Když už není o čem se bavit, tak se žeprý máme bavit o počasí. Ale co když ani o počasí není co říct? Když je prostě na hovno? Venku je kosa a prší nebo bude pršet. Nikomu se nechce ven, protože... Prostě: Co tam?

Tak plno lidí oxiduje na sociálních sítích, sjíždí youtubka, ted-a, píšou si s lidmi (údajně) a nebo se učí na státnice a maturity...
A víte co dělám já? Zašívám si ponožky a že jich tady mám hromadu :D

*Elle*


Radost - Štěstí, jež pramení z nitra

24. května 2013 v 19:40 | Elle |  Citáty, myšlenky, věty
- Radost - Štěstí, jež pramení z nitra -

Zkopíruji Vám sem několik úryvků z díla Radost - štěstí, jež pramení z nitra; autorem je Osho.

"Sigmund Freud po čtyřicetiletém zkoumání lidské mysli, po experimentech s tisíci lidmi a pozorování stovek narušených myslí, dospěl k závěru, že štěstí je jen výplod fantazie: člověk nemůže být šťastný. Věci si můžeme přinejlepším trochu zpříjemnit, ale to je všechno. Pocit smutku můžeme přinejlepším trošku zmírnit, toť vše. Být však šťastný? To člověk nemůže.
Zní to velmi pesimisticky… jestliže se však podíváte na lidstvo, zjistíte, že přesně tak se věci mají. Zdá se, že je to
fakt. Nešťastné jsou pouze lidské bytosti. Něco se pokazilo hluboko v jejich nitru."

Můj názor?
Ano, lidstvo je hodně smutné, spíše napruzené.
Smutní jsou určití jedinci, kteří jinými být ani neumí nebo něco v sobě zrovna řeší. Protože…
Protože se doopravdy něco pokazilo. Pokazila se jejich vnitřní rovnováha. Něco není v pořádku, něco není tak, jak být mělo, bylo… Něco není podle očekávání. Možná.
Možná se jen utrhlo kolečko z lidského mechanismu a prostě jsme smutní jen tak.
Já jsem například smutná pořád. I kdybych to chtěla změnit, nejde mi to. Něco mě žere, něco o čem jsem dávno pradávno ztratila ponětí, nevyznám se v tom a prostě mě to žere a žere a já už nevím ani CO to je?!
A prostě jsem smutná, jen tak. Možná. Možná také ne. Možná jsem svým zvráceným způsobem šťastná, jen to nevidím a porovnávám se s ostatními, porovnávám se podle představ ostatních o štěstí a radosti, třeba jsou mé představy o těchhle věcech jiné, než mají ostatní. Třeba. Možná. Možná ne.

- Každopádně to, o čem psal Freud (údajně psal) zjistil na základě pozorování narušených lidí.Zamyšlení - jsme nebo nejsme narušení? Všichni jsme svým způsobem jedineční, jedineční ve svém myšlení a uvažování. Jedineční ve svém jednání. Jedineční a nezopakovatelní. -

*Elle*


Osho

24. května 2013 v 19:21 | Elle |  Citáty, myšlenky, věty
- Osho -

Možná i Vy jste narazili na citáty od mystika, guru a duchovního učitele jménem Osho. Možná jste četli i některé jeho "knihy". Možná Vás také trochu zaujal. Možná.
Mám tady pár citátů a poznatků z jeho děl, tak je sem postupně přidám :)

CITÁTY:
- "Člověk, který je příliš posedlý přemýšlením, nakonec zapomíná, že má srdce."
- "Všechno co máme, je jen okamžik."
- "Každá chyba je příležitostí se něčemu naučit."
- "Skutečný problém nikdy nepřichází zvenčí; skutečný problém pochází vždy z vnitřního podráždění."
- "Člověk je experimentující zvíře."
- "Život vám dává jedinečnost, smrt vám ji ničí."
- "Lidstvo nepotřebuje veřejné služebníky, misionáře a jim podobné. Lidstvo potřebuje víc rozumu."
- "Smích je věčný."

*Elle*


Mít svůj vlastní svět

22. května 2013 v 18:56 | Elle |  Proud myšlenek
- Mít svůj vlastní svět -

Otázka: "Kdo z Vás by chtěl mít svůj vlastní svět? Kdo by ho chtěl zhmotnit?"
Odpovědi by byly nejspíš různé. Někdo by rozhodně chtěl svůj vlastní svět, někdo by ho nechtěl (možná protože si myslí, že nemá představivost) a někdo by možná nevěděl, jestli ho chce.

Každopádně by to bylo přece jen těžké rozhodnutí, mít svůj vlastní svět a nechat ho zhmotnit.
Člověk by musel vymyslet všechny zákony, které by tam existovaly. Musel by vymyslet místa, které by tam byly. Bytosti. Zda by se tam jedlo a pilo, zda by se tam dýchal vzduch nebo něco jiného. Zda by ten svět existoval na planetě.
Plno takových věcí, by člověk musel vymyslet. Ano, i přes tu námahu, vymyslet nový svět, by to za to stálo!
Mít svůj vlastní svět ale obnáší i odpovědnost.
Tomu světu musí někdo vládnout nebo ho nějak řídit, i kdyby se v něm vymyslelo, že by v něm nikdo nevládl, že by to ten svět nepotřeboval, stejně by tady byl pořád ten "stvořitel", který svět vymyslel a který má za svůj svět zodpovědnost.
Mít svůj vlastní svět je těžké.
A přece jen...

Každý má nějaký vlastní svět. Jen v menším měřítku, než je ten, ve kterém existujeme. Možná.
Možná existují lidé, kteří mají své světy větší, než je tenhle. Možná.
Všichni jsou za své světy zodpovědní a zodpovídají se jen jediné osobě. Sobě.
Každý je ve svém světě vládcem. Někdo to zvládá, někdo ne, někdo jen na půl. Někomu třeba jeho svět ovládá někdo jiný, cizí osoba. Možné je totiž všechno. Jako tady, v našem světě, kde se všichni potkáváme a ovlivňujeme, tak i v našich vlastních světech je možné vše, bez vyjímky.
Bylo by krásné přepínat mezi světy. Mít tuhle schopnost. Většině z nás, myslím, by stačilo jen jedno přepnutí, a to do svého vymyšleného světa. Většina z nás by v nich už zůstala navždy.
Proč?
Protože se tak nějak všichni ženeme za pocitem šťěstí a radosti, které zrovna nemáme. Tyhle pocity v sobě cítíme tak málo a ne zas tak často. Čím víc stárneme, tím míň ten pocit ve svém životě potkáváme, teda, alespoň tak to znám já.
Chceme to, co nemáme. Závidíme, ale když nás potká, nevážíme si toho. Možná někomu křivdím, možná si toho někdo váží a možná díky tomu, že si dotyčný člověk váží svého štěstí a své radosti, tak se mu ten pocit ještě na několik okamžiků prodlužuje. Možná. Tyhle pocity jsou tak prchlavé. Ptám se sama sebe: "Proč se tak často cítím tak smutně, i když k tomu nemám zas tak vážný důvod." Odpověď někde v sobě určitě mám. Jen jsem se zatím neodhodlala ji ze sebe vytáhnout. V mém případě to je asi takhle. To, proč se necítím, tak jak bych doopravdy chtěla (šťastně, radostně, skvěle, úžasně atd.) je jen z jediného důvodu: - protože jsem si to vybrala. Ano, my lidi máme na výběr! Asi se budete divit, ale když se nad tím zamyslíte, tak to tak je. Člověk si prostě zvolí, zda v tuhle chvíli bude šťastný nebo nešťastný. Nemluvím o unavenosti, nemluvím o vytíženosti. Mluvím o radosti, o tom, co Vám rozzáří oči, co Vám vyryje úsměv na tváři. To my, máme možnost si vybrat.
Každý si, ihned po probuzení, vybere. Každý den, každou hodinu, každou minutu...
Jak toho dosáhnout? Prostě se přepnout a být šťastná?
Já nevím :D Ale můj názor na tohle je asi takový: Lidi by měli být víc vděční, za to, co mají, ale i za to, co nemají! Až budeme všichni spokojeni a vděční s tím, co máme a nemáme, tak nás nedrží nic od toho, abychom se naprogramovali na to, na co chceme (žádná závist, že je na tom někdo líp, než já, žádná "honička" za tím, co ještě chci mít). Přece nepotřebujete vše nejnovější a nejlepší a nejvýkonnější, ne? Doopravdy to potřebujete? A k čemu? Abyste se před ostatními lidmi mohli naparovat? Abyste se mohli cítit jako "někdo", když vytáhnete zbrusu nový, za milion koupený, mobil s vlastním wc, sprchou a kuchařkou, která Vám uvaří cokoli, co chcete? Doopravdy to potřebujete?
Ne, nepotřebujete. Jen tím ničíte sebe samého. Ničíte to, kým doopravdy jste. Ničíte svou duši. Ano, někteří lidé duši nemají, tím jsem si jistá. Ale teď vážně. Já to dělám asi takhle: Řeknu si otázku: "A vezmu si tuhle věc, kterou chci do hrobu? Budu ji pak potřebovat? Nebo je to jen můj rozmar?" Většinou jsou pak všechny věci, které chci, jen rozmary, protože do hrobu si nikdy nic nevezmu :D Možná jen ten svůj vymyšlený svět.

Abych se vrátila k tématu a k vymyšleným světům...
Vše, co jsem napsala v odstavci nahoře, je vysvětlení, proč by většině z nás stačilo jen jedno přepnutí, proč by většina z nás už navždy zůstala ve svém vymyšleném světě. Protože bychom se tam cítili šťastně a konečně bychom tam měli to, co nemáme tady: radost (ze svého světa, ze života, z lidí, ze zvířat, z čehokoli...).
Chtěla bych jen podotknout.
To jen my určujeme, jestli jsme šťastní nebo smutní. Tudíž se těmhle pocitům nemůžeme vyhnout ani ve vlastním vymyšleném světě, dřív nebo později se tam objeví a pak... Pak to nebude náš vysněný svět, pak se nám v něm přestane něco líbit, pak budeme chtít jiný vymyšlený svět, pak budeme chtít zase přepnout jinam (nebo možná i zpět?).
Realita je taková, že do svého vymyšleného světa se přepne během svého života (a také i našeho) jen malá hrstka lidí. Ti ostatní, mají jinou možnost: Mají možnost být vděční, za to, co mají. Mají možnost být vděční za to, co nemají. A nakonec, mají možnost si každé ráno vybrat, zda budeme šťastní či smutní.

(Pozn. Velmi často je to ale těžký boj, přepnout svou aktuální náladu, i když jsme nehorázně vděční za vše, co existuje.)
*Elle*


Kdybych uměla

21. května 2013 v 17:55 | Elle |  Proud myšlenek
- Kdybych uměla -

Kdybych uměla recitovat, recitovala bych...
Kdybych uměla zpívat, zpívala bych...
Kdybych uměla malovat, malovala bych...
Kdybych uměla tančit, tančila bych...
Kdybych uměla hrát na hudební nástroj, hrála bych...
Kdybych uměla modelovat, modelovala bych...
Kdybych uměla hrát drama, hrála bych...

... o tom, jak neustále, nekonečně, každodenně umírám.

*Elle*

"Čas plyne stále rychleji".

8. května 2013 v 11:11 | Elle |  Téma Týdne
- "Čas plyne stále rychleji" - Until to... -

Řekl, že se ozve...

Už to je 5let a 66 dní...

Moje otázka zní: "Co mám při tom čekání číst???"

(Until the end, until to death. He never come back.)

!!!! Čas plyne stále rychleji a my s ním !!!!

*Elle*

It's time to see

7. května 2013 v 15:54 | Elle |  Proud myšlenek
- It's time to see -
15. 3. 2013, 14:00

Poslední dobou se snažím do hlavy dostat takový ten pocit klidu, že je vše OK, že je vše tak, jak by být mělo, jak to být má - prostě žvásty.
Nemám čas, nemám vůbec žádný čas přemýšlet - NEMÁM TADY ŽELVU!!!!

Občas člověk vážně potřebuje být sám se sebou a strávit všechny myšlenky, co se mu honí hlavou.
Někdo takový ale není a sám se sebou být nemá rád. To ale naštěstí není můj případ :)
Co mi ale nestačí je... urovnávat si myšlenky někde v nějaké místnosti, mám ji nějak okoukanou, za tu zimu. Už aby bylo hezky. Nesnáším zimu!!! Nesnáším březen!
Březen. Měsíc, který bych nejraději z mého života vymazala... No, mohla bych takhle vymazat i červen, spren a září...
Stejně by se nic nezměnilo.
Jen mé myšlenky se teď tak nějak stáčí do minulosti a já nemůžu křičet, nemůžu mluvit, nemůžu myslet, nemůžu snít...
A nějak mi nevychází už 3 měsíce, abych jela domů...
Myslím, že už to vážně potřebuju.

*Elle*

Nejsem

7. května 2013 v 15:49 | Elle |  Proud myšlenek
- Nejsem -

Ne, nejsem psychopat. Jen přemýšlím trochu jinak, než Vy.

Říkali, že mám psát. Že psaní pomáhá. Myslím, že si už nevědí rady (se mnou)...

Stala se VĚC, která mě tak nějak posunula zpět, i dopředu. Dá-li se to tak říct. Protože..
Neexistuje nic, co by nás posunulo zpět. I ty dvě slova se vzájemně popírají. Ale přesto se tak děje...
Jo, je to blbý, je to dobrý, jak pro koho...
I don't care...

*Elle*

Vracení se

7. května 2013 v 15:42 | Elle
- Vracení se -

O víkendu jsem se rozhodla, že po 5ti měsících pojedu domů. Měla jsem v pondělí volno, tak proč ne?
Dlouho jsem tam nebyla. Když jsem si s rodiči volala, tak mi říkali plno novinek a já u nich nebyla. Chtěla jsem je vidět, ty novinky, rodinu, to místo... Prostě jsem to tak nějak už potřebovala. Inu, 5 měsíců je docela hodně.

V sobotu ráno jsem se rozjela. Nijak mi ani nepřišlo, že odjíždím od toho "zasmrádlého", "zachcaného", psími výkaly posraného hlavního města :D Prostě jsem seděla ve vlaku. Uáááá, šílených 5 hodin cesty! Nesnáším to, ale zároveň mi to příjde strašně romantické a sentimentální, když člověk přijíždí k místu, kde toho za sebou hodně zanechal.. Je to zvláštní pocit, vracení se.
Ráda se někam vracím.
Ráda bych se vracela kamkoli častěji, jen mi to jisté věci znemožňují.
Nejraději bych se vracela časem, ale to je zatím lidem nedostupné :D
Cestou vlakem jsem přemýšlela o vracení se, než si přisedl dědek, který měl (jak to mají dědkové v oblibě) "komunistickou" náladu a vysvětloval, jací byli komouši super a jak všechno tehdy bylo v pohodě a jak je to dnes všechno napytel. Nemám tohle ráda, když si někdo přisedne a mele si své názory, které nikoho nezajímají. Já jsem po dlouhé době jela domů! Nechtěla jsem poslouchat někoho, nikoho a neměla jsem na tyhle žvásty náladu!
Nojo, spolucestující.

Abych se vrátila k přemýšlení o vracení se...
Je to nádherný pocit, když vím, že se vracím na místo, kde jsem vyrůstala, kam často zavítají mé vzpomínky a myšlenky.
Když vím, že tam jsou lidé, kteří mě mají rádi a kteří mě rádi uvidí, se kterými pak budu následující dny neustále debatovat a budu prostě šťastná, s nimi. Že pak budu mít konečně chvíli čas na sebe a projdu se po okolí. Podívám se, co je nového, užiju si toho krásného ticha a přírody...
Víte, tohle místo jsem opustila z mnoha důvodů... První důvod byla škola. Původně to měl být jen jediný důvod a původní plán byl, že bych se po studiu na VŠ vrátila zpět. Vše se tak nějak změnilo, když jsem pak nalezla další důvody, proč odejít a proč se na to místo nechtít natrvalo vrátit. Můj druhý důvod: přítel. Třetí důvod: práce. Stále se s tím dá něco dělat. Stále se dá přemluvit přítele, aby se přestěhoval a já si našla práci, tam odkud jsem přijela do Prahy, ale...
Nechci. Být doma je strašně úžasné! Zároveň je to pro mě neuvěřitelně smutné. Můj čtvrtý důvod jsou přátelé.
Nechci tady tvrdit, že v Praze mám nějaké ohromně důležité kamarády, které bych nechtěla nikdy v životě opustit a takové žvásty. Nemám. Nemám tady žádné kamarády. Pár spolužaček, pár známých z netu, které jsem díky tomu, že jsem teď v Praze, mohla poznat osobně, ale to je všechno. Mám na mysli přátele, které jsem měla doma.
Neuvěřitelně mě ničí, když zažívám pocit "vracení se" a vím, že tam mí přátelé nebudou, ani jeden.
Je to doopravdy nechutný, drásající pocit, který se do člověka zabodne hned u přepážky na hlavním nádraží při kupování jízdenky. Vím, že přijedu domů, super pocit, zase uvidím rodinu. Ale už tam nemám za nikým jiným cestu. Už vím, že když výjdu z domu, že nepotkám své "staré" kamarády nebo že za nimi nepřijdu a nezazvoním. Vím, že s nikým tam u nás, nezajdu na pivko, na procházku, kamkoli..
Kéž by to šlo nějak změnit. Kéž by. Bohužel, některé věci jsou takové, jaké doopravdy jsou a mí přátelé už holt nejsou mezi námi. Kdyby byli, tak bych udělala cokoli, jen abych je mohla vidět, ale nemůžu.
Prostě, tohle "vracení se" mě na dostatečně dlouhou dobu zasáhne tak moc, že pak znova na několik měsíců nechci zpět, nechci znova prožívat tu ztrátu a ten pocit, když jedu okolo náhrobku u silnice nebo když míjím hřbitov.
Achjo, a kdysi jsem si říkala, jaké to pak bude v budoucnu krásné, až se tam budu vracet za rodinou..

*Elle*