Čas Vám nikdo nevrátí...

Březen 2013

"Vlak života"

24. března 2013 v 13:39 | Elle |  Téma Týdne
- "Vlak života" -

Zajímavé téma týdne...

Celý můj život nebo spíše posledních 5 let mého života se motám v jednom začarovaném kruhu a nutí mě to, vracet se do minulosti, žít v ní, trpět jí, být ničená minulostí a já už nechci. Nechci být začarovaná v mých myšlenkách, které mě tíží už 5 let.
Tyhle roky byly a jsou nejtěžší v mém životě a přesto přeze všechno věřím!
Věřím, že jsem tady a trpím svou minulost takhle dlouho z nějakého důvodu.. Často si uvědomuju, že trpím zbytečně, že si to kolikrát dělám sama, protože já na to mám, mám na to tu sílu jít dál, neničit se minulostí a tím, co všechno bylo a co všechno navždy odešlo, jenže nemám odvahu!
Věřím, že jsem prošla dlouhou cestu, která má i budoucnost, která mě může někam dovézt.
Věřím tomu, že můžu být dokonce i šťastná.
Věřím tomu, že můžu mít znova nové, super, upřímné a opravdové kamarády.
Věřím tomu, že doopravdy není tak špatně.
Věřím tomu, že se vše, co se nám v životě děje, že se to děje z určitého důvodu, který my ani znát nemusíme... Jediné co musíme je si z toho něco vzít a vyrůst. Změnit se, zamyslet se, obnovit něco, začít někde jinde...
Věřím, že mám na to!!!


Já na to mám:
"Mám na to, abych nasedla znova do mého rozjetého vlaku života a pokračovala v cestě, v hledání, objevování, v myšlení, v umění, ve všem, co jsem a kdo doopravdy jsem. Mám na to! Sílu už na to mám!"

Horší je má (ne)odvaha, která mě trápí.
Nedokážu se odprostit od toho, v čem teď žiju, nedokážu si říct: "Už na to nemysli a začni žít bez toho/nich, nemysli na to." - Já tohle ještě nedokážu. Stále mě něco táhne k zemi, stále mám v sobě to závaží, které mě vězní.
Vím o tom...
Pro člověka samotného je nejdůležitější, aby během svého života poznal hlavně sám sebe, aby se sám v sobě vyznal a chápal se. Je to těžký úkol, pro někoho nesplnitelný. Já se sama znám jen z poloviny, možná ani to ne, ale znám své myšlenkové pochody, znám proč se některých věcí držím tak zarytě, jako zrovna třeba téhle věci - minulosti.
Protože se bojím, že o ni přijdu. Vím, že o minulost nikdy přijít už nemůžu, protože už se na ni nedá nic změnit, nedá se uchopit, nedá se nic... Proč mám pořád takový strach nasednout do toho rozjetého vlaku?
Proč mi ho některé události zabrzdily? Proč stojím na zastávce bezejména a čekám?
Žádný další spoj nečekám, výluku jsem nikdy neohlásila, tak proč? Proč stojím? Mám do zadu na poslední vagón připojit pár nákladních vagónů s těžkým nákladem a jet dál... Rozjet tu mašinu... Jen ať už nestojím a nebrzdím tím ostatní, hlavně sebe...


Já vím, vím... Nedělám dobře.
Měla bych... Odjet, rozjet se z toho místa a odjet, nestát, neztrácet čas... Užít si to cestování životem a být šťastná.
Nelitovat toho, že jsem se rozhodla odjet.
Nic, nikdo mě nedrží... Je to všechno ve mě. V mém rozhodnutí a odhodlání.
5 let jsem pracovala na sobě, abych našla sílu žít. 5 krutých let, jsem se ničila a trpěla jsem jak kůň. Myslím, že už je na čase, abych jela dál. Myslím, že už si to vážně zasloužím. Myslím, že to ostatním, pro které to udělám, dlužím.

Člověk vždy chce být jen šťastný, zdravý a bohatý a kdoví co ještě...
Já toho od života vážně už moc nechci. Některé věci prostě nejdou splnit, na některé věci nikdy nedosáhnu, nikdy není vše dokonalé... prostě život. Chtěla bych být šťastná, nebo alespoň spokojená s tím, jak existuji.

V mém životě mi chybí plno lidí, chybí mi plno pocitů, chybí mi strašně moc věcí, ale nestěžuji si, jen o tom vím, že to tak je a snažím se s tím něco dělat, vnitřně.
A vím také, že mi v mém životě chybí odvaha nasednout do mého vlaku života a jet dál.
Měla bych už jet!

*Elle*


"Místo, kde chci žít."

14. března 2013 v 19:45 | Elle |  Téma Týdne
- "Místo, kde chci žít." -

Každý má nějakou představu o tom, kde a jak by chtěl někdy v budoucnu žít. Občas jou to krásné představy, ale... Občas a docela hodně často do toho vtrhává realita svou nechutnou ruku...

Proč si to pro zábavu nevysnít, že? Tak do toho..

Místo:
Vždy jsem si přála odstěhovat se do Francie.
Někde poblíž Marseille, Martigue nebo Istres. Koupit si tam nějaký dům, jezdit tam třeba na půl roku a pak se zase vracet do ČR na ten druhý půl rok.
I když ČR má některé své chybičky, jako všechny země na světě, vyrostla jsem v ní, mám ji prostě ráda (nějakým svým zvráceným způsobem).
Nebo by se mi líbilo žít v Anglii :)

Nojo, Marseille :) Myslím, že tohle místo je známé každému, ale nejspíš nevíte proč :D

Jak by to u mě doma vypadalo?:
Prostě hezky! :)

Hlavně:
Doma je prostě doma. Každý má svůj vlastní domov, někdo více, někdo méně, někdo žádný - ale přece každý má rád nějaké místo (nemusí to být budova), které mu v srdci říká, že je to jeho domov, že tam, zrovna tam, patří.
Domov tvoří také lidi...
Lidi, které máte rádi nebo které totálně milujete. Za kterými se rádi vracíte.
Od rodiny, po kamarády, přes první lásky...

"Být doma" je o pocitu.
Pocit toho, že Vás má někdo rád, že Vy máte někoho rádi, že Vás rádi vidí a Vy je, že se na lidi, které máte doma můžete spolehnout a opřít.
Pocit, že někde máte vlastní útočistě, že se tam můžete kdykoli zašít a schovat, nikdo Vám tam neublíží.
Pocit toho, že máte místo, kam skutečně patříte.
Je to celé o pocitu.
Ale místo, kde bych chtěla žít je jen místo, není to podstatné, pro mě je podstatné, zda bych se na tom místě dokázala cítit, jako doma. O to jde.

*Elle*

Myslíte si, že...

10. března 2013 v 1:17 | Elle |  Proud myšlenek
- Myslíte si, že... -

Že se lidé mohou změnit? I když trvdí a zapřísahávají se, že ano? I když to "údajně" doopravdy chtějí?
Myslíte si, že je to možné?
Aby člověk změnil celou svou lidskou podstatu?
Já nevím, ale asi ne. Člověk se podle mého názoru nikdy nezmění. Člověk se vždy narodí s určitým potenciálem toho, co je a bude... Některé situace a věci, co se mu dějí v životě, ho mírně vymezí a ovlivní, ale!
Ale nikdy není člověk schopen změnit svou lidskou podstatu! To není možné... Ledaže by nějak udělal v sobě restart a totálně se předělal... Možné to je maximálně když ztratí paměť a nic si z minulého života nepamatuje.
Tak moc bych si to občas přála, až na to, že bych přišla o pár krásných vzpomínek, které by mi dnes chyběly a hodně.
Člověk se není nikdy schopen změnit.
Nevěřím tomu.
Dokáže se různě vymezit, dokáže si říct: "Nebudu takový a takový...", ale vždy takový v sobě bude, nezmění se, i když se zapřísáhá, dělá, předstírá, že takový není.


Předstírání není změna.
Předstírání je iluze.
Předstírání je lež.
Sobě i ostatním.

Pracovat na sobě je krásný cíl. Ale neměli bychom nikdy zapomenout, že se tím stejně nikdy nezměníme, jen sebe do jisté míry vymezíme, podle toho, co chceme, abychom byli...
Docela paradoxní, to rozhodně.

"Open your eyes now, it's time to see..."
"Open your eyes now, it's time to leave (me)..."
"Open your life now..."

http://www.youtube.com/watch?v=6ux3qY5HSZo

*Elle*