Čas Vám nikdo nevrátí...

Únor 2013

Jak ten čas letí, když mám volno

19. února 2013 v 15:59 | Elle |  Proud myšlenek
- Jak ten čas letí, když mám volno -

Nehorázně rychle a zmateně!
Ještě jsem nezačala plnit můj plán na tento týden a už je úterý. Jo, akci ve stylu 30.let, mám za sebou, konala se v sobotu. Neděli jsem prospala. Včera jsem byla s kolegyněmi z práce na obědě, vyzvedla jsem si ve škole knížku od spolužáka, skočila si konečně koupit nové kalhoty (ty, které jsem měla předtím se mi totálně rozpadly!).
Tak jsem přece jen něco stihla, alespoň ty kalhoty. Alespoň to nakupování mám za sebou. Nemám ráda nakupování, i když je to někdy potřeba, někdy nutná potřeba, jako zrovna včera, ale já to myslím i trochu jinak...
Holky často nakupují, to je pravda. Často kraviny, že? Podle vás, kteří to nechápou.
Já třeba (nemůžu mluvit za ostatní holky) mám takový seznam věcí, které ci chci koupit, které "potřebuji" koupit, jako třeba pásek k ryflím, šátek k triku, naušnice k řetízku, hodinky - místo mobilu, boty ke kalhotám, tašku ke kabátu...
Seznam mám, ale nikdy se prostě neseberu a nejdu to koupit. Proč? Popravdě se mi ani nechce, utrácet za takové kraviny (jen když jsou v akci!).
Moje zásada č. 1 - kupuj vždy to, co je nutné!!!
Nutně ty hodinky nepotřebuji, nutně ani nepotřebuji ty boty k těm kalhotám a vlastně ani tašku ke kabátu... Mám přece to, co ještě mám, koupím si to až mi to odejde. Asi jsem divná, to rozhodně, ale někdy mě doopravdy postihne před nákupní a rozhazovačnou horečkou rozum, který mi řekne, že to není důležité, abych to měla.
Pak toho hodně ušetřím :)
Poslední dobou jsem všechno, co jsem ušetřila házela do školného, nájmu, jídla a do knih = tak možná proto se ze mě stala holka, co tak moc nerozhazuje, i když by doopravdy ráda.
Nakupování je pro holku někdy jako odpočinková terapie, i když z obchodu příjde totálně utahaná :D. Dříve jsem to nechápala, ale časem na to přijde každá holka.

Měla bych se některých věcí, co mám ve skříni zbavit. Hlavně z toho důvodu, že mi už překáží a já to už dávno nenosím a nechápu, proč to u sebe ještě stále mám. Prodám to, někde někomu.

Kolegyně chtějí jet na Bali. Ptaly se mne, jestli bych s nimi také jela.
Rozhodně bych jela!
Ale nemám 40.tisíc na vyhození v období, kdy nebudu mít skoro žádný příjem (o prázkách). A vyhodit 40.tisíc, když se budu teď stěhovat do jiného bytu a před prázdninama znova hledat nový byt (kauce+provize, pokud to bude přes realitku)? To fakt ne... Nehledě na to, že budu muset pak koupit nějaký nábytek...
Bylo by to krásné, odjet si na 3 týdny na Bali, ale doopravdy na to nemám. Možná někam, kde by to nestálo 40.tisíc. I když je Bali velice levná země, údajně, co jsem slyšela, i přesto, zas takový boháč nejsem... Mě neživí rodiče a ani manžel, holt co už.
O prázdninách bych chtěla jet hlavně domů. a možná třeba i někam jinam... třeba k moři. jenže s mým přítelem k moři asi těžko někdy pojedu. Já mu to platit rozhodně nebudu.

Jdu odpočívat, tak se mějte :)
*Elle*


Volno aneb Jarní prázdniny

16. února 2013 v 0:53 | *Elle* |  Proud myšlenek
- Volno aneb Jarní prázdniny -

Ani netušíte, jak jsem se nemohla dočkat jarních prázdnin. Jsem nehorázně šťastná, že mám před sebou několik volných dní, které jsou tady jen a jen pro mě. A to víte, že si je náležitě užiju :)
Konečně se prospím, podívám se na seriál, na který nemám čas, udělám si dopředu přípravy do práce, udělám si finanční plány (obnovím), uklidím si v pokoji, začnu třeba číst knihu, rozepíšu diplomku...
Mám tolik plánů, tolik natěšenosti a tak málo času...
Spadla ze mě tíha, která na mě ležela několik měsíců. Dnes jsem ji setřásla, zrovna v tu chvíli, co jsem odcházela z práce.

Konečně volný víkend, už druhý v pořadí, za poslední 2 měsíce! Konečně volný celý týden od vánoc!!!
Času bychom si měli vážit. Je to jediné, co nám bylo dáno do našeho krátkého života...
*Elle*

"Realita"

6. února 2013 v 14:44 | Elle |  Téma Týdne
"Realita"

Když jdu spát, přemýšlím. Přemýšlím nad světem: Co kdyby. Přemýšlím nad tím, co by bylo, kdyby něco nebylo, něco bylo jinak, něco se nestalo, něco se stalo... Co by bylo kdyby...
Vyberu si z těch možností vždy to, co by se mi líbilo nejvíc a snažím si to představovat.
Snažím si každý den promítnout, tak jak by se stal, kdyby byl můj svět kdyby. Není to vůbec těžké. Každý, kdo mě zná dlouho, ví, co bych si přála, kdybych mohla probudit svět Kdyby.

Kdyby můj fantazijní svět Kdyby doopravdy existoval. Žila bych doma. Doma, tím myslím doopravdy doma, tam kde se cítím být doma, kde mám svou rodinu, kde jsem měla své kamarády, kteří už nežijí; měla bych to blízko k ostatním příbuzným. Žila bych doma, měla bych práci, dělala bych školu, měla svůj krásný pokoj složený ze dvou místností a v podstatě celé 2. patro pro mě a sestru, měla bych ho vybavený přesně podle toho, co se líbí mě a ne podle taťky. Chodla bych s klukem, který má dodělanou školu, alespoň by měl maturitu, nekouřil by, měl by své vlastní koníčky, práci. Prostě taková idylka.
Hlavně... v tom mém světě Kdyby by se k životu probudili lidi, kteří mi nesmírně chybí v tomhle světě, který tak těžce nesu, ale snažím se.
Probudil by se můj nejlepší kamarád, který mě nikdy nenechal padnout na dno. Který se mě vždy zastal, můj názor vždy respektoval a i když jsem mu nadávala, jak mě štve tím, co si sám sobě dělá, nikdy se na mě pak nenaštval, protože věděl, že mám vlastně pravdu. O pravdu mezi náma nikdy nešlo, nemyslím to tak, že já musím mít vždy pravdu, každý se může mílit. Byl by naživu, to by bylo nejdůležitější. Měl by novou šanci žít, novou šanci začít znovu, jinak. Kdybych mohla, pomohla bych mu, jak nejvíc by to šlo. Byl by zdravý a šťastný, že může vidět Slunce. Byl to můj nejvícnejlepší kamarád, kterého jsem v té vesnici, kde jsem bydlela, měla. Mohla jsem se na něj kdykoli spolehnout, i když vypadal, jako člověk, kterému byste nikdy nesvěřili ani kolo, já mu věřila a za to, jak jsem mu věřila, jsem byla odměněna tím nejkrásnějším, nejčistším a nejupřímnějším kamarádstvím, které skončilo tak tragicky až mi to připomíná nějaký film. Jak moc mi chybí!

Probudil by se děda. Vystřelil by na nás tolik nových vtipů, když bychom za ním přišli... A babička... Babička by byla znova tak krásná, usměvavá, šťastná a spokojená. Děda nás všechny spojoval. Byl a je součástí mého života. Bude součástí života mých dětí. Bude ve mě do konce mého života. Tím, že dal mamce život, mi dal možnost existovat, i když popravdě bych si zvolila raději neexistenci, ale přece mu nemůžu nepoděkovat za tu šanci, co mi dal. Miluju ho. A nehorázně moc mi chybí. Strašně ráda bych ho ještě jednou obejmula.

Probudil by se druhý děda, kterého jsem neměla příležitost více poznat. Chtěla bych o jeho životě vědět víc, mnohem víc, než jen to, co si pamatuju. Taťka by byl štěstím bez sebe, že znova může vidět tátu. Byl by šťastnější a já bych mu to moc přála. A já bych konečně na vlastní oči viděla ty hezké momentky, které vidím doma na fotkách.

Probudila by se babička. Taťka by pak byl ještě víc šťastnější a možná by byl pak k prasknutí nej-nej-nejvíc šťastný.

Probudili by se kamarádi ze zbytku party, co se jeden večer vybourali a odešli spolu, i když jeden trochu později. Jejich rodiny by zešílely radostí!!!!

Probudil by se mi kamarád z dětství, co se srazil na motorce se srnkou. Jeho máma by si přestala vyčítat, že ho poslala pro klíče od chaty, protože si je ten den zapomněla vzít. Jeho brácha by měl znovu ty šťastné, krásné modré oči a přestal by pít. Jeho přítelkyně by se přestala ničit... Vše by bylo pro všechny, tak úžasné... Tak šťastné.

Probudil by se můj bývalý spolužák, co jsem s ním sedívala v angličtině, co se oběsil a řekl by: "Žádná kráva, která mi dá kopačky a ani otec, který mě zjebe za to, že jsem mu naboural auto, nestojí za to, abych si vzal život! Jsem prostě takový jaký jsem, tak se s tím smiřte!"

Probudil by se člověk, který mi dal nadhled na život, který mě ukázal, jak mám přežít některá těžká období v životě a který je, i když jsem ho nikdy v životě nepoznala, pro hodně lidí, člověkem, který měl srdce na správném místě, jen potkal špatné lidi, špatné situace a špatnou drogu a zbraň...
Nojo... můj svět Kdyby, by byl dokonalý... Jen kdyby do toho každé ráno nevtrhla realita a všechno nezničila.
Každé ráno, s příchodem reality, všichni tihle lidé mizí, volají: "Zůstaň!" a já se probouzím, jdu do práce, z práce domů, najím se, učím se, přemýšlím a vzpomínám. Trochu smutné. Někdy hodně smutné.
Ale někdy jsou i dny, které přinese realita, za které jsem vděčná.
Musím, všichni se musíme, smířit s tím, že všechno není, tak jak bychom chtěli a že některé věci se staly a stávají z nějakého důvodu - abychom my, co danou situaci prožíváme, dokázali zhodnotit, vydedukovat a rozpoznat, co je pro nás v tu chvíli důležité, aby se nám kolikrát po několikáté otevřely oči, abychom mohli vyrůst na utrpení, které život přináší.
A my rosteme, rosteme a rosteme... Až jednou zmoudříme, smíříme se se vším, co se kdy stalo a odejdeme navždy.

Realita je krutá, ale často potřebná věc.
Bohužel.

*Elle*

Trocha naděje

3. února 2013 v 12:37 | Elle |  Proud myšlenek
- Trocha naděje -

Ten hnusný, mrazivý, blátivý sníh konečně zmizel a já cítím novou naději.
Cítím v kostech, jak se začne všechno jen a jen zlepšovat. Až bude delší den, až bude víc světla, více energie ze Slunce, více radosti z krásných dní... všechno nakonec bude vypadat o trochu méně hrůzostrašně a lépe.
Jen ještě chvíli musíme vydržet a bude už jen krásně... Až na déšť, ale ten mi až tak nevadí, ne jako zima.

Ve škole trochu pokulhávám. Nebudu si ale stěžovat svůj život ještě více stresem a nechám si poslední letní semestr odložit na příští rok. Rozhodla jsem se po tom, co jsem několik předmětů neudělala a nějak mi to zasáhlo do plánu psát diplomku. Vůbec nestíhám. Je to moje chyba. Mám toho hodně. 2 práce + doučování angličtiny + škola + diplomka - málo času na všechno a vše dělám polovičně, ne na 100%.
Nebudu se hnát přes mrtvoly a dělat ze sebe super ženu, na to se mám až příliš ráda, abych si udělala sama žaludeční vředy ze stresu.
Přes velké prázdniny, kdy mám v práci volno, si nachystám materiály na státnice. Po ukončení zimního semestru se zaměřím na diplomku, ať ji mám jako první a co nejdříve z krku.
Odpočinu si, konečně. Potřebuji to. Po 5ti letech neustálého nahánění práce a školy, snažení se najít čas na soukromý život, psycha, která v životě mám - vážně to už potřebuji, nutně.
Ne, nepřesvědčuji se teď takhle, že dělám dobrou věc... už dlouho jsem nad tímto krokem přemýšlela... už v prváku na magistrovi... Tohle je věc, kterou jsem nosila dlouho v hlavě a jsem teď šťastná, že jsem se rozhodla pro schůdnější cestu k mému cíli (dokončit nějak školu).
A já se tak těším! Až bude po všem! Sice o rok později, ale přece za jiných podmínek, než tento rok.
Tento zimní semestr mě docela položil... vysál ze mě veškerou učící energii a nejsem super člověk, doopravdy nejsem. Mám své hranice, které občas překračuji, ubližuje mi to a na sebedestruktivní myšlenky jsem si už dávno zakázala myslet.
Víte, nejdůležitější v životě není kariéra ani nějaký diplom ze školy, ale... Důležité je mít okolo sebe dobré kamarády, kteří při vás budou stát, kteří vás podpoří při jakémkoli vašem rozhodnutí a nebudou vás soudit. Mít okolo sebe lidi, které můžete považovat za vlastní rodinu, že mezi nimi nebudete dělat rozdíly, koho máte raději a komu řeknete to a komu ne.
Nejdůležitější v životě je mít dobré vztahy s lidmi, na kterých vám záleží. Ti ostatní lidé, nestojí za to, abyste se jimi zabývali a ztráceli energii tím, že o nich budete přemýšlet. Časem prostě zmizí.
Nejdůležitější v životě je vaše zdraví, mít místo, kde přespat a hlavně, abyste byli šťastní a vážili si toho, co máte a co máte za příležitosti před sebou.
Jojo, kraviny... já vím...
Já vím své, vy víte své... Mě život hodně naučil a hlavně poučil.
*Elle*