Čas Vám nikdo nevrátí...

"Jedno slovo"

2. listopadu 2012 v 20:59 | Elle |  Téma Týdne
"Jedno slovo"

Na tohle týdenní téma mě napadá jen jedna jediná myšlenka: Děda.
Před třemi lety zemřel a vždy když si na něj vzpomenu, šíleně mi chybí. Vzpomínám na něj docela hodně často. Byl část mého života, je část mého života, já jsem byla a jsem část zase jeho života... Prostě je pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na světě! Bez něj bych neexistovala! Nebyla bych tady, nemohla bych žít, užívat si krásy života, poznávat úžasné věci, které tady jsou. Jsem mu za svůj život nesmírně vděčná. Jsem mu vděčná za to, že si vzal moji babičku, úžasnou ženu!
Jsem mu vděčná za to, že i když nikdy nepoznal vlastního otce, mé mámě tohle nikdy neudělal. Jsem mu vděčná za mámu! Jsem mu vděčná za to, že se dokázal postarat o 7 dětí a z mé mámy vychoval toho nejlepšího a nejdokonalejšího člověka na Zemi!!! Jsem mu vděčná, že vždy, když jsem s ním byla o prázdninách byl plný optimismu a měl v rukávě každou chvíli nějaký vtípek nebo vtipnou historku:) Miluju ho za to všechno! Strašně moc mi chybí. Jenže život jde dál, i když někdo důležitý v našem životě odejde navždy někam daleko, jdeme dál, musíme, jinak bychom se zbláznili a nedokázali vydržet tu nechutnou a ostrou bolest v naší duši...

Jen jedno slovo: DĚDA!

*Elle*

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 full-time-dreamer full-time-dreamer | Web | 2. listopadu 2012 v 21:33 | Reagovat

Silný článek. Mě děda umřel před dvěma lety. Vzpomenu si na něj vždy u babičky, když hrají sestřenice šachy. On mě je naučil, ale jakmile umřel, jako bych je neuměla.
Ztráta někoho tak důležitého je ráda, kopanec dopředu.
Ne vždy to zvládneme, bohužel.

2 Lee Lee | Web | 2. listopadu 2012 v 21:36 | Reagovat

dost silné, Mě děda neumřel.. Zatím je to tam hodně špatně takže jsem se u tohohle článku rozbrečela ...

3 Elle Elle | Web | 2. listopadu 2012 v 22:00 | Reagovat

Děkuju. Pláč je důležitý. I když to tak nevypadá, vždy pomáhá. Já vím, všichni to nedokážou zvládnout:( Chce to čas, hodně času. Někdo se s tím vyrovná, nějak. Někdo na toho člověka přestane myslet a vzpomínat, aby to nebylo tak těžké. Já? Pořád to strašně bolí, ALE musím jít dál, nesmím nikdy zapomenout a musím být šťastná, abych mu to třeba někdy všechno pověděla (vše, co jsem zažila, cítila, jak jsem byla šťastná i nešťastná - vše!), až také umřu. A kdybych ho nakonec nepotkala, nevadí, já se s tím nějak smířím :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama