Čas Vám nikdo nevrátí...

"Konec cesty"

10. června 2017 v 20:13 | Elle |  Téma Týdne
- "Konec cesty" -

(12. února 2017)

Přeji si, vrátit čas. Kdyby to šlo. Vrátit se o 10 let zpět. Vrátit se a vědět vše, co vím teď.
Změnila bych všechno, ač to, co se za těch posledních 10 let událo, nelituju - chtěla bych začít předchozích 10 let trochu jinak.

Žij. Prosím tě, žij. Žij tak, abys toho nelitovala a pokud toho budeš chtít litovat, nelituj, posunulo tě to tam, kde jsi teď! Ano, můj nejvíc nejlepší, vím a vzpomínám na tvá slova.
Vzpomínám na Tebe často, pořád, stále. Jako kdyby jsi nikdy neodešel. Neodešel jsi, jsi stále tady a stále mi připomínáš, proč pokračuji ve tvé, v naší cestě, ač už dávno skončila.
Vím, že ta cesta už má jiný směr, než jsme chtěli. To se stává, když je člověk na jeden velký sen sám.
Spoustu let mi trvalo, než jsem začala sama dýchat.

Chtěla bych se vrátit a být znova šťastná. Ještě jednou.
Na tuhle cestu už nikdy nenaskočím a dnes to už stoprocentně vím. Vím, že se musím nadechnout a vyjít znova jiným směrem. Jít, s jiným, velmi těžkým závažím, s tebou, v hlavě, po boku.. Do doby než zemřu? Do doby než se znova cesta změní.

(Zdroj: pinterest.com)

Mám našlápnuto. A stále uvažuju, zda-li touhle cestou chci jít. Zda mi to za to stojí. Abych znova dokazovala, že za něco stojím, abych dokázala, že nejsem člověkem, kterým ve skutečnosti nejsem.
Vím, že lidé dělají chyby, i já je dělám. Nechápu jediné, proč za ty chyby musí dlouho poté ještě trpět, když udělali vše, aby je napravili nebo změnili svůj směr, aby se ty samé chyby nikdy neopakovaly.

Půjdu cestou, kde štěstí nenajdu. Kde nenajdu to, co tak dlouho hledám. Vrátí mě to zpět do období, kdy se lidé učí dýchat. A nejsem si jistá, jestli to chci. Jestli chci znova tohle zažít.

*Elle*
 

"Hloupí lidé"

23. dubna 2017 v 22:24 | Elle |  Téma Týdne
blů blá blé

"Před usnutím"

28. února 2017 v 20:47 | Elle |  Téma Týdne
- "Před usnutím" -

Od března 2008 jsem každý večer před usnutím myslela na Tebe, můj nejvíc nejlepší. Každý den, od chvíle, kdy jsi odešel, jsem si každý den promítla všechny věci, o které jsi přišel. Každý večer mi projelo celé naše přátelství, poslední dny a představa temného budoucna, ve kterém dnes žiju.
Žiju v budoucnosti, které jsem se děsila. A děsím se do dnes.
První tři roky jsem každý večer umírala, s tebou.


Každý večer jsem prožívala chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že se už nikdy v životě neuvidíme, nepromluvíme na sebe, nepodíváme se na sebe, nikdy se neobejmeme. Tři roky, každý den.
Každý den jsem vstávala s těžkým nádechem a večer usínala s o to těžším výdechem. Tak moc jsem si přála, aby to nebyla pravda. Dokonce jsem doufala v to, že jsi ve skutečnosti odjel do zahraničí a nám jsi nechal poslat jen lži. Bohužel, viděla jsem tvé tělo. Tvou lidskou schránku. Chyběl jsi mi.
Teď už vím, že všechna přátelství, která jsem od té doby započala, nikdy nebudou tak silná a obětavá, jako naše přátelství.
(zdroj: youtube.com - Michael Malarkey - Scars)

To ty jsi byl mým nejvíc nejelpším a vlastně jediným skutečným kamarádem. Nikdo před tebou a ani po tobě, kdo se se mnou bavil, nepronikl za zdi, kam jsi pronikl ty a pochopil. Od té doby mi přijdou všechna má přátelství plytká, jednoduchá, nemají hloubku a jsou pro mne svým způsobem nepřirozená. Možná jen stále narážím na "jednoduché" lidi.

Tři roky utrpení a snění o tom, že žiješ v zahraničí a dýcháš. Představovala jsem si tě na Floridě, jak sedíš na baru na pláži a dýcháš slaný vzduch :) Jedině takhle jsem asi přežila. Jedině takhle jsem zahnala tu ostrou bolest v sobě.

Další roky.. Rok čtvrtý, pátý, šestý a sedmý... Byly... Byly jako jedna velá silná proměna housenky v motýla.
Z bolesti ze ztráty se vylíhla z housenky silná osobnost.
Tato osobnost totiž neměla žádnou jinou možnost, než jít dál, žít dál, dýchat dál.. bez tebe. Ať už to bolelo či řezalo jak nejvíc chtělo. Ano, stále mne ta bolest držela při zemi a nutila mě být přivázaná k minulosti a stále jsem. Ale upřímně, nebýt této ztráty, nikdy bych nebyla tam, kde jsem dnes teď. Za to vděčím síle, kterou jsem získala po pádu na držku.

Moc si nefandi, každá ztráta v mém životě, mne srazila do pekelných bolestí a pokaždé jsem se po takovém šoku učila chodit, samostatně dýchat a nečůrat do plíny ;)

Rok osmý se změnil. Přestala jsem před každým usnutím přemýtat o co vše jsi přišel. Přestala jsem se světem "Kdyby". Přestala jsem "žít" v mimo realitě. Přestala jsem každý večer vcházet do snů, kde jsi žil. Přestalo se mi o tobě zdát. Přestala jsem si s tebou ve snech povídat. Odešel jsi i ve snech. Věřím tomu, že jsi šel už dál, že sis ten rok vybral zda-li stále být tam, kde jsi byl nebo jít dál. Myslím si, že jsi šel dál a odešel jsi.

Za tři dny nám skončí rok devátý a začne rok desátý, kdy nebudeš ve stejné realitě, jako jsem já.
Tak moc mě to mrzí, že spolu nemůžeme komunikovat.
Mrzí mne, že jsou naše cesty prozatím rozděleny.

Cítím ale, že v desátém roce, co tady nejsi, že se něco stane. Cítím, že se vrátíš, že tady stále máš spoustu práce a že se naše cesty možná spojí, možná ne.
Pokud někdo věří v takové ty symbolické znamení, které se v našich životech dějí (někteří to vnímají, někteří ne), tak takových znamení mám za poslední měsíc nejméně 3-4.
Za prvé, prostě mám tucha, ten podivný pocit, že teď jsi znova tady, ale jinak, v jiné formě.. cítím z toho radost a natěšení, už žádný smutek, lítost.
Za druhé, tvé číslo 3 - tvé datum narození obsahovalo 3, tvé datum úmrtí obsahovalo 3, tvé oblíbené číslo bylo 3... 13. 2. jsem se dozvěděla něco, co teprve pomaloučku vzniká. Náhoda?
Za třetí, 3.3. (den, kdy jsi před 9 lety zemřel), mám něco velmi důležitého nebo spíše... jdu si to potvrdit a věřím, že to má spojitost právě s nejlepším kamarádem.
Za čtvrté, jak mi vysvětlíš dnešní sen? Proč po takové době? A proč jediné, co jsi mi řekl bylo: "3*3 je 9?"

Nevím, možná jsem magor a spojuju si věci, které nemám.
Možná tomu jen chci věřit, protože nemám vlastně ani čemu věřit. Kdoví.

Jsem, po 9. letech, šťastná, že vzpomínka na nejlepšího kamaráda už není bolestivě smutná. Nikdy jsem si nemyslela, že jednoho dne bude obsahovat i malý radostný nádech, jako dnes.

*Elle*
 


Could you be...

12. února 2017 v 7:26 | Elle |  Proud myšlenek
- "Could you be..." -

Zavři oči. Zavři oči a představ si magické světlo, které tě vrátí zpět do doby, kdy jsi byla šťastná.
Cítíš to? Uvnitř?
Vidíš to zvenčí?
Vidíš sama sebe v zrcadle?

Takhle přesně vypadáš, když najdeš to, co si přeješ nejvíc.
Chceš to?
Ještě jednou?

Ne.
Ty už ne. Budou na řadě jiní.
Ty už ne.
Zapomeň na vše, co jsi viděla, když jsi měla zavřené oči. A otevři je.

Vidíš to?
Cítíš to? Uvnitř?
Vidíš sama sebe v zrcadle?
Tohle jsi ty. Tohle budeš ty. Tohle tě čeká.
Tohle přijmi a jdi pryč.
Nechtěj nic z toho, co už bylo a odejdi. Neškemrej po poslední šanci.
Nedávám další šance.
Máš jen jednu.
Jen jeden život.

Bájná Atlantida je potopena. Zašedla a už ji nikdo neobjeví.

Enjoy it!

*Elle*

"Žijeme v iluzích"

30. ledna 2017 v 10:26 | Elle |  Téma Týdne
- Žijeme v iluzích -

Článek napíšu, až bude čas. Realita nepočká a virtuální svět je mi momentálně ukradený, aneb co je virtuální, není vůbec důležité.

*Elle*

"Slyšíš ten zvuk?"

8. ledna 2017 v 21:35 | Elle |  Téma Týdne
- "Slyšíš ten zvuk?" -

Zlomeného srdce?
Slyšíš, jak lámeš člověka na dvě poloviny? Znovu..
Otevíráš staré rány, které stále bolely. Rozřezáváš nové, které budou bolet ještě dlouho.
Zasloužím si to?

(zdroj: youtube.com: Junge Junge - Run Run Run ft. Kyle Pearce)

Myslela jsem, že jsem sama. Sama na všechno. Sama na všechno uvnitř sebe.
Nejsem.

V těch nejhorších chvílích, kdy padáte na dno, kdy se brodíte v blátě a nemůžete se nadechnout... Objeví se někdo, kdo o Vás stojí, kdo má o Vás strach, čeká až se ozvete, objeví se, když pláčete, obejme, když už nemůžete dál.

Pravý charakter lidí poznáte až ve chvíli, kdy se vše pokazí a oni Vás drží.

Jsem jim za vše nesmírně vděčná. Za to co pro mě dělají.
Nikdy, nikdy jim to nebudu moci plně vynahradit.

Každý den se děsím pouze jediné věci. Večera, noci. Spánku.
Nechci být v těchto chvílích sama. Udělala bych cokoli, abych nebyla.
Nespím.
Nejím.
Moje myšlenky mě děsí.
Ač jsem ráda za všechny ty lidi okolo sebe. Nevím jak dál.
Znova se budu muset odrazit, naučit se chodit, usmívat se.
Stačilo tak málo, abych spadla sem dolů.

Bojím se. Sama sebe. Mého života. Osudu.

Děkuju.

*Elle*

Nemůže být vše pořád stejné

11. prosince 2016 v 23:19 | Elle |  Téma Týdne
- "Nemůže být vše pořád stejné" -

Existuje x milion malých nebo velkých mezníků v mém životě, které mi naprosto změnilo život. Některé mezníky mi cestu životem trochu nakřivily, některé mi životní cestu obrátilily o 360 stupňů. Některé mezníky mi na cestách postavily vysokou betonovou zeď, kterou nezdolá nikdo, nikdo živý. A některé mi otevřely dveře, které bych se ani neodhodlala otevřít.

Některé životní mezníky považuju za pozitivní, i když ve skutečnosti pozitivní vůbec nebyly, ale přinesly postupem času pozitivní věci, i když to zprvu nebylo lehké.

Přemítám celý týden, co mi asi nejvíce změnilo život.
Byl to člověk? Byla to nějaká prožitá situace? Byl to nějaký pocit? Byl to nezapomenutelný zážitek?
Možná ano. Svým způsobem všechno ovlivňuje naše životy.

Přišla jsem na to, co ovlivnilo můj život...
Je to něco, s čím se peru každým dnem. Každým dalším rokem, co žiju tady na světě.
Život mi změnila moje vlastní smrt.
Chvíle, kdy zemřela moje duše.
Tak to chodí, člověk od života dostává rány, další rány a znova další. Vstává, drží se... učí se znovu chodit.
Nechce se vzdávat. Jednou to přijde a nakonec umřeš. Vzdáš se všeho o co jsi bojoval.
Zemřeš. Zemře to, co je v tobě.
Nevím, kdy se to přesně stalo mě.

Žiji, ano žiji. Tak moc jsem bojovala o tento život.
Žiji, ehm, existuju. Pouze jen existuju. Co to je žít život v mrtvém těle? S mrtvým duchem?
Hodně se sebou bojuji. Přemáhám se a říkám si, že tohle už déle nevydržím.
Učím se každý den chodit, odhazovat strach a hrát na všechny komedii o růžovém usmívajícím se světě.
Protože to tak každý chce a očekává.
Jenže.. Každý večer se ke mě vrátí mé pravé já, které je každým dnem mrtvější a mrtvější, nasává do sebe chlad a touhu neexistovat.

Někdy si vážně přeji - rozplynout se a už nic neřešit.

(Zdroj: pinterest.com)

Živím svůj mozek tím, že se vše jednou změní, že se možná změním já sama a bude vše úplně jiné.
Těžko, přestávám takovým kecům věřit.
Slova typu: vydrž... Vydrž až... Pak už to bude lepší... - Nesnáším.
Pak? A co teď?

Mít tak mozek slepičí máničky, co se stará jen o to, jestli je vyžehleno a navařeno...

Slyšela jsem, že velké změny bývají ty nejtěžší, tak doufám, že tohle vede k něčemu.

Awww, zase žvásty o ničem.

*Elle*

Aneb Elle prožívá podělanou sentimentální chvíli, kdy jí dochází, že je své rodině vážně totálně ukradená.
Ale to bude dobrý, ona se zvedne, otřepe a bude dělat, že je vše v pořádku, jako vždy.

"After all this time?"

4. prosince 2016 v 23:24 | Elle |  Téma Týdne
"After all this time?"

Znovu téma týdne, na kt není čas něco psát, přec chci.. jednou dopíšu. Teď ne.

Elle

"Ty víš kdo... Víte to!"

11. listopadu 2016 v 21:31 | Elle |  Proud myšlenek
- "Ty víš kdo.. Víte to!" -

Víš, kdo určuje kdo jsi, kým se staneš a nestaneš?
Víte to?

Určitě ano.
Tak se sebou už něco vážně dělejte :)

*Elle*

Volný víkend?

22. října 2016 v 0:17 | Elle |  Proud myšlenek
- "Volný víkend?" -

Tento nadcházející víkend je od září mým druhým volným víkendem. Hurey!
Většinou mám volnou pouze neděli a v neděli většinou jen uklízím a připravuji se do práce, takže je to stejně spíše pracovní volná neděle a když se vykašlu na úklid, tak jen polopracovní volná neděle.

Teď mě čekají 2 dny volna. A strašně se na to třepu! Už měsíc :D
Nevím, co budu dělat!

(Zdroj: youtube.com// Take me to church - Hozier (violin/cello/bass cover) - Simply Three)

Na stole mi zase leží pěkně dlouhý seznam úkolů, co potřebuji dodělat a udělat.
Jsou to věci z práce, co jsem nestihla.
Nebo věci do práce, které mi pak usnadní v budoucnu práci.
Mám také hromadu restů ze studia na univerzitě.
Nebo bych konečně mohla zaplatit pár záležitostí, které se týkají rekonstrukce domečku. Také bych měla zaplatit školné. Uhnat někoho, aby mi zaplatil za zakázku, kterou jsem pro něj dělala.
Mohla bych také zítra ráno vzít na celý den focení airsoftu. Jenže... Nechce se mi, ač strašně ráda fotím - zrovna airsoft. Ale.. Jsem unavená. Potřebuji sobotu. Potřebuji volný víkend. Nutně.
Tento týden mám za sebou odpracovaných 64 - 70 hodin (minimálně) + 10h cestování (přibližně), vlastně to bylo každý den od 5:00 do 22:00. Tento týden byl trochu extrémní. Zaskakovala jsem za kolegu.
Naštěstí avizovaná kontrola nepřišla. Tedy přišla, ale kontrolovala a řešila něco jiného.
Takže až za 14 dní.

(Zdroj: pinterest.com)

Na práci si nestěžuji (zatím :D). Zatím mě hodně baví. Dělám ji 2 měsíce a jsem z toho prostředí a náplně práce celkově nadšená.
Každopádně také z peněz :D Dokonce jsem dosáhla svého cíle: měla jsem nějaký cíl, kolik bych si chtěla měsíčně vydělávat a překračuji ho o 20%. Až projdu školením a dostuduji, zas vše povyskočí výš. A na daních mi také vrátí, raději si daně dělám sama. Jen s tím studiem to nevidím moc světle, nemám čas, jsem ráda, že jsem schopná na univerzitu přijet a fyzicky to tam vydržet.
Celkově jsem zvědavá, jestli tato práce má alespoň ještě 2-3 roky budoucnost, jestli se nebudou muset rušit pobočky. Uvidíme časem. Do té doby chci rozjet focení.
Divím se, protože minulý rok jsem dělala to samé, pod jiným vedením, v jiném kolektivu, v jiném městě a myslela jsem, že to tam nevydržím. Nevydržela jsem to tam. Odešla jsem a poslední měsíc jsem do práce nechodila vůbec, jelikož jsem se poté 3 měsíce dostávala z deprese.
Celé to krásné léto je navždy zahozené, nebyla jsem schopna vyjít mezi lidi.
Nějak jsem nepobrala negativitu vedení a celého toho kolektivu.

Teď jsem z té stejné práce, co dělám někde jinde, nabitá. Jen s tím rozdílem, že se v některých oblastech mohu více soustředit na některé podstatné věci a neustále komunikuji v angličtině. Ehm, v ček-inglištině :D kolegovi z kanady musím znít jako pravý nefalšovaný rusák :D
Doufám, že mi to vydrží minimálně do července, než (snad) odjedu na dovolenou. Chtěla bych jet na týden až 14 dní fotit do Chorvatska airsoft (snad to klapne) a pak bych tam chtěla zůstat, v jiné oblasti, a prostě jen ležet u moře a chodit si pro zmrzlinu. Dejme tomu měsíc a půl? 5-6 týdnů - vysněná dovolená: nic nedělání.
Snad to už letos klapne. Vždy si léto plánuji a těším se a nikdy mi nevyjde. Buď nejsou peníze, nebo se bojím jít do některých věcí sama a nebo mám depresi :D :D :D
Nevím totiž, co bude v létě s prací, jestli nebudu muset spíš pracovat, než se válet. Nebo budu řešit svůj domeček.
Ale vážně bych té práci v létě moc nedala, jen bych všeho nechala a jen fotila zakázky :D Začínají se mi ozývat známé, co mají děti a budou mít svatby, tak uvidíme. Pořád si myslím, že fotit neumím - hloupé sebeubíjející a sebezastavovací myšlenky.


Dále mám na stole vypsané také uklízecí úkoly. Vážně nestíhám uklízet. Na bytě se mi všechno kupí, snažím se to průběžně udržovat, ale jsou chvíle, kdy si říkám, že se snad najde někdo, kdo by to mohl udělat za mě - nenajde. O to je to mrzutější.

Totální nechápačka údělu ženy (?). Ale tohle blití slov sem psát nebudu.

Nakonec to dopadne tak, že o víkendu nebudu dělat nic.
Přece jen...

(Zdroj: pinterest.com)

Štěstí, že příští týden jdu do práce jen 2x a mám naordinovaný jen poloviční pracovní režim.

*Elle*

Kam dál